Rozpad Západu – OSN proti Západu, navíc za jeho peníze – Západ se vzdává kontroly nad vývojem světa

Od počátku Organizace spojených národů (OSN, UNO) bila do očí disproporce mezi hrazením nákladů a prosazováním vlivu. Rozvinuté demokratické státy (Západ) nesly náklady, ale zaostalé komunistické a rozvojové despocie je snadno přehlasovaly. Nejvíc platily vždy USA, do roku 2000 to bylo 25% rozpočtu a pak 22%. Například v roce 1990 platily USA 25%, Japonsko 11%, Sovětský svaz 10%,  a Čína  0,8%; v roce  2000  platily USA 25%, Japonsko 20%, Německo 10%, Rusko 1%, Čína 1%, zatímco

ostatní demokratické státy každý víc než 1%. V roce 2010 platily USA 22%, Japonsko 13%, Německo 8%, Čína 3%, a Rusko 1,6% (zde). Teprve v posledních letech začala Čína platit 12%. Švýcarsko s 1% platí víc než 120 zemí na konci seznamu dohromady (zde). USA platí nejen přes jednu pětinu běžného rozpočtu OSN, ale navíc přispívají třikrát větší sumou ve formě dobrovolných příspěvků; v roce 2021 dostalo OSN od USA 12,5 miliard dolarů (zde).

Nejvíc prostředků investuje OSN na různé mírové mise nebo na řešení humanitárních krizí. Humanitární agentury OSN a jejich partnerské organizace například v roce 2022 vybraly a utratily 26 miliard dolarů na řešení nouzových situací v Afganistánu, Etiopii, Haiti, Somálsku, Venezuele a Jemenu (zde). Je jasné, že nešlo o přírodní katastrofy, ale o teror islamistických nebo socialistických vlád či povstalců v oněch zemích. Ať již jsou miliardy investovány do platů zaměstnanců nebo na řešení různých krizí, jde o promrhané peníze. Škoda je daleko větší, než kdyby se oněch 26 miliard spálilo, protože se část z oněch peněz dostalo do rukou afgánského Talibánu, etiopských a venezuelských komunistů, haitských banditů, a somálských a jemenských pirátů. OSN nikdy nevyřešila žádnou krizi. Kde se zabíjely děti, odtamtud se jednotky OSN stáhly, jako například v roce 1994 ze Rwandy, kde bylo zmasakrováno 700 000 civilistů; generální tajemník OSN Kofi Annan, který tehdy dal příkaz ke stažení jednotek OSN, se omluvil (zde) a dostal Nobelovu cenu míru (zde).

Paradoxně dnes OSN investuje 10krát větší část rozpočtu na tzv. mírové mise než za dob studené války. Na „udržování míru“ ve světě se podílí skoro 100 000 příslušníků mírových sil, ale přesto počet utečenců roste (114 milionů, zde), stejně jako počty mrtvých (v posledních několika letech přes 5 milionů, zde); například tyto země přispěly každá půl milionem mrtvých ve vnitřních konfliktech: Somálsko, Súdán, Nigérie, Sýrie, Jemen, Etiopie, Mexiko, Uganda (zde). Kde se objeví teroristé, odtamtud se jednotky OSN buď stáhnou, nebo s teroristy spolupracují, příkladem je spolupráce jednotek UNIFIL s teroristickou organizací Hizballáh v jižním Libanonu, nebo spolupráce pracovníků UNRWA s teroristickou organizací Hamás v Gaze (zde). Nic z toho nepřekvapuje ve světle korupčnosti OSN. Dnešní generální tajemník, António Guterres, hájí otevřeně zločiny Hamásu (zde); mezi jeho předchůdce ve funkci patřil zmíněný Annan, zapletený do miliardových korupčních afér (zde), ale také Kurt Waldheim, který byl za Hitlera členem SA (zde) a aktivně se podílel na zvěrstvech nacistů v jižní Evropě (zde).

V dalších orgánech a organizacích OSN není stav o nic utěšenější, ať již jde třeba o oblast zdravotnictví, klimatu, nebo justice. Například v čele Světové zdravotnické organizace (WHO) stojí Tedros Ghebreyesus (zde), obviňovaný z toho, že sleduje víc zájmy Číny než světového zdraví (zde); Tedros je bývalý vysoký představitel Tigrajské lidově osvobozenecké fronty (TPLF), která v různých obdobích byla na seznamu teroristických organizací (zde, zde) a přispěla k mnoha milionům mrtvých v občanských válkách Etiopie. V čele klimatické větve OSN zvané IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu) stál po mnoho let podvodník a sexuální predátor Rajendra Kumar Pachauri (zde), jenž vymyslel a dlouho hájil teorii o tání Himalájských ledovců (zde), o kterou se opíraly katastrofické vize IPCC; panel IPCC za Kumarova panování dostal Nobelovu cenu míru (zde), i když Kumarova teorie se ukázala jako nesmysl (zde).

