Užitečný TV seriál o Černobylu – mnozí na Západě nechápali, že Černobyl byl selháním socialismu a ne jaderné energie

Pětidílný hraný miniseriál Černobyl americké televizní sítě HBO sbírá další ocenění a ohlasy. Lze jej doporučit jako kompaktní popis největší průmyslové havárie. Reálie doby a místa černobylské katastrofy byly znázorněny věrně, s minimálními úlitbami americkým filmovým bůžkům. A těch pár obětin divák přijme bez velkých škod; například sovětský místopředseda rady ministrů je podán jako americký hrdina, který se z nesympatického drsňáka stane spojencem „sil dobra“. Ale to jsou podružné detaily, a u
několika diskutovaných nejasností si ani nejsem jist, zda jde o nepřesnost; například tři potápěči, kteří obětavě pracovali v zamořené vodě, podle seriálu zemřeli, podle opravných poznámek na konci filmu přežili, ale podle fundované knihy ukrajinského historika z roku 2018 měli zemřít (česky: Serhii Plokhy, Černobyl, Jota 2019). V každém případě, klíčovým slovem pro historii Černobylu je „dezinformace“. A televizní miniseriál dobře ukazuje, že to byly chybné nebo chybějící informace, kvůli kterým operátoři dovedli reaktor k výbuchu a kvůli kterým pak bylo smrtelnému záření vystaveno bezpočtu lidí.

Tvůrci seriálu dobře využili dostupných zdrojů, včetně zmíněné knihy Plokhyho a také knihy Černobylská modlitba Světlany Alexievičové, nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015 (česky: Modlitba za Černobyl, Pistorius & Olšanská 2017). V první scéně seriálu namlouvá nukleární fyzik Valerij Legasov dva roky po výbuchu pravdu o celém případu na pásky a pravděpodobně páchá sebevraždu. Další děj ukazuje, jak byl předtím Legasov jmenován vrchním vyšetřovatelem případu, a jak se snažil prosadit informovanost a snížit co nejvíce počet obětí. V tom mu bránil strnulý sovětský systém, který katastrofy tradičně tajil i za cenu mnoha obětí. Nad vším bděla všemocná KGB, celkem realisticky ve filmu podaná. Děj dost věrně sledoval známá fakta a záběry z okolí reaktoru vypadaly téměř jako dokumentární.

I glasnost měla své hranice, jak píše Plokhy, a Legasov se znelíbil. V posledním díle seriálu oznamuje vysoký důstojník KGB Legasovovi, že se bude muset stáhnout do ústraní a více již nevystupovat na veřejnosti. Legasov se ptal, co se stane, když to nedodrží, a důstojník poznamenal, že nemá cenu diskutovat o tom, co se nestane. Nevěděl jsem, co autoři seriálu naznačovali, a tato poznámka mně dala smysl až po následném přečtení Wikipedie, kde se tvrdilo, že Legasov zemřel den před plánovaným vystoupením, na němž měl oznámit výsledky svého šetření. Předpoklad, že Legasova zabily kruhy spojené s KGB, není nijak fantastický, vždyť tito lidé zorganizovali pět let po Černobylské katastrofě pokus o puč. Shrnutí známých fakt na konci filmu udávalo počet mrtvých mezi 4 000 a 93 000 a ne mezi 28 a 31, jak se stalo zvykem od prvních týdnů po výbuchu až po dnešek. Sovětský svaz a ani žádný z jeho následnických států nikdy žádnou jasnou zprávu o počtu obětí nevydaly. Dezinformace je klíčovým slovem v historii Černobylu stejně jako v historii komunismu.

U příležitosti 25. výročí této katastrofy bylo možno z publikovaných dokumentů odhadnout, že počet lidí, kteří po pobytu v kontaminovaných oblastech Sovětského svazu zemřeli na následky záření do roku 2011, přesáhl 300 000 (zde), což bylo v příkrém rozporu s obecně podporovaným oficiálním sovětským údajem: 31 obětí. Stále lze všude číst o těchto kanonizovaných 31 obětech (zde), ale častěji se vynořují čísla 4 000 a 100 000 a i vyšší. Pokračovatelé odkazu KGB přísně střeží informační prostor. Kdo sleduje Wikipedii, to zná: informace nepříjemné pro dědice KGB se během několika desítek hodin rozmažou a nakonec zmizí jako kruhy na vodě po vhození kamene. V průběhu let se část pravdy může prosáknout, takže na rozdíl od Wikipedie 2011, dnes heslo „Deaths due to the Chernobyl disaster“ ukáží v prvním odstavci, vedle povinného čísla 31, i čísla 4 000 a 93 000, i když s mnoha výhradami. Ale heslo „Chernobyl disaster“ uvádí stále jen 28 mrtvých, s tím že možná další lidé mohou během let zemřít.

