Zpočátku jsem se domníval, že mohutné třípatrové vily budované uprostřed polí blízko silnice, po které jsem jezdil do práce, jim úřady zbourají. Ale kolem vil se objevily další domy a zahrádky, zavedla se tam elektřina a voda, objevily se tam autoservisy a obchody se stavebninami. Během let se sídliště rozrostlo o mnoho domů a ulic, a před pár lety bylo legalizováno a dostalo název Um Batin (viz zde). V rozhovoru Beduíni tvrdí, že zde jejich předkové žili již po dlouhé generace, i když letecké snímky (stejně jako moje paměť) ukazují před 25 lety prázdnou přírodu. Počet na jihu žijících Beduínů se zvýšil z asi 5000 v roce 1955 na asi 160 000 v roce 2015 (32krát za 60 let), což odpovídá exponenciálnímu růstu, kdy se jejich počet každých 12 let zdvojnásobí (60/12=5, dvě na pátou je 32, a 32 x 5000 = 160000). Jejich počet roste stejným tempem dodnes – dnes je jich již přes 300 000 a brzo jich bude víc než zde žijících Židů. Ilegálním záborem již obsadili 5 % Negevu. Roste nejen jejich počet, ale i jejich náboženská horlivost; přibývá zcela zahalených žen, a kam oko dohlédne se to hemží věžemi minaretů.
Žid si nesmí přistavět na svém pozemku verandu bez povolení, ale pozitivní diskriminace umožňuje Beduínům nejen stavět kde chtějí, pást ovce kde chtějí, ale i vybírat výpalné a protection, krást hospodářská zvířata a stroje z židovských farem, a také krást auta a přepadat benzínové pumpy (v televizi vidíme často záběry z kamer vykrádaných obchodů, ale jen málokdy se snaží policie arabské zločince dopadnout). Ve svém okolí jsem již víckrát zažil, že okradený nahlásil policii, kde se přesně jeho ukradené auto nalézá, a policie doporučila nějak se dohodnout se zlodějem nebo si to nechat zaplatit od pojišťovny. Navíc si mohou Beduíni, díky oné diskriminaci, přivážet nevěsty i z okolí Izraele, takže movitější muž si může dovolit až čtyři manželky (které se ale nakonec vyplatí, jelikož před izraelskými úřady vystupují jako svobodné matky a berou přídavky na sebe i na děti). Stát podporuje beduínské podnikání, takže v některých oborech již mají téměř monopol, například autoservisy nebo dopravní autobusové společnosti. Jeden můj známý pracuje u arabského zaměstnavatele; jeho šéf má ve své vesnici několik domů, v jednom třípatrovém domě žijí jeho tři manželky, každá v jednom patře; uvažuje se počtvrté oženit, prý ho k tomu nutí jeho manželky; šéf zaměstnává ve firmě asi 10 bratrů, a mnozí mají též více žen. Mít 40 dětí není zvláštností.
Návštěva zdravotního zařízení, nemocnice nebo pohotovosti, vždy překvapí tím, že většina pacientů jsou Arabové. Nejen, že jich je hodně, ale sňatky mezi příbuznými také zvyšují počet genetických poruch. Nejen pacientů, ale i arabských doktorů přibývá. Pozitivní diskriminace na univerzitách vede k prudkému růstu arabských vysokoškoláků. Univerzity se hemží Arabskými studenty. Arabů je v Izraeli 22 %, ale mezi lékaři a sestrami je jich víc (mezi lékárníky jich je 50 %). Zdravotní zařízení jsou společná, takže nás v poslední době stále častěji ošetřují arabští doktoři a sestry. Zmíněná pozitivní diskriminace, a také tolerance k arabským deliktům, vede k tomu, že zdravotní systém občas zaměstná dokonce i arabského doktora, který vystudoval v Libyi či Súdánu. Kromě svých měst a vesnic obývají Arabové zcela libovolně i židovská města. Například v novém sídlišti Karmit (blízko mého bydliště) skoupili Beduíni velkou část pozemků, takže se někteří lidé po dostavění domku nečekaně octli obklopeni arabskými sousedy (navíc se z nedaleké nedávno legalizované arabské vesnice Lakija, zde, ozývá střelba a zbloudilé kulky občas dopadají i v Karmitu). Arabové mají rádi zbraně a získávají je nejen na černém trhu, ale hlavně v izraelské armádě, kam se občas někteří z nich přihlásí, a pak když mají službu, umožňují pašování samopalů, pistolí, střeliva a další munice (víckrát jsem viděl v televizi záběry vzdalujícího se terénního vozidla naloženého zbraněmi, na které si nikdo netroufl střílet, protože soudci a prokurátoři by to hodnotili jako ohrožování nevinných životů).