Justiční větví OSN je Mezinárodní soudní dvůr (MSD) v Haagu. Původně měl hájit zákon, ale tento cíl byl později upraven tak, aby nebyl v rozporu s ideologiemi totalitních a teroristických států, takže dnes má tento soud hájit zákon „včetně socialistického zákona“ a „včetně islámského zákona“ (zde). Kdyby soud reprezentoval jen hodnoty západní demokracie a spravedlnosti, tak by v něm nemohli působit představitelé 150 z 200 států světa. Tzv. „pokrytí hlavních forem civilizace a legálních systémů světa“ umožňuje zahrnout islámský zákon Saudské Arábie, socialistický zákon Číny, a vlastně úplně cokoli. Mezi soudci MSD proto mohou být představitelé Somálska, Číny, Ruska, nebo Ugandy (zde). Například soudkyně z Ugandy, Julia Sebutinde, získala praxi na Ministerstvu spravedlnosti Ugandy v letech 1978 až 1990 (zde), tzn. za diktátora Idi Amina, který povraždil 300 000 svých krajanů a pak za prezidenta Miltona Oboteho, jehož jednotky cvičené Severní Koreou povraždily v Ugandě dalších 300 000 lidí. Osobní historii ruských a čínských právníků u MSD a jejich podíl na zločinech sovětské a čínské justice si lze vygooglovat.

Jako poučení z holokaustu navrhla OSN v roce 1948 Konvenci proti zločinu genocidy (zde). Poprvé v historii OSN byla tato konvence použita před několika týdny, a to paradoxně proti Izraeli. Jihoafrická republika (JAR) žaluje židovský stát poté, kdy vojáci a občané Gazy napadli Izrael, vypálili pohraniční kibucy, znásilnili desítky žen, mužů a dětí, zavraždili 1200 lidí, a odvlekli 250 jako rukojmí. Podle žaloby JAR byla izraelská obrana neproporcionální a konstituovala genocidu. Jemenská právnička Adila Hassimová v Haagu uvedla mezi argumenty pro genocidu prohlášení Guterrese, že „Gaza je masový hrob dětí“ (zde), a jihoafrický právník Tembeka Ngcukaitobi podal jako důkaz zamýšlené genocidy fakt, že Benjamin Netanjahu srovnával Gazu s biblickým zloduchem Amálkem (zde). V Haagu jde o frašku ve stylu Hitlera – zločinci žalují napadeného.

Žalobu proti demokratickému státu podává JAR, stát ovládaný komunistickou stranou (ANC). Prezidentem JAR je Cyril Ramaphosa, komunista a miliardář jenž zbohatl na zrušení apartheidu; ač sám bývalý vůdce hornických odborů, byl zodpovědný za zavraždění desítek stávkujících horníků v platinovém dole ve městě Marikana v roce 2012 (zde). Jeho předchůdcem v prezidentském úřadu byl Jacob Zuma, který byl usvědčen z nesmírná korupce, mnohačetných znásilnění a šíření AIDS, ale trestu se vyhnul. JAR má nejvyšší zločinnost na světě; odhaduje se že 40% žen tam bude za svého života znásilněno a 50% dětí tam bude před dosažením 18 let sexuálně zneužito (zde). Vyvražďování bílých farmářů – to znamená genocida – je tam státní politikou (zde, zde).

Jemenští teroristé začali nedávno napadat a unášet lodě a téměř zablokovali světovou námořní dopravní tepnu vedoucí skrze Suezský kanál. Únos a pirátství se dříve trestaly smrtí, ale dnes je Západ s piráty a teroristy ochoten vyjednávat. Když vyjednávání nepomohla a USA s Británií zasáhly proti pirátům vojensky, Rusko obvinilo Západ z agrese (zde) a požádalo Radu bezpečnosti OSN, aby „agresi“ projednala (zde). Na pokyn Iránu jmenují jemenští teroristé jako hlavní důvod pro své pirátství konflikt v Gaze, ale zpráva z dubna 2023 (tzn. před říjnovým konfliktem v Gaze) uvádí, že jemenští povstalci zabili 11 000 dětí, způsobili v zemi hladomor, a jen během posledního roku způsobili smrt 400 000 lidí a vyhnání 4,5 milionu lidí z jejich domovů (zde). Rusko, Irán, Čína, Severní Korea, Jemen a Gaza tvoří jakousi osu, ale jak se dnes v médiích říká: osa zla jedněch je osou dobra druhých.

Proč západní demokratické státy pokračují ve frašce z dob Hitlera? Proč hrají se všemi těmi despociemi hru na rovnost? Předstírají, že věří tomu, že totalita je formou demokracie, že teror je formou vyjednávání ze strany trpících, že právníci z kanibalských zemích jsou odborníci na lidská práva, že demokratický Taiwan si jako jediný stát na světě nezaslouží být v OSN, že napadený Izrael je agresorem, že piráti chrání zájmy dětí v Gaze, atpod. Částečně jde o pokrytectví a politickou korektnost, když se věří, že černý právník z Afriky přece nemůže být horší než bílý z Anglie. Trochu (anebo hodně) jde o peníze, když se chce být zadobře se zemí, kde lze levně vyrábět nebo těžit. A určitě jde taky o starý appeasement, když jde o to neurazit nebezpečné teroristy. Západ se postupně vzdává kontroly nad vývojem světa, a dokonce financuje svůj vlastní konec.