Dokonce i předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová uvedla 12. srpna tohoto roku v rozhovoru pro magazín Forum, že počet obětí Černobylu byl 31, i když v průběhu dalších 25 let podle Drábové ještě zemřelo 19 hasičů na popáleniny a ozáření, a 20 dětí na rakovinu štítné žlázy. Dětí postižených rakovinou štítné žlázy bylo však deset až dvacet tisíc, takže při sovětské úrovni zdravotnictví jich bohužel zemřelo daleko více než 20. Také je divné, že Drábová neslyšela o 500 lidech, kteří přelétávali nad reaktorem v helikoptérách a shazovali do něj pytle, většina z těchto lidí zemřela. Ale hlavně jak je možné, že člověk pracující v jaderné bezpečnosti neslyšel o likvidátorech, kteří holýma rukama čistili zamořená území, bylo jich 800 000 a podle různých odhadů jich na následky ozáření zemřelo mezi 20% a 90%. Asi paní Drábovou věci související s její prací moc nezajímají, jak je u některých lidí běžné. A kromě toho, paní Drábová o těchto věcech moc nepřemýšlí, jak vyplynulo z jejího rozhovoru pro Lidovky 13. června tohoto roku; na otázku, jak by se měl grafit správně hasit, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost odpověděla „nevím, nepřemýšlela jsem o tom.“

Havarijní situace byly v ruských elektrárnách běžné, a úřady reaktory kvůli únikům radioaktivity často ani nezastavovaly. Elektrárna v Černobylu byla považována za jednu z nejbezpečnějších, protože měla v průměru „jen“ pět technologických nehod ročně. K radioaktivním únikům docházelo v SSSR od počátku a na všech zařízeních, jak píše i Plokhy. Už v roce 1957 došlo k nesmírnému úniku radioaktivity v uzavřeném městě Ozersk na Uralu, kde byla první sovětská jaderná elektrárna, vyrábějící plutonium do jaderných zbraní. Havárie se odehrávaly i v hustě zabydlených oblastech; například v roce 1975 došlo k drastickému nárůstu radioaktivity a destabilizaci reaktoru v Leningradské elektrárně, která se nalézá 70 km od středu města. Podrobnosti o této nehodě, která reaktor téměř zničila, byly před zaměstnanci ostatních jaderných elektráren utajeny. Konstruktéři reaktoru neprovedli u modelu RBMK žádné zásadní změny, jen vydali pokyn, jak vylepšit regulační tyče, aniž by objasnili, proč se to musí udělat.

Americký seriál o Černobylu měl na Západě veliký ohlas, neboť díky prosovětské lobby, která negativní informace o Sovětském svazu a Rusku vždy dost umně filtruje, lidé většinou nechápali, že Černobyl nepředstavoval selhání jaderné energie, ale sovětského socialismu. Ale i nás mohou detaily z černobylské reality ještě překvapit. Namátkově uvedu některá fakta z knihy Serhii Plokhiho. Když v noci 26. dubna 1986 radioaktivní kusy grafitu létaly kolem elektrárny, desítky mužů zrovna chytali v chladicím jezírku elektrárny ryby, jak bylo zvykem. Pracovníci se z noční směny vrátili s přísným zákazem říkat, co se stalo, a ve městě se ten den konalo sedm svateb. Podle sovětských předpisů nebyla evakuace civilního obyvatelstva nutná, dokud dávka záření nedosáhla 75 rentgenů, což odpovídá postupné smrti pro 5% ozářených. Takže 50 000 obyvatel Pripjati setrvalo po dva dny na dohled od hořícího reaktoru, ale i po evakuaci zůstalo na místě 5000 pracovníků elektrárny. KGB informoval stranické úřady o tom, že evakuovaní byli přijati do nemocnic se symptomy nemoci z ozáření.

