Česko za nacistů – léta 1938-1945 nejsou příliš kompatibilní s národní hrdostí

Mě samotného mnohé informace o období protektorátu občas ještě překvapí, což by se mohlo zdát překvapující vzhledem k tomu, že jsem byl vystaven dost velké záplavě informací, nejen jako občan Československa v letech 1952-1987, ale i jako dítě židovských rodičů přeživších holokaust v Československu. Překvapily mě například mnohé detaily o zvěrstvech Sovětů vůči Čechům  nebo Čechů vůči  Němcům v roce 1945, nebo  třeba o tom, jak  Němci za války rozmazlovali  české dělníky, aby z nich

dostali co nejvyšší výkon pro válečnou výrobu. Mladí dnes již nevědí téměř nic, a mnozí ze starších nechce některým pro Česko nelichotivým informacím uvěřit.

Mnohé informace byly během 44 let sovětského a komunistického vlivu potlačeny nebo dokonce zničeny. Navíc vliv komunistů trval i po skončení jejich mocenského monopolu v roce 1989 (a trvá dodnes). O manipulacích v archivech i po roce 1989 se zmiňuje například Daniel Kaiser v druhém dílu své havlovské biografie (oba díly by měly být povinnou četbou ve školách i mimo ni; první díl: Disident, Nakladatelství Paseka, 2009; druhý díl: Prezident, Nakladatelství Paseka, 2014). Vůbec se nedivím, že pro část lidí je tak těžké se s informacemi smířit. Prostě pravda je často těžce stravitelná. Útěchou nám může být, že nejde o nás, ale pouze o naše předky – nejsme za jejich činy zodpovědní.

Můj židovský strejda s dost českým jménem František Šulc mi vyprávěl příběh, který začínal po Mnichovu, ještě před příchodem Němců, když šel jednou k holiči a nějaký zákazník začal přede všemi vyřvávat „To se nám to tu ty židi dneska nějak roztahujou“ a dlouze strejdu urážel a vyzýval ho, ať vypadne a odejde do Palestiny. On ten strejda se narodil na vesnici v rodině chudých hospodářů; vyrostl v sirotčinci poté, když jeho táta zemřel a máma skončila v ústavu pro mentálně postižené. Stal se účetním a oženil se. Nešťastné dětství mu vynahradilo šťastné manželství a krásná dcerka. A pak přišli Němci a ženu Lucii s devítiletou dcerou Sašou poslali Němci do plynu. On s modrým číslem na paži se vrátil sám a zase začal pracovat jako účetní, a tady pokračuje jeho příběh. V podniku, kde pracoval, myslím, že se jmenoval Motokov, měli podnikovou schůzi, na níž předseda KSČ dával pracujícím politicko-výchovnou přednášku. Strejda v něm poznal onoho fašistického zákazníka od holiče a po schůzi za ním zašel. Ten začal koktat a prosil, ať ho strejda neničí, že má ženu a dítě. Strejda ho nechal na pokoji.

Ptal jsem se jednou mámy, proč se s nějakou sousedkou, kde jsme v Praze na Letné bydleli, navzájem nezdraví; řekla mi, že si u ní něco její rodiče schovali, když šli do koncentráku, a ona to zapřela, když se vrátili. Bez sentimentu (máma prošla jako 14 až 16letá Terezínem, Osvětimí a pracovním táborem Merzdorf) také vzpomínala, jak jejímu tátovi, který byl právník a měl svou kancelář, sebrali jeho čeští kolegové kancelář a vyhodili ho hned po Mnichovu ještě před příchodem Němců (nakonec skončil v plynové komoře). Židé, označeni žlutými hvězdami, kráčeli po Veletržní ulici (kde máma před válkou i po ní bydlela) dolů do sběrného centra ve Veletržním paláci, odkud byli odvezeni z nedalekého bubenského nádraží do koncentráku, mnozí sousedi se na ně radostně šklebili (ne všichni), někteří se jen odvraceli. Mnozí diskutující pod mým článkem o brněnském setkání landsmanšaftu (zde) nerozuměli mému oddělování židovských obětí od českých válečných obětí. Výše zmíněné příběhy to podle mého názoru vysvětlují. Známý je i případ populárního herce Hugo Haase, kterého vyhodili z Národního divadla jeho kolegové ještě před příchodem Němců (zde).

Pro ilustraci je dále uvedena ukázka z protektorátních novin, kde se píše o rafinovanosti Židů, kteří se pokoušejí svou žlutou hvězdu zakrýt třeba aktovkou; noviny vyzývají čtenáře, aby nechali takového Žida hned zajistit nejbližším strážníkem.

