Dalším projevem měsíčního svátku jsou návštěvy mešit, kde imámové vyzývají k boji proti nepřátelům v čele s Židy. Když se rozparádění věřící vyhrnuli z mešit, napadali tento rok v Jeruzalémě náhodné chodce, kamenovali auta a demolovali vše co šlo. Nadšení mladíci fackovali v tramvajích a autobusech osamělé Židy a uveřejňovali násilné scény na společenských sítích, což vedlo k dalšímu napodobování. Na mnoha místech došlo i ke zranění malých dětí a byly oběti na životech.
Nejvíc problémů již po léta představují bohoslužby na Chrámové hoře ve Starém městě, po nichž často dochází k nepokojům. Na místě, kde dnes stojí dvě mešity, stával židovský chrám, zničený v roce 70 Římany po porážce židovského povstání. Dodnes je tato hora pro Židy posvátná, a dokonce se podle tradice nad ní vznáší Božská aura (Šchina). Přesto byly Izraelem v roce 1967 slavnostně předány symbolické klíče od Chrámové hory Islámské náboženské radě (WAQF), na znamení izraelské touhy po míru po vyhrané válce.
Po Šestidenní válce nečekali Arabové od Izraele nic dobrého, ale nakonec dostali vše, co válkou získat nedovedli. Izraelští generálové sice vedli dobře války, ale v míru se nevyznali. Navíc byli většinou zcela nenáboženští, takže Chrámová hora i s Božskou aurou pro mnohé z nich představovala jen další vojenskou kótu. Po dvacetiletém rozdělení byl Jeruzalém v roce 1967 opět sjednocen, a svatá místa byla nominálně opět přístupna pro všechna náboženství, avšak WAQF paradoxně Židům nedovoluje modlitby na Chrámové hoře, což Izrael přijímá jako cenu „za mír“. Židé se tradičně modlí pod horou u Zdi nářků, což je západní stěna chrámového opevnění.
Po prohrané válce soustředili Arabové s podporou Sovětského svazu své úsilí na dvou frontách, šlo o teror a o propagandu. Součástí dezinformační kampaně bylo hlavně rozdmychávání mýtu palestinského národa a mýtu posvátnosti Jeruzaléma a Chrámové hory pro Araby. Jeruzalém neměl dříve v islámské tradici vůbec žádné místo, není v tradiční literatuře vůbec zmíněn, svatá jsou například města Mekka a Medina. Všichni Arabové, od Arábie po Irák a Maroko, byli vždy považováni za jeden národ s jedním náboženstvím a jednou řečí.
Slovo „Palestinec“ souvisí se slovem „Filištín“, ale zatímco bibličtí Filištíni indoevropského původu přišli do Izraele ve 12. století př.n.l. a nakonec s Židy splynuli, Palestinci jsou Arabové, kteří se v Izraeli objevili až o 2000 let později, po smrti Mohameda. Propaganda tuto podobnost slov šikovně využila, a z Palestinců se postupně stali nejdůležitější představitelé Arabů a muslimů ve světě. Po roce 1967 povýšili propagandisté mešitu Al-Aksá skoro na střed islámského světa a neustále straší jejím zničením ze strany sionistů.
Ve skutečnosti sami Arabové provádějí neustále výkopy pod svými mešitami na Chrámové hoře a ničí archeologické nálezy. V sutinách vyvezených Araby na smetiště našli archeologové cenné památky z doby židovského chrámu. Toto vše izraelská smířlivost toleruje, včetně „bohoslužeb“ na Chrámové hořem, které by snadno mohl zcela zrušit a ušetřit si pravidelné nepokoje.
Podle konvenčních novinářů byl spouštěčem současného konfliktu mezi Gazou a Izraelem „tvrdý zásah izraelských pořádkových sil na Chrámové hoře v Jeruzalémě, který Izraelci považují za své hlavní město“. Tito novináři zapomínají nejen, že Jeruzalém je doložitelně hlavním městem Židů již 3000 let, a dále že v konfliktu jde o útok teroristické skupiny Hamás proti civilistům, ale hlavně nechápou, že spouštěčem konfliktu byl ve skutečnosti Teherán – ten dává Hamásu bojovou techniku a taky instrukce.
