30. 6. 2024

Islám : 1. Mohamedův život – Mohamed byl jedním z nejúspěšnějších státníků a reformátorů v historii

Ve čtyřech částech shrnuji 1400 let islámu – počtem věřících druhého největšího náboženství (i když během příštích 15 let se může dostat na první místo). Po načrtnutí Mohamedova života v první části se v druhé zmíním o obsahu a struktuře Mohamedova Koránu, ve třetí o Mohamedově náboženství a jeho šíření, a ve čtvrté části o vlivu islámu na západní svět.

Zakladatel islámu, v češtině znám jako Mohamed, se narodil v roce 570 na Arabském poloostrově řídce obývaném beduínskými kmeny většinou se živícími chováním velbloudů, koz a ovcí, což vyžadovalo neustálé hledání drobných stop zeleně v poušti (dodnes to pozoruji u Beduínů v Negevu, kde žiji, když na jaře stěhují svá stáda po celé pouštní oblasti, dokud nespasou vše, co divoce vyrostlo). Někteří obyvatelé se ve městech a oázách věnovali zemědělství, řemeslům a obchodu, nemalá číst z nich byli židé. Tradiční činností bylo organizování a chránění karavan vezoucích zboží z jižního jemenského cípu na sever, kde Arábie hraničila s velkými říšemi, Byzancí a Persií. Chránění karavan a jejich přepadání představovaly překrývající se činnosti, jejichž poměr závisel na velikosti poplatků (i toto připomíná dnešní Beduíny v Negevu, když poskytují „ochranu“ místním podnikatelům před jinými Beduíny). Arabské obyvatelstvo západní Arábie bylo rozděleno do rodů, klanů a kmenů, které spolu střídavě bojovaly a uzavíraly spojenecké smlouvy, aniž by vytvořily správní celky větší než maličké městské státy. Mohamed se narodil do kmene Kurajšovců ve městě Mekka, ležícím nedaleko pobřeží Rudého moře zhruba v polovině cesty oněch karavan; město bylo důležitým obchodním centrem, a navíc se tam nalézaly svatyně věnované pohanským božstvům, k nimž směřovaly každoroční poutě z širokého okolí. Nejznámější svatyní byla Ka´ba s černým meteoritem uvnitř.

Arabské jméno Muchamad souvisí s pasívem slovesa „chamad“ znamenajím v semitských jazycích toužit nebo být příjemný („mu“ je předpona některých pasivních sloves i v hebrejštině) a slovo má též souvislost s arabským slovesem „chamida“ znamenajícím být chválen. Význam chlapeckého jména Muchamad je tedy chválen nebo vytoužen (a připomíná hebrejské slovo „chamud“ pro roztomilý). Když se prorok narodil, nebylo jméno Muchamad populární, soudě podle počtu lidí toho jména v jeho okolí. Dnes však jde o nejpopulárnější jméno ve světě (133 milionů, Marie s 61 miliony je na druhém místě). Otec Mohamedovi zemřel před jeho narozením a matka, když mu bylo šest, ale dostalo se mu dobré péče ze strany strýce Abú Táliba. Mohamed neměl formální vzdělání, a podle pozdější tradice prý neuměl číst a psát, avšak získal přehled o tehdejším světě, když ho strýc bral i na daleké obchodní výpravy. Na prahu dospělosti nabídl sňatek své sestřenici, ale byl odmítnut, zřejmě pro nedostatek finančních prostředků. Když mu bylo 25, nabídla se mu možnost oženit se s bohatou vdovou Chadídžou, pro kterou pracoval. Chadídža byla úspěšnou obchodnicí, což je zajímavé vzhledem k nesamostatnému postavení žen v pozdější islámské společnosti. Měli spolu několik dětí, z nichž ho přežila nejmladší Fatima. Během 24 let jejich společného života se dostalo Mohamedovi důležité podpory ze strany manželky jak v počátcích jeho náboženského zanícení, kdy odcházel rozjímat do jeskyně blízko Mekky, tak později, když se pokoušel u skeptických spoluobčanů šířit nové náboženství.

