DEMOGRAFIE: Velká porodnost v rozvojových zemích je problém pro celkovou udržitelnost i pro západní demokracii

V minulých textech jsem uvažoval o některých příčinách nízké porodnosti v rozvinutých zemích (zde), a usoudil jsem, že ať jsou důvody jakékoli, nízká porodnost v rozvinutých zemích je výhodou (zde). V této části konstatuji, že skutečným problémem a velkým nebezpečím pro Západ je vysoká porodnost v rozvojových zemích.

Paul Ehrlich i Thomas Malthus se oprávněně obávali nekontrolovaného růstu světové populace. Většina lidí na Zemi vždy živořila na pokraji hladu; naši předkové dokonce procházeli obdobími, kdy na světě zůstalo pouze 1000 lidí (zde). Západním vědcům se v posledních 60 letech dařilo udržovat zemědělskou produkci na téměř exponenciálním růstu (zde). Procento hladových lidí na světě klesl na historické minimum, takže již jen jedna desetina lidstva hladoví, ale i tomuto malému procentu odpovídá mnoho hladových lidí, vzhledem k mohutnému nárůstu populace. V roce 1700 žilo 600 milionů lidí (zde), nevím, kolik procent z nich hladovělo, ale i kdyby to byli všichni, tak jich celkem bylo stejně mnohem méně než dnes, kdy asi jedna miliarda lidí chodí spát hladová (zde, zde). Západ by ovšem byl dnes schopen nasytit všechny, kdyby rozvojové země zastavily občanské války a nechaly si od Západu pomoct.

Navzdory rostoucímu počtu hladových lidí zmizely obavy z přemnožení ve všeobecném povědomí, a nahradil je výsměch pro Ehrlicha i pro Malthuse. Tvůrci „všeobecného povědomí“ si našli obavy jinde. Místo hladu se straší přejídáním, a taky běžnými složkami potravin jako jsou cukr, sůl, cholesterol, pravé máslo i rostlinné máslo (zde). Média byla postupně zaplavena obavami z freonů a ozonové díry (1975-1990, zde), šílené krávy a prionů (1986-2006, zde), ale nade vším vítězil až do dnešních dnů, jen s krátkou přestávkou pro covid, strach z oxidu uhlíku (1989-2025, zde, zde, zde). Je politicky nekorektní psát o tom, že zákaz freonů ozonovou díru nezmenšil, a že na nemoc šílené krávy nezemřel ani jeden člověk, stejně jako o tom, že pokračující růst populace v afrických a některých muslimských zemích je největší hrozbou Západu. Je politicky nekorektní mluvit o omezení ilegální imigrace a je tabu uvažovat o snížení porodnosti v Africe.

Stamiliony hladových a násilím trpících lidí v rozvojových zemích by mohly představovat morální problém – kdyby Západ měl nějakou morálku, ale masová migrace z center chaosu představuje pro Západ skutečně existenční problém. Soucit s trpícími si tvůrci všeobecného povědomí odfajfkují u vymyšleného hladomoru v Gaze, a co se týče faktů o migračním nebezpečí, ty se potlačí. Potlačeny jsou informace o tom, že rozvinuté země mají technické prostředky, aby zajistily pohodlný život všem obyvatelům Země, prostě aby stabilizovaly vývoj a naplánovaly jej na stovky let dopředu, a tak téměř zajistili ráj na Zemi. V médiích se nemluví o tom, že překážkou k takovému ideálnímu vývoji na Zemi je především existence barbarských států (korektně zvaných rozvojových), jejichž vlády jsou postaveny na násilí a korupci, a jejichž násilnické i masakrované obyvatelstvo se nekontrolovatelně množí a migruje.

Vědci na Západě jsou překřičeni tzv. humanitními vědci, takže pavědecké teorie třeba z antropologie jsou stavěny na roveň fyzikálním zákonům. Musí se tvrdit, že všechny kultury jsou si rovny, a nesmí se srovnávat výhody demokracie s nevýhodami kanibalismu. Na internetu nenalezneme africký stát, snad kromě Botswany, kde není občanská válka nebo kde nevládne šílená tyranie či teror. Příkladem je Súdán. Po získání nezávislosti v roce 1956 tam vypukla občanská válka a trvala s přestávkami do roku 2011, kdy se země rozpadla na severní a jižní Súdán. Počet obětí diktátorů vládnoucích před rozpadem země se odhaduje na víc než 400 000. V jižním Súdánu po rozpadu vypukla další občanská válka v roce 2013 a trvala do roku 2020, zabito v ní bylo 400 000 lidí a uprchlo či bylo vyhnáno 4 miliony, a před několika měsíci se tam rozhořel nový občanský konflikt (zde). V severním Súdánu proti sobě od roku 2023 bojují jakési vojenské jednotky a jakési polovojenské jednotky, dosud bylo zabito asi 300 000 lidí a 10 milionů uprchlo či bylo vyhnáno z domovů, 95 % z 50 milionů obyvatel hladoví (zde). Přes všechny oběti populace obou států nadále prudce rostou. 