Plokhi píše, že evakuovaní přinášeli do svých dočasných domovů nejen svá ozářená těla, ale i své kontaminované oděvy a osobní věci. Po evakuaci Pripjati a nedalekých vesnic se autobusy vrátily do Kyjeva na své pravidelné trasy, na nichž šířily vysokou úroveň záření po městě se dvěma miliony obyvatel. Stejně jako za války, civilisté byly zapojeny do záchranných prací; obyvatelka Černobylu jménem Valentyna Kovalenková vzpomíná: „Řekli nám, že se vyskytly nějaké problémy a že musíme pomoci s plněním pytlů v pískovně... a tak písek od rána do noci nakládaly především ženy.“ Po osm dní pak helikoptéry shazovaly pytle na reaktor, dozimetrům chyběly baterie, jodid draselný nebyl k dispozici. Člen vyšetřovací komise Valentin Fedulenko později popsal scénu: „Cestou jsme se stavili na místě, kde lidé plnili pískem papírové pytle, které se shazovaly do reaktoru čtvrtého bloku... Na pozadí šedé siluety elektrárny byly asi půl kilometru daleko vidět malé domky ve vesnici, někdo oral pole pluhem taženým koněm... venkovská idyla na radioaktivním poli.“ Evakuovaní byli přesunuti do míst s vysokou radioaktivitou a byli přesunováni opakovaně.

Podle Plokhiho, Gorbačov možná lhal méně než Stalin, ale přesto jeho lži zabily tisíce. I pracovníci KGB byli nespokojeni, protože spousta z nich absorbovala vysoké dávky radiace, když vysedávali dlouhé hodiny v křoví v kontaminovaných oblastech kolem elektrárny, aby chránili před „útoky nebo atentáty.“ Do oblasti Černobylu bylo dále vysláno 230 lékařských brigád, jejichž podstatnou část tvořili studenti medicíny z Kyjeva, kteří neměli žádné ochranné pomůcky a po pár dnech skončili sami v nemocnicích. Podle zpráv KGB radiace v blízkosti reaktoru vzrostla 4. května na 210 rentgenů za hodinu. Ruské zdroje mluví o mnoha tisících hospitalizovaných nahlášených premiéru Nikolaji Ryžkovovi v prvních týdnech, ale seznam nebyl nikdy zveřejněn. Potápěči zemřeli, ale odborníci si nebyli jisti, zda jejich oběť stála za to, stejně tak čistění střechy blízko reaktoru holýma rukama podle nich ničemu nepomohlo. Dokonce ministr energetiky Ukrajiny Vitalij Skljarov se o čištění střechy vyjádřil takto: „Úrovně radiace tam byly nepředstavitelné! Kdo je tam poslal? Kdo k tomu dal příkaz? Jak může být toto šílenství a zločin vydáváno za hrdinství?“ Ukrajina, Rusko a Bělorusko přiznali 800 000 osobám status likvidátorů. Největší průmyslová katastrofa v dějinách však provoz elektrárny v Černobylu nezastavila, tisíce lidí tam dál udržovaly v chodu nevybuchlé reaktory, na nichž docházelo k dalším nehodám. Například požár v říjnu 1991 na druhém bloku zničil část střechy turbínové haly. Leninova elektrárna, jak se oficiálně jmenovala, přestala dodávat do sítě energii až v roce 2000; ale dodnes objekt hrozí světu, například v roce 2013 se uvnitř sarkofágu zřítilo 600 metrů čtverečních střechy. 

Jako fyzikální chemik samozřejmě považuji jadernou energii za bezpečnou a výhodnou pro životní prostředí. Jaderná energie, jako každá jiná, je však bezpečná jen v zodpovědných rukou. Ve východním chaosu jsou nebezpečné všechny zdroje energie; například výbuch unikajícího zemního plynu v červnu 1989 zničil dva vlaky u ruského města Ufa, upáleno bylo 600 lidí a popáleno 700. A i obyčejný obchodní dům může být vražednou zbraní, jak ukázal v minulém roce požár v ruském městě Kemerovo, při němž uhořelo více než 100 lidí, hlavně dětí; přesný počet nebyl zveřejněn, jak je typické pro Rusko, ať již sovětské či postsovětské. Zaostalost sovětské a ruské technologie zůstává hrozbou dodnes. V roce 2000 vybuchla ruská jaderná ponorka Kursk, přičemž zahynulo 119 námořníků, v červenci tohoto roku zabil požár na jiné jaderné ponorce 14 námořníků –  v obou případech šlo o nehody blízko norských břehů. Neúspěšný pokus s vojenskou raketou na jaderný pohon provedený na východ od finské hranice, v Severodvinsku, v srpnu tohoto roku zabil více než pět lidí.