  

Rozčílení českého vlastence nad nacistickými zločiny vůči Čechům je zcela pochopitelné, stejně jako jeho nechuť mluvit o lynčování Němců po válce, ale nesouhlasím s oním vlastencem v okamžiku, když řekne: „oni nám zabili 360 000 lidí“. Musím se ho zeptat, kdo je to „nám“? Ať vyjme židovské oběti z toho čísla, stejně jako byli vyjmuti Židé z množiny Čechů a jako ztratili právo na lidské zacházení ještě před příchodem nacistů do Česka. Hrubý odhad počtu lidí, které „jemu“ zabili by pak vypadal zhruba takto: blíže skutečnému počtu obětí nacismu na území bývalého Československa je číslo 320 000; když od něho odečteme 270 000 židovských obětí, 10 000 obětí povstání na Slovensku a 15 000 nežidovských obětí fašismu na Slovensku a Podkarpatské Rusi plus všech Romů včetně českých, dostaneme 25 000 českých obětí. Zhruba jde o 20 000 obětí poprav, věznění a teroru a o 5 000 padlých na východní a západní frontě (více než 50 % vojáků v československých zahraničních jednotkách byli Židé). Každý může s pomocí internetu a AI údaje ověřit či zpřesnit.

Jedním z lynčovaných Němců byl Johann Husch, který se oženil s Hedvikou Lamplovou z židovské rodiny v Hroubovicích. Po vzniku protektorátu se Johann odmítl rozvést a svou manželku i děti jako árijec chránil; Johann v létě 1944 skončil v táboře nucených prací v Bystřici u Benešova a Hedvika v Terezíně. Po válce se Johann vrátil k dětem do Hroubovic, ale 10. května 1945 Husche odvlekli do místní hospody U Křivků, kde mohutně popíjeli místní partyzáni a gardisté vedeni Jaroslavem Dolejším, prvním předsedou Místního národního výboru v Hroubovicích a od roku 1945 členem KSČ. Tam Johanna mučili, zapálili mu vlasy a odtáhli ho před hospodu, kde ho místní občané dotloukli a pak zahrabali. Když se Hedvika vrátila z Terezína, našla ve svém domě Místní národní výbor (dodnes obecní úřad); v roce 1947 byla Hedvika absurdně obviněna, že prý za okupace udávala, a po komunistickém převratu byla s dětmi vystěhována do železničních vagonů, kde žili bez elektřiny a bez vody (zde).

Gardisté a partyzáni byli často bývalí kolaboranti s nacisty (zde), někdy utečenci Hlinkových gard, a po komunistickém převratu často přecházeli do služeb StB, rozvědky i kontrarozvědky, stejně jako mnozí agenti nacistických bezpečnostních složek Gestapa a Sicherheitsdienstu (zde). Skutečných partyzánů byla menšina, ostatní prý drancovali, loupili, opíjeli se a znásilňovali (zde). Zajímavé je srovnání s Belgií, která měla podobný počet obyvatel jako Česko; tam partyzáni zabili stovky Němců a 16 000 partyzánů zahynulo (zde). Navíc tam probíhaly stávky, jichž se účastnili stovky tisíc lidí. V Česku hladce fungoval obrovský zbrojní průmysl až do poslední chvíle (zde) a dělníci za to dostávali podnikové rekreace (zde, zde), bohatý byl jejich kulturní a sportovní život, točily se dodnes populární komedie (firmou Lucernafilm Miloše Havla, zde), zatímco v Belgii (stejně jako třeba v Polsku), se vůbec netočilo. V Česku proběhla mohutná veřejná shromáždění na podporu Nacistů (Národní divadlo, Staroměstské náměstí) a vyrobilo se tam nesmírné množství zbraní a munice pro wehrmacht. V Česku řešili „židovskou otázku“ ještě opřed příchodem nacistů, zatímco správa Bruselu odmítala za nacistů distribuovat Židům židovské hvězdy a Belgičané ukryli 20 000 židů (zde).

Belgie se ovšem s 600 000 vojáky postavila Hitlerovi na odpor (ČSR s 1,25 milionem vojáků díky Benešovi ne), a to v době kdy je Hitler napadl a ne až po tom když spáchal sebevraždu (Pražské povstání začalo pět dní po Hitlerově sebevraždě). Jak jsem již poznamenal, nejde o nás ale o naše předky, nemusíme se stydět za jejich činy, ale ani není třeba se s nimi příliš honosit. Léta 1938-1945 už vůbec nejsou kompatibilní s něčím, čemu se říká národní hrdost. Pojďme klidně přijmout ty informace, které se dosud nepovedlo vymazat a smiřme se s nimi. 

Pro ilustraci jsou přiloženy tři dobové výstřižky z českých novin: Lidovky 1942, Rudé právo 1985 a Lidovky 2026.