V Arábii žily vedle arabských kmenů i židovské kmeny, a navíc malá část arabské pohanské populace přešla na křesťanství nebo židovství, takže k Mohamedovi se donesly úlomky z jejich učení a asi u něho vzbudily od mládí sympatie k monoteismu. Kolem roku 610 zažil Mohamed v jeskyni první zjevení. Když mu vysoká postava vnukla krátký text; obával se o své duševní zdraví, ale jeho žena ho ujistila, že je prostředníkem určitého poselství. Pomýšlel na sebevraždu, ale když se dostavila další zjevení, rozhodl se vnuknutá slova sdělit nejen své nejbližší rodině, ale postupně i širší veřejnosti. Dospěl k názoru, že jde o božská vnuknutí prostředkovaná andělem Gabrielem. Možná byl inspirován příkladem perského proroka Zarathuštry, o kterém jistě slyšel, a také znal mnohé z biblických příběhů. Motivem vnuknutých sdělení byla existence jediného, všemohoucího a spravedlivého Boha. Po několika letech dosáhl počet jeho přívrženců několika desítek. Věřili v božský původ oněch poselství a v to, že Mohamed je boží posel. Při svých setkáních, zpočátku tajných, se i modlili. Jeho učení začalo budit zájem spoluobčanů, ale i posměšky u mnoha jiných, a nakonec vedlo k podezření a nenávisti u místní oligarchie obávající se o svůj vládní monopol. Z nebes vnuknutá slova tvořila tok nabádání a poetických příměrů, ale i varování těm, kdo neuvěří, což mohlo znít výhružně vládcům města. Nejbližší rodina podporovala a chránila Mohameda. Pod tlakem výhružek dal dokonce Mohamed najevo ochotu ke kompromisu s pohany. Toho ale později litoval a opravil několik veršů ve vnuknutém textu, které se stavěly smířlivě k tradičním božstvům; původní verše byly po smrti Mohameda nazvány satanskými verši, jelikož prý byly diktovány satanem. V následujících textech však byla stále víc zdůrazňována jedinečnost jednoho Boha Alláha, a jeho posel Mohamed byl přirovnáván k prorokům známým z židovské historie.

V roce 619 zemřela Chadídža. Do té doby byl Mohamed monogamní, ale pak se oženil ještě desetkrát. V roce 619 nastalo nejtěžší období v jeho životě. Zemřel také strýc Abú Tálib. Počet přívrženců nebyl větší než sto a odpor proti Mohamedovi ve městě dosáhl vrcholu. Jeho věc již byla téměř ztracena, když se mu podařilo přesvědčit představitele oázy Jathrib na sever od Mekky, že jako jejich předák bude schopen uspořádat jejich obtížné poměry výměnou za to, že ho uznají za proroka. V roce 622 unikl Mohamed pokusům mekkánských vládců ho zabít a uprchnul do Jathribu. Ten byl na jeho počest přejmenován na Madínat an-Nabí (město prorokovo; „medina“ znamená v semitských jazycích město nebo stát, viz např. oficiální název Izraele „Medinat Jisrael“). Z ohroženého rebela se Mohamed stává vládcem, i když jen malého městečka. Jeho cílem již není pouze přesvědčit spoluobčany, aby naslouchali jeho poselství, ale prosadit nová pravidla v celém jejich soukromém životě, a navíc prosadit nové zákony v politickém životě, přičemž úkolem je obrátit na novou víru ne pouze jeden kmen ale všechny arabsky mluvící lidi. Nová víra byla nazvána islám, od kořene „salama“ značícího mír nebo podřídit se (souvisí s hebrejským „šalom“), a předpona „mu“ pro slovesné pasívum vytváří slovo „muslim“, znamenající podřízený Mohamedovým zákonům.

