Profesní korporace advokátů, lékařů, právníků, notářů a inženýrů začaly téměř okamžitě po Mnichovu požadovat zavedení numerus clausus pro Židy a československá vláda zřídila komise, které měly po vzoru norimberských zákonů platných v říši připravit příslušné zákony. Docházelo ke každodennímu šikanování napříč společností: šíření antisemitských letáků, polepování židovských obchodů nápisy „Pozor, Žid!“ a ostentativní fotografování jejich zákazníků. Jedna ze skupin českého Sokola vyhlásila týden po Mnichovu: „Není myslitelno, aby se Židům poskytnul útulek a připustiti, aby bylo těmto parasitům umožněno různým kšeftováním vysávati lid i republiku,“ což podpořily celostátní orgány této tělocvičné jednoty, která sdružovala 640 000 členů. Již před vstupem Němců na české území 15. března 1939 byli zdejší Židé (méně než jedno procento obyvatelstva českých zemí, 117 500 v roce 1930) domácími nacionalisty pasováni do role obětního beránka.
Vyloučení Židů z veřejného života proběhlo bez jakéhokoli nátlaku ze strany Němců. Během několika týdnů se do řad Národního souručenství (tehdejší obdoba komunistické Národní fronty) přihlásilo 100 % oprávněných osob. Počet členů k 31. prosinci 1940 činil 4 096 728 – téměř 60 % všech žijících Čechů včetně batolat. Díky tomu se Národní souručenství dostalo do každé české rodiny. Když Hácha a vláda složili hold Hitlerovi, nejednali proti vlastnímu národu, protože tento akt byl vůlí lidu schválen. Podle Majewskeho možná nelze hovořit o kolaboraci, když česká společnost stála jednomyslně za prezidentem. Hned v prvních hodinách německé okupace: v Olomouci, Brně, Moravské Ostravě a na několika dalších místech došlo 15. března 1939 k podpálení židovských svatostánků. Mezitím se české úřady horlivě pustily do „řešení židovské otázky“. Židé mohli nanejvýš léčit, vyučovat a u soudu zastupovat své krajany. Členové protektorátní vlády, v předchozích dvaceti letech příkladní demokraté a svobodní zednáři, neváhali své židovské spoluobčany připravit o veškerý majetek a vytlačit je na okraj společnosti (okupanti se však s Čechy o židovský majetek handrkovali).
I české odbojové hnutí se vůči Židům chovalo odmítavě. Odbojáři varovali „Ne každý žid utekl z republiky proto, aby bojoval za osvobození, nýbrž proto, aby těžkou dobu v teple přestál a vrátil se opět k nám k plným hrncům“ (to je v rozporu s faktem, že přes 50 % a asi přes 60 % všech zahraničních vojáků byli Židé). Češi se na své židovské spoluobčany dívali jako na cizince, proto je nechránily mechanismy národní solidarity. Eliášova vláda 24. října 1940 z vlastní vůle přijala návrh nařízení po vzoru zákonů platných v říši o „ochraně německé krve“; dokument zakazoval sňatky a pohlavní styky árijců s osobami židovského původu a s židovskými míšenci 1. stupně.
Již v červenci 1939 zakázala protektorátní vláda přijímání nových „neárijských“ žáků do českých škol; platil zákaz vstupu do stravovacích zařízení, do knihoven, na plovárny, do kin a kaváren. Od února 1941 byly všem vydávány průkazy totožnosti označené písmenem J, což nesmírně usnadnilo identifikaci a případné zadržení. V tramvajích mohli Židé nastupovat pouze do zadního vozu. Češi své nedávné spoluobčany trýznili drobnými příkazy a zákazy, nařizovali jim ukládat sbírky známek do bank, zabavovali jim řidičské průkazy a telefonní přístroje; za podobným účelem se začala evidovat židovská jízdní kola a psací stroje. Židé si nesměli kupovat výherní losy, ba dokonce ani jablka. „Po dvouapůlleté existenci protektorátu jsme uspěli, protože se nám podařilo téměř úplně zničit židovské hospodářství a existence Židů byla ve všech ohledech omezena,“ hlásila Heydrichovi na začátku října 1941 hrdě Ústředna pro židovské vystěhovalectví. Povinnost nosit Davidovu hvězdu byla zavedena 19. září 1941. První transport českých Židů čítající tisíc osob odjel z nádraží Praha-Bubny 16. října ráno; nakonec bylo zorganizováno 128 transportů; poslední z nich Prahu opustil 16. března 1945. Z 80 626 „evakuovaných“ Židů se jich po válce vrátilo 10 271. Počet přeživších díky pomoci českých „spravedlivých“ se odhaduje na méně než 150. Celkově si „řešení židovské otázky v protektorátu“ vyžádalo 78 154 lidských životů. Protektorátní úřady se nezmohly ani na symbolické gesto na obranu svých židovských spoluobčanů. Rovněž veřejnost přijala pronásledování Židů a pozdější deportace lhostejně. Se zjevným uspokojením Němci zaznamenali případy, kdy se Češi dožadovali zpřísnění protižidovských represí.