Irán již měsíc připravuje pomstu za zničení tisíců centrifug v podzemním závodě na obohacování uranu ve městě Natanz, a nejlepší pomstou Izraeli byl nyní raketový útok na desítky Izraelských měst, včetně Jeruzaléma, Tel Avivu a Beer Ševy. Načasování padlo ideálně nejen na konec Ramadánu, ale také na výročí sjednocení Jeruzaléma, které slavil Izrael tento rok 10. května. Jako oficiální důvod k útoku uvedl Hamás násilí proti věřícím ve Starém městě a vyhánění Arabů z jeruzalémské oblasti zvané Šejch Džarach. Hamás dal na začátku útoku dokonce Izraeli „ultimátum ke stažení sil“ z uvedených oblastí.
Ohledně násilí proti věřícím, ve skutečnosti demolovali Arabští věřící vše, na co narazili cestou domů ze Starého města již mnoho dnů, přičemž policie byla všeobecně kritizována za to, že ignorovala násilí a ustupovala všem požadavkům Arabů na volnost pohybu. Ohledně Šejch Džarach, jde o několik bloků v severovýchodním Jeruzalému, které byly předmětem soudního sporu mezi židovskými majiteli a skupinou Arabů. Dokonce i Nejvyšší soud, známý ultralevicovým aktivismem a pro-arabskými sklony, uznal práva majitelů doložená dokumenty ještě z dob Turecké říše, proti kterým Arabové předložili falšované dokumenty.
Raketový útok, objednaný z Teheránu, vedl během dvou dnů k vypálení více než tisíce raket na téměř všechna města v okruhu 100 kilometrů od Gazy, včetně Be-er Ševy, Aškelonu, Rehovotu, a Tel Avivu, hrozby se týkaly i Dimóny, Jeruzaléma a Netánije. Provoz na mezinárodním letišti musel být přerušen. Rakety dopadající na hustě osídlené oblasti, kde žije přes polovina izraelských obyvatel, si i přes použití protiraketové ochrany a dobře organizovaného systému sirén, vyžádaly desítky raněných a asi deset zabitých. Teroristé kombinovali různé typy raket s protitankovými střelami. Nebezpečné byly série 150 raket vypálených během několika minut.
Většina lidí se zachránila v krytech. Novější byty mají jednu místnost, často využívanou jako dětský pokoj, s posílenými železobetonovými stěnami a s pancéřovanými dveřmi a oknem proti střepinám. Sledoval jsem v televizi záběr na zničený byt, kde byla zabita stařena, která se nebyla schopna do krytu rychle přesunout. Škody na majetku jsou velké. V Aškelonu byl zapálen obří zásobník nafty. Na ulici byla vidět kostra vyhořelého autobusu. Viděl jsem lidi prchající z ulice do nejbližších krytů. Mluvil jsem s dcerou v Tel Avivu, kde byla siréna za sirénou, byli i s vnuky v krytu.
V dřívějších konfliktech jsem též běhal do krytu, ale tentokrát na moje městečko na severu od Be-er Ševy žádná raketa nesměřovala. Většina známých však běhala do krytu nebo chráněné místnosti celou noc, protože kromě Haify na severu a Ejlatu na jihu byla napadena téměř všechna místa. K ránu na 12. května se můj dům začal otřásat, ale sirény houkaly jen v okolních obcích, šlo o naši protiraketovou obranu. Během konfliktů jsme se naučili odlišovat ostré rány naší obrany od tlumeného dunění dopadnuvších raket.