Zpočátku bylo cílem Mohameda odhalit arabsky mluvícímu světu pravdivé náboženství podobně jak ho židovští proroci odhalili židům a Ježíš křesťanům. Protože původ svého učení viděl v nebi, a intuitivně musí být nebeská pravda jen jedna, předpokládal Mohamed automaticky, že jeho učení musí být shodné s učením předchozích proroků. Svá vidění vlastně považoval za překlad existujícího učení do arabštiny. Byl proto šokován, když ho medinští židé začali napadat pro rozpory mezi starozákonními příběhy v jejich a v jeho podání, bylo třeba učinit závěr, že původní text Bible byl jiný a že ho židé a křesťané překroutili. Mohamed rezignoval na možnost získat židy (podobně jako později reformátor Martin Luther). Dva ze tří židovských kmenů byly donuceny opustit Medinu v roce 625 a jejich majetek byl zabaven; poslední z kmenů byl v roce 627 obviněn ze spolupráce s nepřítelem, muži byli popraveni a ženy s dětmi prodány do otroctví.

Mohamed se v Medině stal nejen politikem, ale i diplomatem a vojevůdcem. Různými intrikami se snažil rozbít jednotu svých nepřátel a začal napadat mekkánské karavany. V roce 624 vyhrál první opravdovou bitvu proti Mekce, a to dokonce proti přesile. Bitvy se zúčastnily stovky bojovníků, a v další bitvě v roce 627 se již účastnily tisíce bojovníků, a i tu Mohamed proti přesile vyhrál. V roce 630 Mekka definitivně kapitulovala. Mohamed velkoryse odpustil svým nepřátelům jejich předchozí zatvrzelost, a tak získal absolutní podporu Mekky v dalších výbojích, při nichž přemohl dokonce dvacetitisícovou armádu spojených odpůrců. Zástupci kmenů z celé Arábie pak začali přicházet, aby přísahali věrnost prorokovi. Na své poslední výpravě velel Mohamed třicetitisícové armádě a podrobil si severní kmeny spadající pod vliv Byzantské říše, čímž naznačil směr dalších výbojů dokonce mimo Arábii. V roce 632 osobně řídil pouť do Mekky a brzy na to v Medině zemřel.

Během více než dvaceti let měl Mohamed desítky vnuknutí, na jejichž základě vytvořil desítky izolovaných textů předávaných ústně nejbližšímu okolí, po jeho smrti uspořádaných do 114 kapitol zvaných súry (hebrejsky „šura“ je řádka, aramejsky „surat“ je psaní). Zpočátku byl Mohamed ve stavu podobném transu, ale v pozdějších případech nastávala vnuknutí i ve snu během obyčejného spánku, a dokonce i během každodenní jeho činnosti, například během cestování na velbloudu. Historicky se zdá nepravděpodobné, že Mohamed užíval psychotropní látky. Vědci uvažovali, že mohl zažívat epileptické záchvaty, které v některých případech nastávají jen s krátkou poruchou vědomí nebo i bez ní. Z hlediska dnešní psychiatrie je nepravděpodobné, že trpěl nějakou duševní nemocí, spíš u něho šlo o citlivou a obsesivní osobnost. Byl posedlý představou, že je poslán, aby sjednotil arabské kmeny pod jedním monoteistickým náboženstvím podobným tomu, jaké měli židé a křesťané. Díky této posedlosti (čili cílevědomosti), a díky své chytrosti a organizačním schopnostem, tuto představu nejen uskutečnil, ale jeho vliv změnil svět i daleko za hranicemi arabského světa.

1 komentář:

  1. Díky pane Guttmanne za velmi zajímavý text na velmi aktuální téma. Tolik detailů k Mohamedově životě věřím neznají ani samotní muslimové. Jeho snaha o zavedení monoteismu i mezi arabskou větev sémitů byla dobrá a chvályhodná, leč v nějaké chvíli se asi zvrhla. Dnes už je obtížné soudit, na kolik bylo učení od samotného zakladatele upřímné a mírumilovné a nakolik byly jeho vize později upraveny jeho následovníky (viz prohlášení o satanských verších). V každém případě platí, že strom se pozná po ovoci a z tohoto hlediska je současný islám čirým zlem, které ukazuje na zcela jiný původ a zdroj, než pro své učení mají křesťané či židé.

    OdpovědětVymazat