Rozpad Západu – jde o to usvědčit a odsoudit zavražděného – jako jeden muž stojí svět za arabskými vrahy proti židovským obětem

Arabské kmeny začaly v sedmém století expandovat a šířit islám na všechny světové strany (zde, zde). Znovuzískat ztracenou kontrolu nad svým územím se z desítek pokořených národů podařilo jen Španělům a Židům. Zatímco Španělé všechny muslimské Araby ze svého území vyhnali nebo je donutili ke konverzi, Židé je po vyhraných válkách na svých územích ponechali jako plnoprávné občany, i s jejich destruktivní  kulturou  a náboženstvím. Všechny  pokusy o zničení  Izraele ze strany

Arabů skončily jejich totální porážkou, ale Izraelští mírotvorci vždy prosadili v podstatě sebevražedná opatření na záchranu arabské „cti a důstojnosti“: po Šestidenní válce předali muslimům do správy Chrámovou horu v Jeruzalémě – 3000 let nejposvátnější místo židovského náboženství, po Jomkipurské válce darovali Egyptu Sinaj a po Intifádě dali Arabům Gazu.

Levicoví mírotvorci jsou špatnými psychology. Arabové si velkorysá gesta ze strany nepřítele vysvětlují jako slabost, a tudíž jako důvod k další válce. Jordánsko na svou porážku brzo zapomnělo, stejně jako na mírovou smlouvu s Izraelem. Iniciuje nenávistné kampaně proti Izraeli doma i ve světě a toleruje pašování zbraní ze svého území teroristům na Západním břehu. Izrael se to snaží ignorovat; dodává pouštnímu Jordánsku zadarmo vodu a levně plyn, pomáhá mu ekonomicky i vojensky. Například před několika lety daroval Izrael na znamení dobré vůle Jordánsku helikoptéry Kobra (zde); dnes tyto helikoptéry Izraeli chybí, protože není, jak účinně sestřelovat drony z Libanonu. Libanonu zase izraelští mírotvorci darovali, pod americkým tlakem a proti vůli izraelského parlamentu, část námořních vod Izraele v oblasti s výskytem zemního plynu v domnění, že si koupí přízeň Libanonu a Hizballáhu (zde), avšak rok po obdržení tohoto dárku Libanon napadl Izrael spolu s Hamásem.

Stejně byl Izrael zrazen i Egyptem, který se mírotvorcům podařilo přesvědčit, že Jomkipurská válka dopadla skoro nerozhodně, aby byl Egypt ve své zraněné ješitnosti ochoten podepsat mírovou dohodu. Arabové snadno uvěří vlastním lžím. Egypťané rychle uvěřili vlastní propagandě o svém vítězství nad Izraelem, a tak každý rok probíhají v Egyptě oslavy vítězství nad nenáviděným Izraelem. V rozporu s mírovou smlouvou umístil Egypt na Sinaji tanky, a ty již „omylem“ vystřelily na izraelské vesnice (zde); jejich vojáci občas i vraždí na izraelském území (zde, zde, zde). V zájmu „míru“ to vše Izrael ignoruje, stejně jako nenávistnou protižidovskou propagandu egyptské televize („macesy jsou z lidské krve“, zde), a dokonce i vraždění svých turistů v Egyptě (zde). Po napadení Izraele z Gazy bylo zveřejněno že rakety, jimiž Gaza 15 let ostřeluje Izrael, i další zbraně Hamásu, byly dodány do Gazy z Egypta, přičemž syn prezidenta Sisiho za všechny dodávky navíc bral do své vlastní kapsy bakšiš ve formě „cla“ (zde).

Podle původního plánu Balfourovy deklarace se měla britská mandátní Palestina, území zhruba dnešního Jordánska a Izraele, stát židovskou domovinou. Židé se nakonec spokojili s nepatrnou částí přislíbeného území. Z arabských států (asi 10 milionů km²) byli Židé vyhnáni, a nové teroristické organizace měly za cíl vyhnat Židy i z Izraele (asi 20 tisíc km²). S přispěním sovětské propagandy byl v šedesátých letech minulého století pro Araby na izraelských územích vymyšlen název „Palestinci“. Palestinské teroristické organizace byly postupně téměř rozprášeny, ale z iniciativy izraelských „romantiků“ usilujících o soužití Židů s Araby v jednom státě byli do Izraele přivezeni ze zahraničí teroristé, aby autonomně vládli Arabům na části izraelských území k tomu vyčleněných včetně Gazy, v souladu s dohodami z Osla. Výsledkem byly tisíce mrtvých během hrůzných „intifád“ a dalších teroristických akcí. Důsledkem byl nakonec i přepad z října minulého roku.