Izrael nemá ústavu, ale základním principem socialistických zakladatelů státu a pravidlem číslo jedna byla snaha naklonit si Araby jak uvnitř země, tak mimo ni. Znamenalo to zcela ignorovat jejich odlišnosti v dodržování pravidel a zákonů. Předpokládalo se, že dlouhým soužitím a zvýšením životní úrovně se rozdíly vyrovnají. Z půl miliardy Arabů ve světě mají izraelští Arabové skutečně nejlepší civilizační úroveň; mají vysokou životní úroveň, nejlepší zdravotní péči, nejlepší vzdělání, nejsvobodnější život, a jako jediní se mohou účastnit demokratických voleb. Užitečné je například srovnání jejich života s životem lidí v sousedních arabských zemích. Například podcasty z největší arabské země, z Egypta, ukazují bídný život milionů na hromadách odpadků; i nejluxusnější rezorty určené pro evropské turisty jsou tak špinavé, že turisté tam běžně umírají na otravy vodou a jídlem. Muslimové (85 % obyvatel) tam nemají nejzákladnější občanská práva, a koptští křesťané (15 %) žijí jako otroci muslimů. V Jordánsku či Sýrii to je snad ještě horší. Ale i v té nechvalně populární Gaze mají Arabové nadbytek jídla pro všechny, na rozdíl od většiny arabských zemí. Beduíni v Negevu si staví rodinné vily kdekoli se jim zamane, jezdí v nejluxusnějších autech, běžně si dokonce pořizují i koně, stát podporuje všechny jejich zvyky včetně závodů na velbloudech a pořizování mnoha manželek; mají své představitele v parlamentu, kteří pro ně vyhandrkují obrovské příspěvky navíc ze státního rozpočtu. Všude jsou všechny nápisy, včetně názvů stanic na autobusech, nejen v hebrejštině ale i v arabštině. Židovské děti se učí arabsky.
Žil jsem i na severu Izraele a v okolí Jeruzaléma. Arabové tam žijí trochu odlišněji než Beduíni, ale mají stejnou životní úroveň. Dokonce i Arabové žijící na Západním břehu a spadající pod autonomní palestinskou vládu žijí velmi dobře, protože jejich ekonomika je s Izraelem dost propojena a Izrael do nich pumpuje prostředky a má tam vliv. Mnoho Arabů zaujímá vysoké pozice ve vědě, kultuře, byznysu a státním aparátu. V armádě jsou to především Drúzové. Židé žili po boku Arabů od časů Mohameda ve všech arabských zemích; Mohamed začal v 7. století Židy likvidovat a jeho stoupenci započaté dílo ve 20. století dokončili téměř všude; dnes je soužití možné jen v Izraeli. Dětinské sny o harmonickém soužití se však izraelským levičákům nesplnily: Arabům se zvýšila úroveň a zvykli si na život v demokratické zemi, ale to z nich loajální a přátelské spoluobčany neučinilo. Když došlo ve smíšených městech v roce 2021 k protižidovským pogromům, mnozí „spořádaní“ arabští občané se přidali a židovským sousedům házeli do oken Molotovy. Ani sousední arabské státy se nenechaly nalákat na izraelské úsměvy a ústupky: předstírání prohry ze strany Izraele po vyhraných válkách s Egyptem a Jordánskem sice vedlo k podepsání papírů, ale nenávist arabských sousedů jen vzrostla a oba tyto státy se v protiizraelské diplomacii angažují ze všech států nejvíc. Výkvět levicových idealistů kolem Gazy zplakal nad svými sny v říjnu 2023; 6. října tam ženy chystaly balónky s nápisy: WE LOVE YOU nebo WE WANT PEACE, atpod. Tyto ženy často porušovaly zákony, když zvaly „přátele“ z Gazy do kibuců na pohoštění a když vozily děti z Gazy na ošetření do izraelských nemocnic (spíš ze symbolických důvodů, jelikož Izrael pomáhal udržovat dobré nemocnice i uvnitř Gazy). Balónky vypustit nestihly. Mnohé znásilnili a umučili jejich milovaní „přátelé“ po útoku 7. října.
