Sinvár oznámil, že konflikt byl jen malou ukázkou jejich síly, že 100 kilometrů zničených tunelů prý představuje jen jednu pětinu jejich tunelů, a že v příštím střetnutí se v izraelských ulicích objeví desetitisíce podporovatelů z řad izraelských Arabů s noži a Molotovy v rukou. Možná trochu přeháněl. Rozvojové kultury jsou známy tím, že na přesnosti příliš nebazírují, ale vzhledem k otřesným zkušenostem rozvinutých kultur s nimi je třeba brát vážně všechny jejich výhrůžky. Jejich bestialitu je dobře vidět na jednání s vlastními lidmi; v roce 2007 jsme například v televizi viděli, jak odpůrci Hamásu z řad Fatáhu jsou v Gaze veřejně popravováni; odpůrcům rozbili kladivy kolena, nechali je kleknout a pak je stříleli zezadu do hlavy, jeden po druhém, asi deset v řadě. Ve vzájemném násilí mezi Hamásem a Fatáhem bylo ubito asi 500 lidí.
Současní vůdci Hamásu, Ismajil Haníja a Jachijá Sinvár, jsou sice jen milionáři, na rozdíl od jejich předchůdců a zakladatelů hnutí, Chaleda Mašála a Musy Abu-Marzuka, kteří jsou dolaroví miliardáři, ale nikdo z nich si na Izrael stěžovat moc nemůže. Například Jachijá Sinvár v roce 1988 zosnoval zabití dvou Izraelců, byl odsouzen ke čtyřem doživotním trestům, ale v roce 2011 byl propuštěn v rámci výměny tisíce vězňů za izraelského vojáka Gilada Šalita. Ismajil Haníja za teroristickou činnost strávil ve fešáckém izraelském kriminálu tři roky, a jeho nenávist proti sionistickému nepříteli mu nebránila, aby v roce 2012 neposlal do Izraele k lékařskému ošetření svou sestru a jejího manžela, v roce 2013 svou vnučku a v roce 2014 tchyni.
Několik měsíců po válce mezi Izraelem a Gazou v roce 2014 strávila týden na jednotce intenzivní péče v telavivské nemocnici dcera Haníji. Během nedávné války s Gazou byla jeho sedmnáctileté neteři trpící rakovinou transplantována kostní dřeň v telavivské Ichilovově nemocnici; když byly v Tel Avivu sirény kvůli raketám z Gazy, nemusela neteř Ismajila Haníji běhat do krytu, protože pacienti jsou v chráněných prostorách. Nejen prominentním dětem, ale i mnoha obyčejným občanům z Gazy se dostává v Izraeli lékařské pomoci; nemocnice v Gaze mají nižší úroveň, nemluvě o odpalovacích rampách, které v nich jsou umístěny. Ale i před pacienty se Izrael musí mít na pozoru; v roce 2017 se pokusily dvě sestry hlásící se k léčbě rakoviny propašovat z Gazy do Izraele výbušniny (zde).
Arabové mají tendenci věřit všemu, co sami řeknou. Prohlásili, že vyhráli, a tak vyhráli. Zároveň byl prý Izrael agresorem, protože ohrožoval třetí nejsvětější místo na světě pro islám, mešitu Al-Aksá. V tom by nebyl žádný problém, kdyby dnešní svět nepředstíral, že taky věří všemu, co Arabové řeknou. Dne 27. května jednala Rada OSN pro lidská práva na zvláštním zasedání o „okupovaných palestinských územích“. O tom, že žádní Palestinci před rokem 1967 neexistovali a že Jeruzalém neměl před rokem 1967 pro Araby nebo islám žádný význam, nemusí většina lidí nic vědět, ale divné je, že se v demokratických zemích nikdo nediví, že v radě pro lidská práva zasedají Čína, Kuba, Eritrea, Gabun, Libye, Pákistán, Rusko, Somálsko a Venezuela. Dne 3. března 2021, ještě před květnovou „agresí Izraele proti Gaze“, oznámila prokurátorka Mezinárodního trestního soudu v Haagu zahájení „vyšetřování situace v Palestině“. Nikdo v demokratických zemích se nediví, že hlavní žalobkyní haagského tribunálu je Fatou Bensouda, která byla právní poradkyní brutálního diktátora Gabunu Jachíji Džamy v letech 1996-2000 a dokonce se v tomto státě stala generální prokurátorkou.
