Obdiv k nacismu – od protižidovské ideologie až po státní znaky jsou Arabové fascinováni německými Nacisty

Arabská psychologie je v zajetí pohádek a sebeklamu. Neschopnost a neochotu zlepšovat nepříznivou realitu konstruktivní akcí mají společnou se všemi „rozvojovými“ národy („rozvinuté“ národy to nazývají chaos a lenost). Vnímání reality u muslimů je navíc zatíženo silným zkreslením: to co vidí je mozaika z úlomků reality a pohádek (mámení). Počáteční vítězství Nacistů nad nenáviděným Západem jim imponovalo, stejně jako svižné vyřešení židovské otázky. V Hitlerovi viděli nového Saladina – snadno zapadl do jejich mytologie.

Šlo o oboustrannou náklonnost. Jediné náboženství, k němuž měl Hitler sympatie, byl islám, a Arabové, přes svůj neárijský původ, kupodivu patřili k Hitlerovým oblíbeným národům. Oni s Hitlerem v době války aktivně spolupracovali, a po válce se u nich ukrylo mnoho válečných zločinců (hlavně v Sýrii a Egyptě). Jejich vůdci (všichni samozřejmě socialističtí), včetně Násira a Sadáta, měli ještě dlouho v pracovnách pověšen Hitlerův portrét. Kromě Koránu patří u muslimů dodnes Mein Kampf k nejoblíbenějším knihám vedle pohádek. V Gaze našli izraelští vojáci okrasné vydání v dětském pokoji.

Praktická dialektika umožňuje Arabům používat to, co mají rádi, jako nadávku. Hitlera zároveň obdivují, a zároveň jeho jméno používají jako nadávku pro své nepřátele, kteří Hitlera neobdivují; jako děti, když vracejí nadávku slovy „ty taky“. Přátelům sice dávají k narozeninám Mein Kampf (samozřejmě v arabštině), ale také v OSN říkají, že Netanyahu je jako Hitler. Je to jako s homosexualitou, která byla vždy dost běžnou součástí jejich života (viz např. Raphael Patai: The Arab Mind, zde) aniž by tak byla nazývána, ale která se stala nadávkou, když se gayové na Západě emancipovali a věc začali nazývat pravým jménem.

Než získali evropští gayové plná práva, jezdili rádi do arabských zemí; vybaví se například Thomas Edward Lawrence, Jean Genet , Michel Foucault, a další. Slovně je homosexualita zakázána, ale způsob života v jejich tradiční společnosti toto zaměření spíš podporuje. Benevolence k zakázanému je zakotvena v Koránu, kde je odpuštění čehokoli slíbeno za přijetí Mohameda jako proroka (zde). Ještě před 35 lety jsem vídal v arabských městech dva dospělé muže, jak se vedou za ruku, nebylo na tom u nich nic zvláštního.

I dnes vidím v kavárnách skupinky arabských mužů, jak se vesele baví, zatímco jejich ženy mají místo spíš někde u dětí. Dohromady s mužem je ženu vidět častěji v samoobsluze jako nosičku nákupu, nebo na poště jako vybíračku sociálních přídavků, které ihned předává čekajícímu muži. Intimnější přátelství mezi muži se hlavně nesmí nazvat slovem používaným na Západě, protože slovo může jinak běžnou věc změnit na zločin trestaný smrtí.

Svou nelogičností a surovostí se arabské státy svým oblíbeným Nacistům občas značně přibližují, a některé z nich se snažily napodobit svůj vzor dokonce i volbou svého státního znaku – ze všech  možností zvolily zrovna německou orlici, viz obrázek.