Čím víc mírových dohod bylo podepsáno, tím více arabského násilí následovalo. Po dohodách v Oslo a stažení z Gazy nastaly největší masakry. Levice v Izraeli ztratila mocenský monopol již před 50 lety, a dnes opozice před volbami musí tvrdit, že jsou taky pravice, aby vůbec měli šanci na zvolení. Levice však je zákeřná a včas změnila zákony tak, aby pomocí soudů, prokurátorů a elit v tajných službách dál mohli prosazovat svůj vliv (deep state). Pragmatičtí politikové pochopili, že s Araby je třeba jednat pouze z pozice síly, příkladem byl Meir Kahane. Levici se podařilo tyto politiky delegitimovat, když znemožnili v roce 1988 kandidovat Meirovi Kahanemu do parlamentu pod záminkou, že je rasista. Po otevření sovětských archivů se ukázalo, že pověst rasisty Kahanemu vytvořilo KGB pomocí svých speciálních operací a provokací (viz The Mitrokhin Archive, 1999, zde). Odhalení nepomohlo, slovo „kahanista“ se stalo zbraní levice proti jakémukoli pragmatickému názoru; Kahane byl zavražděn v USA v roce 1990, jeho syn Zeev s manželkou byli zavražděni v Izraeli v roce 2000.
Udržet soužití Židů a Arabů v Izraeli představuje pro bezpečnostní síly náročný proti-entropický proces, stejně jako podržet celý stát proti jeho sousedům. Tajná služba Šin Bet každoročně překazí stovky plánovaných teroristických útoků, v desítkách případů se to nepovede. Arabští mladíci navíc zabíjí na silnicích desítky lidí v nepolitických dopravních nehodách. Nepolitická je také rozsáhlá kriminální aktivita arabských spoluobčanů. Arabové rádi slaví, a při všech oslavách se střílí ostrými náboji (slyším jejich střelbu pravidelně stejně jako chraplavé ampliony muezzinů). Arabská kultura se projevuje i nevhodným a násilným chováním k ženám a dětem. Před pár týdny zastřelil Arab čtyřletou dceru a omlouval to tím, že chtěl zastřelit syna a netrefil se. Absurditu pomluv o apartheidu a genocidě si uvědomuji vždy když vidím, jak se Izraelci starají o pronásledované arabské ženy, nebo o arabské děti v izraelských nemocnicích, školách a zájmových dětských kroužcích.
Za pokaženou idylu hledají zhrzení levicoví idealisté v Izraeli vinu na židovské straně a svou žluč vylévají v anglických přílohách svých novin. Odtud se přelévá do názorů a analýz nepřátel Izraele po celém světě. Jakýkoli realistický názor na soužití s Araby je rasismem nebo nejlépe kahanismem. Realisté, nebo Židé bránící se teroru, jsou extrémisté. Anglické komentáře z deep state jsou pak podkladem pro demonstrace proti apartheidu, pro výtržnosti na podporu Palestiny, pro pláč nad kostnatými šestiprstými dětmi. Tyto komentáře nakonec doženou i zavilé přátele Izraele, aby přestali mlčet a svůj milovaný Izrael odsoudili. Izrael tu byl tisíce let před oněmi přáteli a nepřáteli, a bude tu i po nich.
Žádné komentáře:
Okomentovat