9. 6. 2025

DEMOGRAFIE: Nízká porodnost není problém ale přínos

V předchozím textu jsem uvažoval o některých příčinách nízké porodnosti v rozvinutých zemích (zde). V tomto textu soudím, že nízká porodnost v rozvinutých zemích je výhodou a v příštím textu budu konstatovat, že skutečným problémem je vysoká porodnost v rozvojových zemích.

Populární kniha Paula Ehrlicha z roku 1968 (česky: Biologická časovaná bomba) varovala před nekontrolovaným růstem světové populace, stejně jako kniha Thomase Malthuse z roku 1798 (česky: Esej o principu populace). Panoval oprávněný strach, že nebude dost zemědělské půdy, že dojde energie, a v podstatě že dojde všechno. Bude hlad. Většina zvířecích druhů vyhyne. Lesy budou vykáceny kvůli výrobě dřeva i papíru; stačilo uvažovat třebas jen spotřebu toaletního papíru pro exponenciálně rostoucí počet kulturních lidí (o knihách nemluvě). Vzpomeňme si na rezavějící lesy a znečistěné řeky téměř v celé Evropě před 60 lety.

V 60. letech minulého století se snížení porodnosti na Zemi zdálo být jedním z nejdůležitějších cílů lidstva, i když velice těžko dosažitelným. Bezpečná antikoncepce stále nebyla masově přístupná. Katolická církev tehdy považovala jakoukoli kontrolu porodnosti za hřích. V Indii nabízeli mužům za to, že se nechají sterilizovat, tranzistorák (malé přenosné japonské rádio bylo tehdy hitem). V komunistické Číně pak vedla snaha o omezení populace k masovému zabíjení čerstvě narozených dětí, především holčiček. 

Koncem 20. století však obavy z přemnožení zmizely. Technologický rozmach (zelená revoluce, chemie, biotechnologie, počítače) vedl k tomu, že produkce rostla mnohem rychleji než počet lidí, a Západ byl schopen uživit i málo produktivní Jih. Stalo se moderním vysmívat se předpovědím Malthuse i Ehrlicha. Jejich obavy však byly oprávněné, jelikož při exponenciálním růstu populace se jakkoli velký zdroj musí jednou vyčerpat, neroste-li také exponenciálně. V posledních desítkách let sice zemědělská produkce rostla exponenciálně, ale tento růst se již zastavuje. Naštěstí se taky zastavil růst populace v rozvinutých zemích, bohužel nikoli v zaostalých.

V rozvinutých zemích nyní došlo k tomu, o čem by se dříve ani nesnilo. Lidí nepřibývá a někde jich dokonce mírně ubývá. Všeho je nadbytek pro každého. Vzduch a voda jsou mnohem čistší, ohrožené druhy i příroda jsou v rozvinutých zemích chráněny. Příkladem je anglická Temže, která se z biologicky mrtvé řeky v posledních 60 letech naplnila rybami (zde). Západní společnost by dnes neměla mít s udržitelností žádné problémy. Dřevo bylo nahrazeno umělými hmotami, toaletního papíru je nadbytek (zvlášť po pádu komunismu ve východní Evropě, chachacha) a knihy se přestaly číst. Na Zemi přibývá zeleně a někde i lesů. Vedle obnovitelných zdrojů energie je stále ještě k dispozici fosilní palivo na stovky let a uran s thoriem na tisíce let, termonukleární syntéza pak poskytne řádově ještě více energie, snad již během příštích sta let.

Místo toho, aby propuklo nadšení z tohoto vývoje, bije se na poplach, jelikož prý hrozí vyhynutí, a když ne úplné vyhynutí, tak nedostatek pracovníků, a když ne nedostatek pracovníků tak přehřátí zeměkoule. V novinách se objevují srdceryvné příběhy žen bojících se porodit dítě do světa, kterému hrozí uvaření (zde, zde). Nízká porodnost pak paradoxně „ohrožuje nejen celkovou ekonomiku státu a kulturní strukturu společnosti, ale také fungování porodnic“ (zde). Straší se tím, že méně lidí bude znamenat méně doktorů. Novináře kupodivu nenapadne, že když je méně lidí, stačí pro jejich ošetření méně lékařů, a pro jejich porod méně porodníků, a proto navrhují dovoz pracovníků včetně lékařů z Afriky (zde, zde). V Africe je sice kritický nedostatek zdravotního personálu, ale na tom „humanitárním elitám“ nezáleží.

Straší se tím, že když ubude lidí, bude nejen méně pracovníků, ale i méně peněz pro penzisty (zde). Zcela se přitom ignoruje fakt, že moderní ekonomie potřebuje stále méně pracovníků; vždyť stále méně produktivních lidí uživí stále více neproduktivních; a i tu penzi si každý může zaplatit z optimálně organizovaných úspor. Většina lidí vysedává proti obrazovce v nějakém úřadě, a produkce se bez většiny z nich obejde, není třeba dovážet gastarbeitery. Progresivisté, ohánějíce se „vědeckými studiemi“ (zde), vysvětlují stagnaci populačního růstu jako důsledek „rostoucí nerovnosti a sociální izolace vedoucí k epidemii zoufalství“, a míchají zoufalství, obezitu a změny klimatu s tím že pokles plodnosti je špatný pro byznys (zde); progresivní ochránci životního prostředí se někdy podřeknou, že je vlastně byznys u nich důležitější než příroda a udržitelnost. Hlavní překážkou klidného vývoje západní společnosti je dnes nezákonná migrace z rozvojových zemí, tu však progresivistické elity podporují.  

Nízká porodnost v rozvinutých zemích není tragédií ale nečekaným požehnáním. Menší populace si svého bohatství a své zachované přírody může více užívat, a navíc spotřebuje méně zdrojů. Městské aglomerace by nemusely dále růst, všichni lidé by mohli vedle svého bytu ve městě vlastnit i dům na venkově, třeba v jiné zemi, nic by nestálo v cestě neomezenému cestování. Většina lidí by se v podstatě mohla věnovat svým koníčkům, inteligentnější z nich pak výzkumu, přičemž důraz by se kladl také na obranu před globálními hrozbami jako jsou zemětřesení a asteroidy. Když bude třeba, kdykoli lze zvýšit počet potomků a během několika generací velikost populace upravit podle potřeby (během jedné generace plodící čtyři místo dvou dětí lze populaci zdvojnásobit). Obavy z populační stagnace jsou méně oprávněné než obavy z populační exploze. Kupodivu se témata související s přelidněním nebo antikoncepcí v rozvojových zemích stala u humanitárních elit tabu.  

Nastalo to, o čem lidé vždy snili, mohl by nastat ráj na Zemi. Západní společnost se stala natolik bohatou a rozvinutou, že by již dnes mohla celému lidstvu zajistit spokojený život, tak aby nikomu nehrozil hlad nebo zima, aby nebylo třeba bojovat o zdroje a aby si všichni mohli v klidu užívat života. Avšak aby mohla být taková idyla nastolena, musely by se všechny rozvinuté země dohodnout na mírové koexistenci a na rozdělení úloh, na zastavení ilegální migrace, a hlavně na nutnosti vnutit racionální vývoj, včetně kontroly porodnosti, i nerozvinutým zemím. Splnit zmíněné požadavky se dnes zdá skoro nemožné, a vůbec nejobtížnější by asi bylo získat pro spolupráci na stabilizaci pozemské společnosti ty největší nepřátele západní společnosti – Čínu a západní humanitární elity.

Žádné komentáře:

Okomentovat