To vše je v Izraeli jen mnohokrát prožitá rutina. Novým jevem bylo tentokrát propojení vnějšího nepřítele v Gaze s akcemi izraelských občanů arabského původu. Rakety z Gazy vzbudily nadšení Arabů nejen v Jeruzalémě ale po celém Izraeli. Vyrostlí nejen na nenávistném Koránu, ale i na barvitých pohádkách o arabských hrdinech pobíjejících nepřátele, vrhli se Arabové na domnělé nepřátele. Vyvracely sloupy semaforů, kamenovali obecní objekty a projíždějící auta. Vytahovali židovské řidiče z aut a jejich auta zapalovali.
Ve smíšených
městech se tlupy Arabů začaly organizovat k pogromům. Nejhorší to bylo ve
městech Lod a Ramle. V každém z nich žije asi 80 000 lidí, a navzdory
populárním novinářským heslům o izraelském apartheidu jsou třetina z nich Arabové.
Jako jediní Arabové na Středním východě mají všechna politická práva a užívají
si nejlepší zdravotní péče. To jim nezabránilo, aby hromadně napadli policejní
stanice, zapalovali policejní auta, a díky policejní slabosti nakonec napadli
domy svých židovských sousedů.
Arabové házeli kameny i Molotovy do bytů židovských sousedů. Shořelo několik synagog a škola. Viděl jsem záběry ohořelých knih i školních tříd. Někteří Židé sundávali ze svých dveří mezuzu (malý svitek textu v ozdobné schránce na dveřích), aby se vyhnuli pogromu. Byly případy, kdy Arabové upozornili drancující bandy na svého židovského souseda. Byli ranění. V televizi byly záběry na násilné davy v ulicích mnoha měst. Bylo vidět, jak nadšenci sundávají izraelské prapory a nahrazují je palestinskými.
O obětech na straně Arabů nemusím mluvit, o nich se šíří všechna světová média i s příslušnými záběry na dětské botičky a s nadávkami na izraelskou okupaci, aniž by zdůraznila, že před nálety na civilní domy izraelští vojáci telefonují všem nájemníkům a arabsky je vyzývají k včasnému opuštění domů. Jsou-li dětské oběti, je to proto, že se jimi teroristé obklopili a obětovali je pro svou propagandu. Britští letci v době nacismu do Drážďan netelefonovali. Izraelci již léta vyjadřují nespokojenost s tím, jak smířlivě jejich stát vůči teroristům jedná, samozřejmě pod tlakem izraelských „spojenců a přátel“. Mluví se o tom, že izraelský voják musí jít do bitvy s právníkem, protože pravidla o tom, kdy se smí použít zbraň jsou příliš komplikovaná.
Nemístná smířlivost je destruktivní. Policie se bála proti násilníkům jednat, a tak násilí nechala rozvinout. Když se dva Židé v Lodu (městě u mezinárodního letiště) proti davu rozlícených Arabů bránili pistolí a jednoho střelili, byli zatčeni a jejich osud je nejasný. Máte souseda, který se s vámi sice přátelsky baví o počasí, ale když mu to Irán nebo jeho imám nařídí, vrazí vám nůž do zad. V dnešní demokracii však většinou bude soudy osvobozen, protože právníci mu polehčující okolnost vždy najdou, vás však za sebeobranu odsoudí.
Pro evropského pozorovatele z toho plyne poučení. I přátelští muslimové, po generace integrovaní ve vaší společnosti, se kdykoli a z jakéhokoli malicherného důvodu nakonec obrátí proti svým nemuslimským sousedům. Natož pak zcela nenávistní ilegálně přistěhovavší muslimové, kteří se ani přetvařovat ještě nedovedou; předběžná opatrnost radí vidět v každém takovém ilegálním přistěhovalci potenciální teroristickou buňku. Navíc, obrana před těmi, kteří přišli zavést v západní zemi zákony džungle, se nesmí odkládat do budoucna, protože přeroste-li počet vnitřních nepřátel určitou kritickou hranici, je boj ztracen.
Žádné komentáře:
Okomentovat