Zmínění tvůrci všeobecného povědomí (kryjí se s těmi, které jsem ve svém minulém textu o demografii nazval humanitárními elitami) si ze strašení neexistujícími hrozbami učinily živobytí, dobře je popsal Michael Crichton v románu State of Fear, 2004 (česky Říše strachu, 2006). Absolventi humanistických studií, na něž se navěsí byznysmeni, politici, právníci, žurnalisté, koupení vědci a PR firmy (zde) vymýšlí exotická nebezpečí, ale zároveň odvrací pozornost od skutečných, takže se například snaží znevěrohodnit zprávy o zločinnosti ilegálních migrantů (zde), podobně jak to činili donedávna u zpráv o úniku covidu z čínské laboratoře (zde, zde). Na „hrozbu ubývajících Evropanů“ se dokonce navrhuje dovoz pracovníků včetně lékařů z Afriky (zde, zde). V jednom z novinových příkladů se s nadšením píše o porodníkovi z Ghany, který odrodil přes tisíc českých dětí (prý považuje za paradoxní, že ani jedno nebylo tmavé pleti); podle novináře uvažuje doktor o návratu do Afriky, ale „bojí se, že se tady zamiluje a pak nebude moct odjet“ (zde). V Ghaně je sice kritický nedostatek lékařů, ale na tom nezáleží ani českému novináři a ani zmíněnému lékaři.

Straší se negativním vlivem brček v limonádě, ale ignoruje se fakt, že hory plastu proudí do oceánů z rozvojových zemí. Straší se plynatostí krav a uhelnými elektrárnami, ale neprozradí se, že lidé vydechují stejně oxidu uhlíčitého jako uhelné elektrárny (zde). Vyučuje se o záchraně planety, ale ne o tom, že orangutani jsou ohroženi kvůli vysazování stromů poskytujících olej pro evropské „nízkoemisní“ palivo (zde). Na to, aby se udrželo při životě stále více lidí v rozvojových zemích, je třeba ničit stále více ekologických oblastí, pěstovat více plodin a zvířat a lovit více ryb. Druhy jsou ohroženy hlavně lidmi rozvojových zemí, ti je svým přemnožením vytlačují nebo přímo zabíjejí (včetně téměř všech zvířat, na která si vzpomeneme). Tají se fakt, že celková udržitelnost je vyloučená bez zapojení rozvojových států.

Na Zemi nemůže nastat nejen ráj ale ani klid, bez toho, aby si rozvinuté země vzaly pod patronát rozvojové země, přičemž pouze ochotně spolupracující rozvojové vlády by dostaly potřebné technologie, potraviny a léky. Nízká porodnost v rozvinutých zemích je přínosem pro příznivý vývoj, a stejně nízkou porodnost je třeba prosadit v rozvojových zemích. Tlak je nutno vyvinout i na mnohé velké neafrické státy. Od Evropy lze bohužel sotva očekávat úsilí o racionální změny. V Británii potlačují zprávy o pákistánských gangách znásilňujících malé dívky (zde) a místo toho posílají zkorumpované soudce pákistánského původu do Haagu, aby žalovali Izrael (zde). V Německu vyhodili do vzduchu 20 miliard euro za škodlivý a dnes již nefunkční Nord Stream a zavřeli jaderné elektrárny – své nejspolehlivější zdroje udržitelné a bezemisní energie. Vyvolávači strachu zakázali v Evropě geneticky modifikované plodiny, jedny z nejúčinnějších zbraní proti hladu (zde). Celá Evropa je zcela vyčerpána donkichotským bojem proti oteplování planety způsobené sluncem (bojuje se na straně větrných mlýnů, na rozdíl od Dona Quijota jenž bojoval proti nim).

Takže místo ráje na Zemi, který nám téměř spadnul do klína, hrozí temná doba, podobně jako po pádu Římské říše? Musí se vše stále opakovat? Adamovi a Evě se to zvrtlo, ale my bychom se snad o ráj ještě mohli pokusit: potlačit vliv progresivistů uvnitř západní společnosti, vyzařovat sílu proti nepřátelům západní společnosti a dotlačit Čínu ke spolupráci. Na naději ještě máme právo.