Následky Černobylu jsou tutlány i po 35 letech – záblesky pravdy o největší průmyslové katastrofě zahlédneme v pořadu o životě Igora Pavlovce

Produkce Televize Carlton z ledna 2017 (zde) ukazuje život Igora, který se narodil v březnu 1987 v Bělorusku, necelý rok po katastrofě a byl hned po porodu odebrán matce a schován v sirotčinci, v rámci vládní snahy utajit důsledky výbuchu, který rozptýlil radioaktivní materiál odpovídající stovkám hirošimských bomb. Místo nohou měl Igor pahýly s chodidly obrácenými jako ploutve a opatřenými třemi prsty, jedna ruka mu chyběla. Léta žil s mnohem mladšími dětmi a s minimálními mezilidskými kontakty. V šesti letech, kdy ho našla anglická charitativní organizace, Chernobyl Children Lifeline, měl výšku tříletého, ale jeho obličej upoutal živostí a inteligencí, a měl velmi příjemné chování.

V lednu 1994 byl Igor Pavlovec vzat na ošetření do Universitní nemocnice blízko Londýna (Queen Mary’s University Hospital), kde se mu pokoušeli opatřit umělé údy. Anglická ošetřovatelka Barbara Bennettová, která se nakonec stala jeho adoptivní matkou, vypráví, jak již po měsíci pochytil hodně z angličtiny. Přestože vytvořit pro něho umělé údy se ukázalo velice obtížné, Igor se psychologicky rychle adaptoval a snažil se být mezi dětmi ve škole co nejstejnější a nejnormálnější. K dobrému přijetí ostatními lidmi mu pomáhala jeho neuvěřitelně přátelská a optimistická povaha.

Pokračování Igorova příběhu mohli televizní diváci vidět v září 2020 (zde). Igorova adoptivní matka vypráví, jak se Igor od začátku chtěl stát Angličanem a často se ujišťoval: „Viď že se nevrátím do Minsku, jsem přece Angličan“. Oba televizní pořady si všímají osudu i dalších děti, kterým organizace Children Lifeline pomohla; do Anglie brala ročně stovky dětí z postižených oblastí na zotavenou, mezi nimi mnohé, jejichž rodiče zemřeli nebo je opustili. Filantrop Victor Mizzi, který akci organizoval, celkově pomohl 56 000 dětem postižených katastrofou.

Žena z Igorova rodiště vzpomíná na události po výbuchu: mnozí v jejím okolí zemřeli na rakovinu, ale jen málokdo chápal důvody. Lékaři pomáhali v ututlávání faktů. Sedm let po výbuchu ukázal vzorek dětí v Minsku, že jen jedno z 500 dětí bylo zcela zdrávo. Pro zmírnění jejich utrpení nebyly žádné léky, a krabička aspirinu stála půl měsíčního platu. Jídlo bylo zamořené, rakovina štítné žlázy byla běžná, děti umíraly. Záběry z Běloruska ukazují náhrobky dětí, například narozených 1986 a zemřelých 1988. Dozvídáme se, že tisíce byly odsouzeny k dříve neexistujícím deformitám a k pomalému umírání.

Místní ženy z Igorova rodiště v televizním pořadu vyprávěly, jak se děti vracely z Anglie jiné a šťastné a jak prosily, aby se mohly vrátit do Anglie. Anglický ošetřovatel obdivoval, jak byly děti skromné a vděčné, neplakaly při trhání zubů a zdráhaly se vzít aspirin, „že je moc drahý“; plakaly jen, když se měly vrátit domů. Igor by byl poslán do ústavu pro duševně postižené, kdyby se vrátil do Minsku.

V roce 2003 dostal Igor britské občanství, a také se poprvé setkal se svými pravými rodiči a dvěma sourozenci. Později se šťastně oženil a stal se otcem tří zdravých dětí (zde, zde). Lze mluvit o idylickém konci nebo velikém štěstí u člověka s tak nesmírně těžkým postižením? Proti desítkám tisíc dětí na zamořených sovětských územích, které zemřely nebo byly někde zašantročeny měl Igor štěstí, že si ho britský filantrop všiml, ale jak správně poznamenává jeho manželka: “Kdyby byl zamračeným dítětem a mrzoutem, nikdo by mu nepomohl a teď by tady nebyl“.

Igorův příběh si zaslouží být ukazován dětem i dospělým, jako příklad člověka, který i v hrozném postižení zůstává optimistický a přívětivý ke všem lidem, nevzdává se a ze svého osudu vykřeše maximum.

Televizní pořady o Igorovi se mimochodem zmiňují také o stovkách tisících obětí a o hrozné situaci na zamořených územích bývalého Sovětského svazu. Žádné oficiální informace o počtu ozářených a postižených nebyly stále ještě žádnou z následnických zemí SSSR oficiálně zveřejněny. Strážcům dobrého jména SSSR se stále daří na Wikipedii udržovat zmínku o magickém číslu 31 mrtvých (zde), oznámeném nedlouho po výbuchu z 26. dubna 1986. Jeden z nejvyšších představitelů nezávislé Ukrajiny, Jurij Ščerbak, však v roce 1996 naznačil, že počet obětí bude 1000krát vyšší, tzn. asi 30 000 (zde). Odhady beroucí v úvahu všechny zveřejněné údaje, včetně úrovní radioaktivity a počtu záchranářů, poskytují odhady ještě desetkrát vyšší, tzn. kolem 300 000 (zde) – v souladu se zmíněnými televizními pořady.

Proruští sympatizanti namítají, že příliš velké údaje o počtu černobylských obětí by mohly mít negativní vliv na podporu jaderné energetiky. Fakta to ale nepotvrzují, protože atomové elektrárny se zavírají jen tam, kde vítězí levicová zelená ideologie, jako například v Německu, zatímco třeba Francie si drží tyto ideology od těla a jaderná energie tam prosperuje. Ideologicky nezatížení lidé chápou, že v Černobylu nešlo o oběti jaderné energie, ale o oběti sovětského komunismu.

Nástupnické Rusko se možná poučilo z některých chyb Sovětského svazu. Ale zkoušet na vlastním obyvatelstvu z kterých chyb se Rusové poučili a jak moc se poučili si asi žádný politik uvažující o dodavatelích jaderné technologie netroufne.