Po atentátu na Heydricha požádalo Gestapo o vysoké peněžité odměny pro 40 Čechů, kteří se o zraněného Heydricha postarali. Jen během prvních osmačtyřiceti hodin po vyhlášení ultimáta k udávání prošlo kancelářemi gestapa v Petschkově paláci více než 650 lidí. Každý z nich chtěl někoho udat v naději, že získá Němci vypsanou odměnu. Hlavní apoštol kolaborace Moravec se objevil v Plzni, aby tamní dělníky přesvědčoval o nacionálním socialismu; přišlo si ho poslechnout 60 000 lidí, tedy každý třetí obyvatel města. Moravec Hitlerovu říši představil jako ráj pro pracující lid, kde bude Čechům zajištěna skutečná sociální spravedlnost. „Zítřek bude socialistický,“ ujišťoval je; v Olomouci ho údajně slyšelo 60 000 lidí a v Moravské Ostravě 80 000. V Obecním domě přijala Česká národní rada usnesení o vyloučení Edvarda Beneše z národa; Národní souručenství shromáždilo 3 611 182 podpisů, 90 % členů, pod ujištěním o nezlomné vůli pracovat pro vítězství říše. Na Václavské náměstí dorazili 3. července 1942 na proněmeckou manifestaci mladí i staří, muži, ženy i děti, distingovaně odění úředníci i skromněji oblečení zástupci lidových vrstev, Pražané i obyvatelé venkova, a také pracovníci dvou leteckých továren Letov, které právě opravovali stíhačky Luftwaffe, i se svými závodními kapelami; u paty Václavova pomníku se usadili zástupci všech českých obcí a měst, kteří chvíli předtím složili v hledišti nedaleké pasáže Lucerna do rukou ministra vnitra přísahu věrnosti protektorátním a říšským orgánům. Naproti nim se do rovných řad seřadily oddíly vládního vojska. Na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích se shromáždilo kolem 200 000 Čechů; projevy se jednotně přihlásily k Velkoněmecké říši a svorně zatracovaly její nepřátele, což dav ocenil potleskem.
Dne 7. června 1942 byla Heydrichova rakev zahalená vlajkou s hákovým křížem vystavena před Matyášovou bránou na prvním nádvoří Pražského hradu. Hácha a čeští ministři jako jeden muž zvedli ruce v nacistickém pozdravu jako projev úcty k zesnulému. Členové české vlády za ním v červnovém vedru pokorně pochodovali z Hradčan přes Malou Stranu, Karlův most, ulicemi Starého a Nového Města a Václavským náměstím na hlavní nádraží. Následovali je důstojníci vládního vojska, četníci a policisté, delegace Národního souručenství, Českého svazu pro spolupráci s Němci a odborových svazů, zástupci větších měst protektorátu a Národního svazu novinářů, moravští Slováci v pestrých krojích a davy obyčejných Čechů – z konformismu, strachu, zvědavosti nebo snad tak trochu ode všeho. Pohřební průvod vypadal jako syntetický obraz české kolaborace s nepřítelem.
Podle Majewskeho zanechaly románky slavných hereček s Němci nebo večírky, které pro ně Miloš Havel pořádal, nepříjemnou pachuť. Realita v Protektorátu Čechy a Morava byla jiná než v okupované Varšavě, proto se Lída Baarová a Adina Mandlová nemusely bát, že jim někdo v temné uličce oholí hlavu na znamení hanby; žádný český herec či režisér kolaborující s nepřítelem nezemřel z rukou odbojáře jako polští zrádci a konfidenti. Majewski shrnul počet obětí: téměř 115 000 lidí; bylo popraveno zhruba 8 300 Čechů, dalších 20 000 zemřelo ve věznicích a koncentračních táborech, 3 000 při nucených pracích, k tomu se přidalo vyhlazení 80 000 českých Židů a téměř 3 000 Romů. Q.E.D.
To vše potvrzuje mojí tézi, že ačkoli se nikdo nemusí stydět, jelikož nešlo o nás ale o naše předky, tak není mnoho důvodů k hrdosti. V každém případě doporučuji knihu Majewskeho k přečtení.
Žádné komentáře:
Okomentovat