Islám: 4. Hrozba západní civilizaci – islám neposkytl Západu nic víc než důvod ke sjednocení proti společnému nebezpečí a chaosu

Korán vznikl v arabské poušti a odráží její základní vlastnosti: prázdnotu a krutost. Každá dvě místa vypadají skoro stejně. Když se pohybujeme, opakují se stále tytéž obrazy. Špatná rozlišitelnost se promítá i do tvaru arabských písmen, a i do jejich hudby. Nezřetelnost tvarů a zvuků se obráží v malé srozumitelnosti celého koránského textu. Formu i obsah charakterizují povrchnost a nedbalost. Vše inklinuje k jednoduchosti,  prázdnotě a  krutosti. Kde se fata  morgana a skutečnost  prolínají,  panuje náklonnost

k přeludům a pohádkám, zkreslování skutečnosti a víra ve vlastní výmysly. Když Mohamed pochopil, že citoval Bibli chybně, neopravil se, ale usoudil, že bible je zfalšovaná. Když po jeho smrti editoři viděli, že se existující verze Koránu navzájem liší, sjednotili je „logicky“ tak, že text rozstříhali na kousky, promíchali a pak náhodně znovu spojili. Polemika je nepřijatelná, rozpory se řeší pouze násilím. Kritici si zaslouží pouze smrt a po smrti peklo. 

Islám zprostředkoval Arabům monoteismus formou odpovídající jejich psychologii a tradicím a transformoval tradiční potyčky mezi kmeny na společný boj proti nevěřícím. Při svém postupu ničili arabští dobyvatelé mnohé z původních kultur, ale spolu s elitami pokořených národů také vytvořili centra vzdělanosti například v Bagdádu nebo Cordobě, kde se podařilo uchovat některé zlomky antické vzdělanosti. Období mezi 8. a 13. stoletím se někdy nazývá zlatý věk islámu. Apologeti islámu přeceňují přínos tohoto období, stejně jako údajnou toleranci muslimských vládců, za nichž prý kvetly vědy a umění, a příslušníci všech tří abrahámovských náboženství spolu mírumilovně spolužily. Tomuto narativu odporuje i náboženství a etnický původ slavných osobností onoho „zlatého věku“, z nichž mnozí nebyli sice arabského původu, ale byli muslimové (Avicenna, Averroes, Al-Khwarizmi, Saladin, atd.), a ti kteří se muslimy nestali, byli nakonec většinou pronásledováni, nejlepším příkladem jsa židovský učenec Musa ibn Maimun, čili Moše Ben Maimon (Maimonides, 1138-1204). Maimon patří mezi nejznámější osobnosti onoho zlatého věku, jeho učení ovlivnilo pozdější teology i filozofy, včetně Tomáše Akvinského, a jeho texty jsou dodnes součástí židovské liturgie. Když mu bylo 10 let, dostala jeho rodina v Córdobě na výběr mezi konverzí a smrtí, a tak uprchla do města Fez. Ve svých dvaceti sedmi letech byl opět postaven před volbu mezi konverzí a smrtí; zvolil konverzi, zatímco jeho učitel Jehuda Hakohen konverzi odmítl a byl umučen. Když byl Maimon i pak pronásledován, uprchl z Fezu do Egypta, kde jeden čas dokonce působil jako osobní lékař sultána Saladina. Období teroru a relativní benevolence se v muslimských krajích střídala podle vkusu a nálady vládců s frekvencí podobnou tomu, jak se v Koránu střídají nesmiřitelné verše s benevolentnějšími.

Teologická jednoduchost náboženského systému, spolu s nenáročností jeho morálních požadavků napomáhá jeho šíření; co u křesťanství trvalo stovky let, vzalo islámu desítky. Ke konverzi stačí třikrát opakovat „ašhad an la ilá ila Allá va an Muchamad rasul Allá“ (dosvědčuji že není boha mimo Alláha a že Mohamed [je] posel Alláha). Islám přitahuje jednodušší lidi, a i proto snadněji sklouzává k tomu, co je na Západě považováno za nemorální. Problémem islámu tak nejsou pouze jeho problematické svaté texty, ale i ti kteří je za svaté uznávají, tj. problematičtí lidé z mnoha zemí po celém světě (za příklad může sloužit Louis Farrakhan, zakladatel americké organizace Nation of Islam). Kde se obracelo na islám, zůstali neobráceni nebo byli zabiti spíše ti charakternější. V češtině to obráží úsloví „poturčenci horší Turka“. Křesťané buď zmizeli nebo se stali ohroženou menšinou. V Egyptě zůstali křesťany původní Egypťané, potomci stavitelů pyramid, a muslimští arabští dobyvatelé se stali pány; původní obyvatelé, Koptové, jsou dodnes občané nižší třídy. Útočnost islámu v očích západního člověka by šlo otupit například zdůrazněním existujících smířlivějších pasáží v Koránu, ale muslimové nemají zájem ani na nejnepatrnější reformě, třebas jen spočívající v mírnější interpretaci. Naopak sílí tendence k co nejpečlivějšímu lpění na všem starém, doslovném a extrémním, a k prosazování pravidel popsaných v Hadísách do občanského života ve formě zákona zvaného šaría.