Arabové si sami své sadistické řádění filmovali a na společenských sítích se jím chlubili. Jejich přátelé a právníci nejstrašidelnější záběry stáhli a nahradili podcasty vysvětlujícími, že ze strany Arabů šlo o povstání proti okupaci a boj za svobodu. Z vícero videí se mi zaryl do paměti záběr ležícího člena kibucu, obklopeného arabskými civilisty, přičemž jeden mu nožem stahuje kůži a otvírá hrudník, aby mu vytrhl srdce, a rozřezávaný mladík se snaží vyprostit. Na jiném záběru arabský civilista vyšťouchává holí oko svíjejícímu se muži. Šlo o arabské civilisty z Gazy. O civilisty z Gazy má starost celý svět; nejen všechny arabské a muslimské vlády, ale i vlády USA, Británie, Německa, Francie, Ruska a Číny, a dále pak všechny mezinárodní organizace, včetně OSN, mezinárodních soudů, lidskoprávních organizací a neziskovek, a stejně znepokojeni osudem civilistů v Gaze jsou humanitní fakulty všech univerzit, a taky umělci, jak ti slavní z Hollywoodu, tak i méně známí, včetně z Česka a odjinud.

Hlásnou troubou strachu o civilisty v Gaze jsou média. Nejdůležitější televizní kanály (sleduji jen anglicky mluvící) ukazují mrtvá miminka pohozená v blátě Gazy nebo umírající a podivně vychrtlé děti na operačních stolech vybombardovaných nemocnic. Nedovedu se ubránit představě, že se evropští novináři (a vlastně všichni Evropané) těmito editovanými záběry snaží ospravedlnit činy svých předků, kteří pomáhali nacistům v zavraždění šesti milionů Židů, včetně jednoho milionu dětí. Je známo, že má Izrael nejsilnější armádu v oblasti a že v opakovaných válkách na hlavu porazil armády všech spojených sousedů, takže likvidace teroristických band jako Hamás a Hizbulláh by trvala několik dnů, kdyby Izrael nebojoval se svázanýma rukama. Jen snaha vyhnout se „obětem mezi civilisty“, před kterými ona média (a oni Evropané) hystericky varují, vede k protahování konfliktu. Poprvé v historii napadený stát zásobuje potravinami nepřátele, kteří ho napadli, a zároveň informuje civilisty, kde se bude bombardovat. Charakteristické byly záběry z Libanonu, který se přidal k útoku proti Izraeli hned druhý den po útoku z Gazy: arabská rodinka seděla na terase při ranní kávě a filmovala, jak Izrael bombarduje ve vzdálenosti několika set metrů vojenské cíle; Arabové se prostě stoprocentně spoléhají na to, že Izrael necílí na civilisty a také na to, že izraelské útoky jsou na metr přesné.

Hromady spálených civilistů v Drážďanech, Hamburku, Hirošimě a Nagasaki byly považovány za součást spravedlivého trestu pro sadistické nepřátele. Ale terorista zabitý v sebeobraně Izraelem je důvodem k celosvětovému znepokojení, a editované blond dítě v troskách Gazy vede k všeobecnému rozhořčení. Podivuhodné je, že izraelská přesnost v rozlišování civilistů a bojovníků se bere ve světě jako samozřejmá, a zároveň se všeobecně předstírá, že se věří arabským zprávám o civilních obětech. Nikdo ve světě se nepodivuje nad tím, že Izrael byl zcela bezdůvodně a bez varování napaden současně z mnoha stran. Předstírá a lže šéf OSN, papež a stejně tak většina politických vůdců Evropy. Žádají vyšetřování genocidy, a taky hladomoru v Gaze, přestože fakta o nadbytku potravin v Gaze jim jsou známa. „Civilisté“ podílející se na vraždění Židů a na ukrývání unesených mají všeho víc než civilisté ve většině muslimských a komunistických států světa (viz Jemen nebo Severní Korea). „Zločinný“ Izrael naočkoval všechny děti v Gaze proti obrně. Izrael se v této válce nesmyslně vyhýbá civilním obětem, na rozdíl od všech států světa ve všech předchozích válkách, a zaplatil za to stovkami životů svých vojáků a desítkami obětí z řad civilistů. Odměnou bylo odsouzení Izraele mezinárodním soudem v Haagu. Izraelští politikové a vojáci mají být zatčeni ve většině států světa jako vrazi a zločinci. Ostudná minulost Haagských soudců je známa (zde), a zajímavé je se podívat i na hlavního prokurátora ICC Karima Ahmada Khana (zde). 

Již přes rok je Izrael ostřelován od svých sousedů ze všech světových stran (Gaza, Libanon, Sýrie, Irák, Irán, Jemen), rakety dopadají již na celém území Izraele. Sto unešených civilistů včetně miminek je přes rok někde v arabských tunelech. Avšak svět stojí jako jeden muž za arabskými vrahy proti židovským obětem. Podruhé během 80 let se svět sjednotil proti Židům; v dobách Hitlera demokratický svět mlčel, dnes nemlčí ale jako za starých pogromů hlasitě pokřikuje „hip, hip, hurá na Židy“ (nebo také „hep, hep“, zkratka „Hierosolyma est perdita“, čili „Jeruzalém padl“, viz zde). Na čele pogromistů na Západě jsou známá jména jako třeba Guterres, Borrel, Bergoglio a Macron, ale bez aktivní podpory téměř všech novinářů a dalších humanistů by jejich štvaní bylo neúčinné. Opět svět doufá, že ďábel se spokojí s předhozenou obětí. Nejen pogromistům, ale i těm kteří tiše čekají jak to dopadne, zvoní hrana.