Dokonce i přátelé Izraele opakují mantru o vyhánění Arabů z Palestiny, o okupaci, o humanitární krizi v Gaze, atpod. Nejvíc lidem vadí záběry zraněných dětí; mnozí neslyšeli o atelierech, kde zraněné děti pro film aranžují a ani o dětech zraněných vlastními raketami, které omylem nedoletí k nepříteli. Zároveň přátelé Izraele často obviňují Izrael z neschopnosti „vysvětlit světu“ svou pravdu proti „narativu“ svých odpůrců. Fakt je, že vysvětlování Židům nikdy nijak nepomohlo. V době Hitlera se všeobecně věřilo narativu o podřadné rase, a v době Brežněva se věřilo narativu o okupované Palestině. První izraelský předseda vlády to pregnantně vyjádřil: „Je jedno co oni říkají, důležité je, co my děláme“. Kdo chce poznat pravdu, fakta si vyhledá, a kdo má hotový názor, toho fakta nezajímají. Spojence za Druhé světové války oprávněně nezajímal „narativ“ Německa o životním prostoru pro Germány na východě nebo o „zvěrstvech Británie“ při bombardování Drážďan – prostě Německo porazili.
Izrael skutečné spojence nemá a jeho strategie pro přežití je daleko komplikovanější. Nestačí nepřítele porazit. Někdy je také třeba přesvědčit svět, že má Izrael na vítězství právo. Jindy je třeba předstírat, že Izrael prohrál. V případě války v roce 1973, dovolil Izrael Egyptu vystřelit jako první, a kvůli tomu i obětoval tisíce vojáků. Poté, když v jasné sebeobraně obklíčil celou egyptskou armádu a měl otevřenou cestu nejen do Káhiry, ale na severu i do Damašku, se začal realizovat izraelským holubicím sen o mírové dohodě s Egyptem. Pro to bylo třeba předstírat, že Izrael byl zcela zaskočen a válku skoro prohrál, pak rodinná čest dovolila egyptským Arabům milostivě přijmout zpět Sinajský poloostrov a uvolit se podepsat dohodu. Poražené Jordánsko, které taky „skoro vyhrálo“, následovalo. Egypt s Jordánskem jsou dnes hlavními protagonisty protiizraelských akcí v OSN, ale Izrael to v zájmu míru nevidí.
Moje telavivská vnučka byla před pár týdny u kamarádky a když se ozvala siréna, musela bosá běžet do společného krytu v přízemí domu, kde se seběhli všichni sousedé vyrušeni ze svého života, včetně plačícího nahého dítěte, co zrovna koupali. Nechápu, proč miliony mých spoluobčanů musí hrát tyto hry, když jsme dost silní na to, abychom letectvem zneutralizovali Gazu během pár hodin. Občané se pravidelně v televizi ptali, proč do Gazy během války nepřestaly proudit řady izraelských náklaďáků s potravinami a léky, a proč jsme pokračovali v dodávkách proudu, vody a nafty Gaze. Strategie přežití je na pochopení příliš složitá i pro občany Izraele. Ti jsou ale většinou příliš optimističtí, aby se zdržovali úvahami, zda jsme prohráli nebo vyhráli; užívají si života, když to jde, v přestávkách mezi konflikty.
V Izraeli jsem již zažil dopad dalekonosných raket z Iráku v roce 1990 během války v Perském zálivu; seděli jsme s dětmi doma v plynových maskách. Saddáma Husajna Izrael na americkou žádost nenapadl, aby jim prý nezkazil jejich koalici s arabskými spojenci, což mně připomnělo snahu prezidenta Roosevelta utajit holokaust, aby se nezdálo, že se jde do války kvůli Židům. V roce 1993 podepsal Izrael mír s Jásirem Arafatem, prý v naději že jeho organizace přestane s terorem, ona ale pak zabila 1300 izraelských civilistů. V roce 2000 se Izrael kvůli míru stáhl z jižního Libanonu a opustil tam své křesťanské spojence, to ale vedlo k opakovaným útokům na severní Izrael. V roce 2005 se Izrael jednostranně stáhl z Gazy, čímž začaly útoky nekončící až dodneška, s 200 mrtvými Izraelci a s nevyčíslitelnými škodami.
Optimisté říkají, že jsme prohrávali 3000 let a stále žijeme, pesimisté straší, že zázraky se nebudou konat napořád. Moralisté tvrdí, že dobré skutky Izraele, včetně chirurgického bombardování Gazy bez civilních obětí, jsou cennější než oportunistické narativy pro světová média. Obyčejní Izraelci by rádi přerušili tu dlouhou sérii porážek, ať skutečných nebo předstíraných; nezáleží jim na názoru mezinárodních soudů a světových médií, a dali by přednost klidu i za cenu jasného vítězství.
Publikováno 3. června v Konzervativních novinách
Žádné komentáře:
Okomentovat