Černobylský zločin zanechal stovky tisíc mrtvých, i když AI, internet a média mluví o 30 zabitých

Odhady počtu obětí černobylské katastrofy se pohybují mezi 28 muži a několika miliony lidí. Nejčastějším číslem a v čase nejstálejším od prvních okamžiků po výbuchu po celých 40 let jsou čísla 30 nebo 31 (zde). Do očí bijící je snaha tragičnost celé události relativizovat. Zpočátku byla dezinformační scéna zcela v rukou Sovětského svazu, a po jeho rozpadu pokračovali v utajování  a mlžení i  komunisté v  nástupnických  státech.  K  podceňování  počtu  obětí  nelogicky  inklinují  i někteří  zastánci

jaderné technologie v domnění, že pravda by uškodila při prosazování této technologie u laické veřejnosti. Jako fyzikální chemik samozřejmě považuji jadernou technologii za bezpečný a přednostní zdroj energie (nejsem pro tajení jedovatosti kyanidu ze strachu, že laická veřejnost zabrání jeho používání v průmyslu). Desítky let se jako hlavní informace o počtu černobylských obětí uváděl jmenný seznam asi 30 zemřelých pracovníků, ale postupně se k nim nenápadně přidávaly další potenciální oběti, zemřelé na následky katastrofy v různých dobách a různých místech. Většina textů je zasažena orwellovským newspeakem, viz například Wikipedii (zde): „zemřelo 30 lidí… podle některých projekcí… někteří odhadují… 985 000 nadměrných úmrtí“. 

Kdo prostudoval zveřejněné dokumenty okamžitě chápe, že „30 obětí“ je typický komunistický fake k odvedení pozornosti. Grigorij Medveděv, hlavní inženýr v Černobylu v 70. letech, jmenovaný po explozi jako zvláštní vyšetřovatel, uvedl že z kráteru po výbuchu reaktoru vycházelo záření přibližně 30 000 rentgenů za hodinu (smrtelnou dávku člověk dostane během 2 minut), takže z 500 členů posádek vrtulníků, které nízko nad kráterem mnohokrát přelétávaly, většina nemohla přežít víc než několik dnů či týdnů (a určitě ne několik let). Medvěděv dále uvedl, že 20 000 rentgenů za hodinu (smrtelná dávka za 3,5 minuty) pocházelo z paliva a grafitu rozptýleného kolem bloku, které stovky hasičů a vojáků sbíraly holýma rukama, takže ani oni nemohli dlouho přežít. V blízkosti elektrárny bylo záření 1000–1500 R/hod (smrtelná dávka během hodiny), přičemž v době havárie pracovaly v blízkosti elektrárny stovky lidí, včetně zaměstnanců čtyř jaderných bloků a sousední cementárny, a na požár se pak přišly podívat davy lidí z Pripjati; následující den se v blízkosti elektrárny objevily tisíce lidí, včetně více než tisíce zaměstnanců a 1000 příslušníků státní bezpečnosti, takže z těchto lidí musely další stovky až tisíce zemřít v následujících dnech, týdnech, měsících a letech. Jmenované oběti nezemřely během hodin, ale určitě v následujících týdnech až letech musely rozšířit řadu oněch 30 kanonizovaných jmen.

V několik kilometrů vzdáleném městě Pripjať pokračovalo 50 000 občanů ještě 48 hodin po výbuchu ve svém životě, proběhlo tam dokonce i sedm svateb, přičemž úroveň záření v ulicích tam byla 0,5 až 1 R/hod (2 % až 4 % smrtelné dávky pro celou populaci během dvou dnů před evakuací), takže alespoň 1500 z těchto občanů se během několika let muselo přidat k oněm 30 slavným mrtvým. V Kyjevě radioaktivita v prvních dnech po explozi dosáhla až 0,1 R/hod (asi 7 % smrtelné dávky za měsíc), což by ze 2,5 milionu obyvatel města mohlo v průběhu let vést ke 100 000 nebo více úmrtím. Kromě místních obyvatel bylo do zamořené oblasti z celého Sovětského svazu přivezeno 830 000 mladých mužů, označovaných jako likvidátoři, aby ihned po katastrofě a také v pozdějších letech uklízeli v zamořených oblastech; podíl likvidátorů, kteří nepřežili do roku 2011, se odhaduje na 20 až 92 %; i pouhých 20 % dává 166 000 mrtvých navíc. Dokonce i fragmentární údaje OSN o kolektivním ozáření mluví o 1,6 až 2 milionů Gray-persons, čemuž by odpovídalo 160 000 až 200 000 mrtvých (dávka 10 Grey na osobu je smrtelná). Odhad 300 000 zemřelých v důsledku katastrofy během 25 let (1986-2011) je střízlivý (zde).

Obětí Černobylu nebylo 30, ani 300, ani 3000. Vyslanec Ukrajiny ve Spojených státech Jurij Ščerbak, který tajné dokumenty znal, uvedl v rozhovoru pro Scientific American, že okamžitých obětí „mohlo být“ 30 000 (zde); nadměrná úmrtí ve světě v důsledku Černobylu jsou odhadována na milion. Desetitisíce zraněných umíralo a nepředstavitelně trpělo ještě léta po výbuchu (zde). Byly zveřejněny záběry ukazující statečné mladíky, jak rychle vybíhají do prostoru blízko rozbitého reaktoru, chytají holýma rukama kousky zářícího grafitu a běží zpět, přičemž jim někdo měří na stopkách čas; nesmělo jim to vzít víc než několik desítek vteřin. Většině mladíků se povedlo doběhnout na čas, ale bohužel jim komunistické úřady neomezily počet kol. Světlana Alexijevičová popisuje (Modlitba za Černobyl, zde), jak nad zničeným reaktorem musela vlát rudá vlajka, a vždy když ji záření zničilo, vyběhl vybraný voják na střechu s čerstvou vlajkou – aby brzy nato zemřel. Postižení, kteří ztratili kůži a křičeli bolestí a žízní, nedostali podle Alexijevičové v nemocnici často ani prostředky na utišení bolesti, a někdy dokonce ani vodu na utišení žízně. Mnoho ozářených, kteří by na Západě přežili, museli vzhledem k mizerné úrovni sovětského a post-sovětského zdravotnictví, nelidsky trpět a zemřít. Narodilo se mnoho hrůzně zdeformovaných dětí (zde). Černobyl byl selháním socialismu, a ne jaderné energie; strašných průmyslových katastrof bylo v Sovětském svazu nesčetně, a většinu se podařilo utajit (zde).

Klíčovým slovem pro historii Černobylu je „dezinformace“, a cílem této dezinformace je utajit bestiálnost a chaotičnost socialismu a Ruska. Černobylská katastrofa se řadí k největším zločinům totalitních režimů 20. století. Za havárii a její důsledky není samozřejmě vinna jaderná technologie, stejně jako není chemie vinna ze zaplynování lidí. Moderní technologie v rukou totalitních režimů jsou i dnes hrozbou, jak dosvědčuje únik koronaviru z čínské laboratoře.