Přesný počet obětí Černobylu nesmí být zveřejněn. Ti, kteří měli možnost nahlédnout do oficiálních sovětských či postsovětských údajů jsou vázáni diskrétností a z jejich vyjádření je cítit strach, poskytují četná dílčí data, ale když přijde na otázku počtu obětí, vždy se nejdříve zmíní o číslu 31, což je jakési zaříkadlo chránící je před zlobou strážců tajemství. Stejně tak se choval vyslanec Ukrajiny ve Spojených státech Jurij Ščerbak, který ve svém rozhovoru k desátému výročí nehody (Scientific American, Duben 1996, strana 32-37) mluví o 31 okamžitých obětech a zdůrazňuje, že přesný počet je těžké i jen přibližně odhadnout, ale o odhadu 32 000 mrtvých říká: „číslo takového řádu je hájitelné (zde).“ Je třeba si uvědomit, že Ščerbak byl zakladatelem Ukrajinského zeleného hnutí a člen Nejvyššího sovětu Sovětského svazu, takže fakta k dispozici měl, ale jednoznačně je prezentovat si netroufal. Z rozhovoru je ale jasné, že obětí je nejméně tisíckrát více, než kanonizovaných 31 mrtvých. 

Potlačování informací o jaderných nehodách je někdy motivováno snahou neoslabit důvěru veřejnosti v jadernou energii. Ale pravda by důvěru mohla zvýšit, kdyby byla celá: v současnosti je na světě v provozu 450 jaderných reaktorů dodávajících do sítě energii ve dne v noci, přičemž za padesát let došlo k vážnému úniku radioaktivity jen ze dvou důvodů: v japonské Fukušimě to bylo v důsledku tsunami a ve všech ostatních případech to bylo v důsledku zaostalosti sovětské technologie. Takže strach z nesovětských jaderných technologií je zcela neodůvodněný. Taková pravda jde však proti srsti většiny sdělovacích prostředků na Západě i na Východě, neboť levice v civilizovaných zemích metastázovala do všech mocenských struktur, čehož dokladem je například fakt, že generálním tajemníkem NATO je bývalý komunista, anebo že hlava Ruska a hlavním proponentem pravoslavné církve je bývalý důstojník KGB.

Rusko je sice na Západě občas vnímáno jako zdroj hackerů nebo jako ten, kdo pomohl vyhrát volby té druhé straně, ale přesto se stále těší široké úctě u většiny novinářů a politiků, a stejné úctě se těší i zaniklý Sovětský svaz. Srovnejme, jaké sympatie (bodujme od 0 do 10 bodů) dávají najevo humanitní elity (novináři, politikové, humanitní vědci) třeba nacistickému Německu (0), frankistickému Španělsku (1), Chile za presidenta Pinocheta (2), Izraeli (3), nebo Americe za Trumpa (4), a zjistíme, že Sovětský svaz i Rusko jsou na tom paradoxně lépe (mezi 5 až 9 body). Čeští novináři tuto iracionální náklonnost k Rusku často zakrývají tezí, že Rusko není Sovětský svaz. Mají pravdu: Rusko je jen 80% Sovětského svazu. Paratyfus sice není tyfus, ale i tak je nebezpečný.

Zdá se téměř nemožné, aby se západní civilizace zároveň ubránila proti byzantskému Východu, migrantskému Jihu a i proti vnitřnímu nepříteli, jakým jsou destruktivní levicové elity. Bojovníci proti oxidu uhličitému bojují také proti omezování migrace z Jihu a i proti jaderné energii. Normálním lidem nezbývá než doufat, že se vyskytnou racionální hnutí nebo charizmatičtí vůdci, kteří rozumné lidi sjednotí a povedou k boji za záchranu západní civilizace; mezitím nezbývá než se pokoušet bránit se dezinformacím a snažit se zachovat svobodnou diskuzi pokud to půjde. Miniseriál o Černobylu je vynikajícím příspěvkem v této diskuzi.