Po vyhlášení republiky v roce 1931 vzrostlo násilí ze strany levicových radikálů, zvlášť proti kostelům, kněžím a jeptiškám. Levici se nedařilo udržet anarchisty na uzdě, a pravice se rozhodla za každou cenu zabránit radikálům nástupu k moci. Ve volbách v roce 1936 získala sjednocená levice pod názvem Lidová fronta 47,0 % hlasů a pravice pod názvem Národní blok 46,5 %. Po neúspěšném armádním pokusu o pravicový puč se obyvatelstvo rozdělilo na podporovatele levicové republiky a na jejich nacionalistické odpůrce; obě skupiny byly samozřejmě stejně heterogenní jako výše zmíněné bloky. U republikánů získali největší vliv prokomunističtí radikálové; u nacionalistů katoličtí a roajalističtí konzervativci, do jejichž čela se postupně dostal generál Francisco Franco.
Nacionalisté ovládli západní polovinu země a republikáni východní. Bojů se zúčastnilo na každé straně postupně skoro milion lidí. Rusko s Mexikem pomáhaly republikánům, Německo s Itálií nacionalistům. Z mnoha států světa navíc přišlo republikánům na pomoc 35 000 dobrovolníků, „interbrigadistů“, jejichž propagační přínos překonal jejich vojenský význam; do celého světa roznesli bojové heslo „No pasaran“ (NEPROJDOU), které sloužilo komunistům i později k mobilizaci mas proti nepřátelům. Odmala jsme v komunistických školách slyšeli o tomto příkladu mezinárodní solidarity v boji proti fašismu a o tom, že se v Madridu bojovalo i za Prahu. Ideálně pro levicovou propagandu šlo o boj socialistického demokratického dobra s fašistickým klerikálním zlem. Umělci se přidali. Všichni jsme o Picassově obrazu „Guernica“ nebo Hemingwayově románu „Komu zvoní hrana“ slyšeli (někteří z nás to i viděli a četli). Nacionalisté měli na své straně méně umělců, ale více dobrých velitelů, a asi měli lepší zbraně, takže získávali stále větší převahu. Vnější zasahování pod mezinárodním tlakem ustalo a nacionalisté 31. března 1939 obsadili celou zemi.
Stalin sice války propagačně využil, ale dodávky zbraní si nechal kompletně zaplatit a odmítal dát cokoli navíc, republikáni mu převedli celý španělský zlatý poklad (Antony Beevor, The Battle for Spain, Penguin Books 2006, strana 331). I nacistické Německo si nechávalo svou „idealistickou“ pomoc zaplatit (strana 346), a někteří nacisté, včetně Göringa, dokonce prodávali zbraně i republikánům (s. 330). Dvě největší zla té doby, nacisti a Sověti, si ve vzájemném střetnutí vyzkoušela svoje zbraně v zemi Don Quijotů, aby se po roce spojila v přátelském svazku Molotov-Riebbentrop. Jak je u levice zvykem, když se nemohli pochlubit vítězstvím, tak se začali chlubit zvěrstvy na vítězné straně. Jejich lži byly časem odhaleny. Například i v oné slavné Guernice nezahynulo při leteckém útoku 1654 lidí, ale méně než 300 (s. 232). Nejsou k dispozici přesná čísla, ale na obou stranách byl asi zhruba stejný počet obětí bojů i teroru. Zdá se, že občanská válka si vyžádala na každé z obou stran zhruba 100 000 obětí v boji, zhruba 30 000 obětí teroru (popraveni nebo zavražděni), a nejméně 50 000 obětí mezi civilisty v důsledku válečných útrap, ale uváděna jsou i vyšší čísla (zde).
Francesco Franco se za Druhé světové války odmítl odvděčit Hitlerovi za pomoc v občanské válce a zůstal neutrální; odmítl Hitlerovi i použití španělského území. Instruoval své představitele v zahraničí, aby se snažili bránit deportacím Židů a umožnil útěk 30 000 Židům přes své území (zde). Obnovil království, vedl zemi ke stabilitě a hospodářskému rozkvětu a obnovení buržoazní demokracie. Král Juan Carlos, kterého dosadil na trůn, se však oportunisticky snažil zavděčit všem a po smrti Franca v roce 1975 o Francův odkaz příliš nepečoval; o jeho morálních kvalitách pak svědčily i jeho finanční skandály související s obchody s arabskými zeměmi, kvůli kterým musel v roce 2014 odstoupit. Tělo Franca bylo dokonce levicovou vládou odstraněno v roce 2018 z jeho mauzolea (zde). Španělsko sice zůstalo královstvím, ale opět se octlo v levicovém chaosu.