V obraně proti islámu (progresivisté by řekli „proti extrémnímu islámu“, ale jiný není) je účinnější Korán vysvětlit než ho spálit. Islám i muslimové jsou nepřáteli západních hodnot a jejich dogmatičnost, neschopnost se vyvíjet a agresivita z nich činí nebezpečí pro samotnou existenci Západu. Není náhoda, že islám budí sympatie těch nejdestruktivnějších lidí. Například Hitler měl ze všech náboženství největší náklonnost k islámu. I marxisté se s islámem kupodivu dobře shodli, mnozí dokonce k islámu konvertovali, včetně například největšího teoretika marxismu 20. století Rogera Garaudyho. Kalifát Abu Bakr al-Baghdadiho (Islámský stát ISIS) v letech 2014-2019 přilákal tisíce sadistů z desítek států světa do řad svých bojovníků. Zcela svévolné ubíjení náhodně vybraných civilistů islámskými bojovníky státu ISIS by mělo přesvědčit i ty nejzavilejší zastánce mírumilovnosti islámu o jejich omylu, jestliže jim předtím nestačily záběry na lidi skákající z oken hořících newyorkských mrakodrapů nebo na desítky zohavených těl v pařížském divadle Bataclan. Nemá cenu filozofovat nad motivem nebo cílem oněch vražd. Podstatou islámu je prostě vraždění pro vraždění. V roce 1861 napsal uznávaný anglický orientalista William Muir v životopisu Mohameda toto: „Meč Mohamedův a Korán jsou nejtvrdošíjnějšími nepřáteli civilizace, svobody a pravdy, které svět dosud poznal“. Před třiceti lety by se toto tvrzení mohlo někomu zdát přehnané, ale dnes se většině západních lidí musí zdát jasnozřivé. Islám dává možnost barbarům a dokonce i zločincům považovat se za zbožné a slušné lidi. Islám je nereformovatelný a ani neexistují muslimové, kteří by jej chtěli reformovat. Zakladatel turecké republiky Mustafa Kemal se pokusil islám spíš zrušit než reformovat. Řekl, že islám je páchnoucí zdechlina na cestě Turecka k lepší budoucnosti. Zrušil kalifát, nahradil arabské písmo latinkou a snažil se z veřejného života odstranit co nejvíc stop islámu, ale vládl příliš krátce a uspěl jen z malé zčásti. Pouze španělská reconquista a přežívání Izraele dávají naději, že islámu se lze ubránit.

Expanse islámu vstoupila v tomto tisíciletí do nové fáze. Záplava peněz z nafty a plynu oživila dřímající islámskou ortodoxii. Státy arabské pouště v čele se Saudskou Arábií a Katarem praktikují Mohamedovy státnické metody spočívající v kombinaci dohod, když je nepřítel silnější, a smrtících útoků, když je nepřítel oslaben nebo nepřipraven. Na jedné straně jsou Saudská Arábie a Egypt americkými spojenci, což jim zajišťuje příliv amerických peněz a zbraní, na druhé straně napadlo 18 saudských a egyptských teroristů v září 2001 New York a zabili 3000 Američanů. Na jedné straně Katar dovolil postavit na svém území největší americkou vojenskou základnu na Středním východě, na druhé straně Katar podporuje teroristické organizace včetně Hamásu, financuje protizápadní média a investuje miliony dolarů na amerických univerzitách, které jsou již zcela ovládnuty proislámskými a progresivistickými elementy. Ze států, kde je prakticky zaveden islámský zákon šaría, již jeden má atomovou bombu (Pákistán), druhý ji vyvíjí (Irán) a další o ni usilují (např. Saudská Arábie). Dohody s muslimskými státy nemají žádnou cenu, protože Korán nařizuje nepřátele zabíjet za každou cenu a zakazuje s nimi uzavírat mírové dohody: „Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu, vždyť Bůh je s vámi“ (súra 47, verš 37). Muslimům je zakázáno se přátelit s nemuslimy, pouze mohou předstírat přátelství, pokud jsou slabší (3:27).

Svět se nalézá v kritickém okamžiku, podobně jako před Druhou světovou válkou, kdy panovala úporná snaha všech států vidět Hitlera pozitivně a podepisovat s ním dohody. Situace dnes je o to horší, že muslimové mají k dispozici obrovské finanční prostředky, jaké nacisti neměli, a hlavně muslimové tvoří část obyvatel západních zemí, mají volební právo a mohou se opřít o podporu levice. Islámští vůdci říkají s vulgární otevřeností: „když ne zbraně, tak dělohy našich žen…“. Populační explozi lze měřit například v Negevu, kde žiji; počet Beduínů zde od poloviny padesátých let minulého století narostl z několika tisíc na víc než 300 000, protože se jejich počet zdvojnásobuje každých 12 let. V Evropě se k vysoké porodnosti muslimů přidává rostoucí imigrace. Blíží se okamžik, kdy v některých státech dosáhne podíl muslimského obyvatelstva kritické hodnoty a původní obyvatelstvo ireverzibilně ztratí vliv. Cožpak obtěžování, znásilňování a vraždění žen a dětí nesignalizuje humanitárním elitám, že s muslimy nenastane žádná zlatá doba ale jen násilný kalifát? Pokud se Západ neprobere ze svého ochromení, muslimové vykonají to, co jim jejich náboženství nařizuje, když pojednává o nevěřících: „budou zabiti nebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni“ (5:37).

Tisícileté kultury, jakými byly Východořímská říše a Persie, se rozpustily pod tlakem zdánlivě primitivnějších muslimů, kterým touha po akci a vize rychlé kořisti posvěcené šířením nové „pravdy“ umožnily zvítězit nad unavenými společnostmi, které zapomněly na své ideály anebo v ně ztratily víru. Otázka je, zda i Západní demokracii čeká stejný osud. Cožpak dopustíme, aby nelogičnost, zvířeckost a otroctví zvítězily nad úctou k pravdě, altruismem a svobodou?