Mezi zakladateli fašistického hnutí v Itálii byli hlavně socialistický intelektuál Benito Mussolini a zakladatel futurismu básník Filippo Marinetti; vzniklo v roce 1919 pod jménem Fasci Italiani di Combattimento (italské bojové svazky) a bylo v roce 1921 přejmenováno na Partito Nazionale Fascista (národní fašistická strana). Hnutí i jeho zakladatelé byli patriotičtí, ale i revoluční a progresivní. Věta v anglické Wikipedii by mohla znít: „V kontrastu s demokracií a liberalismem je fašismus spolu s komunismem a socialismem na levici tradičního pravolevého spektra.“ Italské hnutí inspirovalo autoritativní režimy v dalších zemích, kde však k nacionalismu místo moderny a antiklerikalismu většinou přidali důraz na státní náboženství (kromě Německa).
Zde se nezamýšlím nad definicí fašismu nebo nad jeho pozicí v politickém spektru, ale nad postoji údajně fašistických vlád k Židům v době Druhé světové války. Jako fašistické země v oné době jsou většinou označovány kromě Německa a Itálie také Japonsko, Španělsko, Portugalsko a další. Česká Encyklopedie Diderot z roku 2002 řadí mezi fašistické státy té doby například i Bulharsko. Pamatuji, že komunisté označovali téměř všechny evropské státy té doby kromě několika západních demokracií a Sovětského svazu jako fašistické. Mezi státy s fašistickými rysy jsou zařazovány například Rumunsko, Slovensko, Chorvatsko, Řecko za diktátora Metaxase a Maďarsko za Horthyho (zde).
O samostatných státech Chorvatsku (80% Židů vyhlazeno), Slovensku (80%) a Rumunsku (50%) nelze mnoho pozitivního říct. Z Řecka (80%) a Maďarska (60%) začaly transporty Židů až po začátku německé okupace. Stejně tak z první fašistické země, z Itálie, začaly transporty až po pádu Mussoliniho a příchodu německé armády v roce 1943 (18%). Pro srovnání, v Německu stejně jako v Protektorátu, bylo vyhlazeno 90% Židů.
V údajně fašistickém Bulharsku žilo před válkou 50 000 Židů. Německo tlačilo na svého spojence po celou dobu, aby svou „židovskou otázku vyřešil“. Hitlerovi speciální vyslanci vykonávali tlak na bulharské politiky a na krále Borise III. Bulharská vláda, bulharský parlament, bulharská ortodoxní církev i král Boris vytrvale odolávali německým tlakům. Hitler pozval krále k návštěvě v březnu a pak ještě v srpnu 1943, aby mu vyhrožoval, ale král odmítl Židy vydat. Zemřel těsně po své srpnové návštěvě u Hitlera. Všech 50 000 Židů přežilo (0%).
Po Mussolinim je jako nejtypičtější fašistický vůdce vždy jmenován generál Francisco Franco v čele fašistického Španělska. Během Druhé světové války udržovalo Španělsko neutralitu. Franco se odmítl odvděčit Hitlerovi za pomoc v občanské válce a nepřidal se k němu; odmítl Hitlerovi i použití španělského území. Španělská vláda instruovala své představitele v zahraničí, aby se snažili bránit deportacím Židů. Fašistické Španělsko umožnilo útěk 30 000 Židům přes své území.
I Portugalsko pod fašistickým diktátorem Antóniem Salazarem bylo neutrální. Židé se v Portugalsku cítili zcela svobodní. Na rozdíl od demokratického Švýcarska nevydávalo Portugalsko židovské imigranty do Německa. Fašistické Portugalsko umožnilo 70 000 židům uniknout před nacisty do Ameriky. Proti Salazarovým záchranným akcím dokonce protestovala demokratická Británie, neboť se obávala, že protinacistická věc ztratí sympatie veřejnosti, kdyby se příliš pomáhalo Židům (zde). Záchranné úsilí Portugalska naráželo postupně i na odpor USA pod vedením prezidenta Roosevelta, který se bránil nadměrné židovské imigraci. Zde je možné připomenout, jak prezident Roosevelt v roce 1939 nedovolil přistát u amerických břehů lodi s 900 židovskými uprchlíky z nacistického Německa; loď se musela vrátit do Evropy, a čtvrtina z pasažérů pak v holokaustu zahynula (zde).
Mnozí židovští uprchlíci se za války octli i na územích okupovaných Japonskem. Nacisté žádali Japonce, aby Židy žijící na jimi kontrolovaných územích internovali a zlikvidovali, šlo především o 20 000 Židů žijících v Šanghaji. Fašistické Japonsko odmítlo. Navíc japonští diplomaté, podobně jako jejich Španělští a Portugalští kolegové, aktivně pomáhali židovským uprchlíkům vydáváním záchranných víz.
Tento text neusiluje o oslavu fašismu, ale pouze chce ukázat, že někteří fašisté nebo údajní fašisté nebyli pro Židy horší než někteří komunisté nebo socialisté nebo demokraté. Slovo fašista se stalo v ústech levice nadávkou, ale mezi fašisty je možno rozlišovat. Takže nadávka „ty jeden fašisto“ nemusí být logičtější než třeba „ty jeden demokrate“.
Žádné komentáře:
Okomentovat