Republikáni byli po léta světovým kulturním establishmentem idealizováni a nacionalisté démonizováni. Fakta tento obraz nepodporují. Franco začal sice 18. července 1936 puč, ale levicoví radikálové již 19. července zastřelili desítky nevinných kněžích. Na straně republikánů se okamžitě objevili sovětští poradci, kteří se tvářili jako dobrovolníci a zaváděli stalinské metody práce (s. 163). Například jeden z vůdců a ideologů na straně republikánů, André Marty, nechal po vzoru Stalina zastřelit 500 interbrigadistů „podezřelých z Trockismu“ (s. 161). Nejlepší bojovníci nebyli povyšováni, když odmítli vstoupit do komunistické strany. Komunističtí velitelé hnali své lidi na smrt čistě z politických důvodů (s. 213). Sověti ve Španělsku vraždili jiné Sověty na Stalinův příkaz (s. 259). Španělští komunisté předávali sovětským agentům své politické protivníky, a NKVD je mučila a zabíjela (s. 273). Například 30. května 1937 rozhodli neschopní velitelé čistě z propagandistických důvodů hnát bojovníky do několikadenní ztracené bitvy u Sierra de Guadarrama; jeden z hlavních velitelů, generál Walter nařídil kulometnou palbu proti vlastním vojákům, kteří ustupovali. Když v důsledku špatného velení došlo k porážce, velitelé mnohé vojáky zbičovali a pět z nich podle sovětského vzoru exemplárně zastřelili (s. 276 - s. 277).
Když během komunisty řízené ofenzívy, 6. července 1937, u městečka Brunete blízko Madridu nepostupovaly republikánské jednotky proti slabšímu nepříteli dost rychle, nařídil vrchní velitel generál Miaja urychlit postup pěšáků vlastní střelbou zezadu (s. 279). Když v další bitvě byla 27. července republikánská armáda z oblasti Brunete vytlačena, bylo 400 bojovníků ten den za trest zastřeleno (s. 282). Republikáni zde ztratili 25 000 lidí, proti 17 000 na straně protivníka. Podle sovětského vzoru zřídili interbrigadisté koncentráky pro trestané bojovníky; pouze mezi srpnem a říjnem 1937 jich tam bylo posláno 4000 (s. 286). Tajná policie sovětského typu měla jen v Madridu 6000 agentů. Nepřátelé byli mučeni a zabiti vyšetřovací jednotkou zvanou Speciální brigáda (s. 305). Komunisté pod vedením Sovětů dávali komunistům mezi bojovníky lepší zbraně i jídlo, nekomunistům často odmítali lékařské ošetření, a stříleli socialisty odmítající vstup do komunistické strany obvinivše je ze zbabělosti v boji (s. 307). Dobrovolníci se přihlásili na půl roku, ale po skončení termínu je odmítali propustit, a když se chtěli vrátit domů, posílali je do převýchovných táborů (s. 308). V bitvě u Teruel, v únoru 1938, odmítlo velení dodat 25. divizi čerstvou munici za trest, že jeden z jejích velitelů odmítl vstoupit do strany (s. 325). Nacionalisté ztratili v této bitvě 40 000 a republikáni 60 000 mužů.
Po skončení války byla mezinárodní komise šokována, když našla ve vězeních, z nichž jedno se jmenovalo „Carlos Marx prision“, 400 interbrigadistů (s. 366). Až 10 000 interbrigadistů údajně padlo, více jich bylo zraněno, mnozí žádali v SSSR o azyl a nedostalo ho, a mnozí z těch co ho dostali tam byli perzekvováni. I v Československu byli „Španěláci“ v padesátých letech vězněni a někteří i popraveni. Nadšení zastánci socialismu a komunismu všech odstínů prostě prohráli. Takže roajalisti, katolíci, antikomunisti a konzervativci PROŠLI, a „Pátá kolona“ zvítězila. Cíle republikánů tehdy sice dosaženo nebylo, ale nakonec ani cíle katolických roajalistů. Ve Španělsku, kterému se po osmisetletém boji povedlo v roce 1492 dokončit osvobození země od muslimských dobyvatelů (reconquista), dnes klesl počet praktikujících křesťanů na 19 % (zde), zatímco počet přistěhovalců, mezi nimiž jsou statisíce muslimů, vzrostl na 20 %. Tolik zmařeného úsilí, 800 let reconquisty, léta občanské války, 40 let obnovy země za Franca, a nakonec království padne do rukou socialistů a přistěhovalců. Vítězství ve fotbale uspokojí jen některé. Jestli je z toho nějaké poučení, tak jen že vše je marnost nad marnost, a že hrana zvoní celé Evropě.
Na závěr malý kvíz: ke slavnému obrazu Guernica, který je kulturními lidmi považován za jeden z nejpůsobivějších a nejdojemnějších protiválečných maleb historie, jsem z desetitisíců Picassových obrazů náhodně vybral další, zdalipak uhádnete, který je který? Zajímá mě, zda víc než 50 % lidí pozná, který z nich je tím protiválečným výkřikem (řešení zde).
Žádné komentáře:
Okomentovat