Od raného dětství až do stáří provázel Gott
moji generaci, a málokoho z nás v nějaké fázi neokouzlil alespoň jednou písní.
Slyšeli jsme ho i v nejoblíbenějších filmech našeho dětství, včetně filmů Kdyby
tisíc klarinetů, Starci na chmelu a dokonce i Limonádový Joe (všechny z roku
1964). Zpíval melodie desítek autorů, od Johna Lennona, přes Beethovena až po
Aznavoura. Během let ke svému charismatu přidal kouzlo mnoha západních hitů,
které jsme v původním podání tehdy neměli slyšet.
Od raného dětství až do stáří provázel Gott
moji generaci, a málokoho z nás něčím nezklamal. Bylo to hlavně v době oné
normalizace, kterou polovina lidí už nepamatuje. Tenkrát jsme se mnohdy dostávali
do exotické situace, jakou lidé v západních zemích znají snad jen z filmů:
člověk musel volit mezi životem, co ho baví a životem bez leváren. Pavel
Černocký hájí Karla Gotta v zajímavé vzpomínce na rozhovor s ním a doufá, že i
my pochopíme, že Gott je neoprávněně kritizován lidmi, kteří o životě v
socialismu nic nevědí, a kteří proto nemají „žádné právo hodnotit anebo
kádrovat.” Já jsem v té době žil, a dokonce jsem byl ve svém svazku (stejně
jako Gott, i já jsem šel nedávno do Archivu bezpečnostních složek) označen za
„nepřítele socialistického zřízení”, takže mám snad právo se k tématu vyjádřit.
V rozhovoru s Pavlem Černockým řekl Gott „Byl
jsem šťastný, že se mi podařilo prorazit a získat si tolik fanoušků… Ti komouši
na mě vytvářeli neustálý tlak. Abych jim pomohl, díky své popularitě,
stabilizovat ten jejich normalizační režim. Já se k tomu moc neměl a snažil
jsem se nějak vykroutit. Snažil jsem se jim vysvětlit, že chci zpívat… Dneska
se do mě kdekdo strefuje. Ale ti lidé nevědí, o čem mluví. Oni nikdy nepochopí,
že mně šlo o jediné, zpívat pro lidi… Neměl jsem ani trochu radost, že mě
zatáhli do té neblahé Anticharty. Šel jsem tam strašně nerad, ale doufal jsem,
že mě moji fanoušci pochopí. Že jim dojde, že to nemyslím vážně, ale musím
udělat povinnou úlitbu režimu, abych mohl zpívat dál.” Ze slov prosvítají
umanutá sebestřednost a nedostatek empatie; Gott nechápe své kritiky a diví se,
že oni nechápou jeho. Samozřejmě, že ho každý chápal, jak jeho fanoušci, tak
jeho kritici – prostě ho bavilo zpívat a tak švejkoval. Každého něco baví;
někoho zpívat, jiného pracovat v určitém oboru, anebo psát či cestovat. K
tomu, aby člověk dělal, co ho baví, bylo za socialismu potřeba souhlasu režimu.
A z rozhovoru je jasné, že zpěvák zločinnost toho režimu jasně chápal.
Pokud člověk vysvětluje své selhání strachem,
je těžko ho kritizovat; oni ti estébáci byli strašidelní, to můžeme všichni,
kdo jsme s nimi mluvili, dosvědčit. Jenomže Gott prozradil během rozhovoru s
Černockým, že to nebyl strach, který ho vedl ke zradě spoluobčanů, neboť řekl:
„Po čase mi ale došlo, že už jsem tak známý a populární zpěvák, od Moskvy až do
Mnichova, že už si na mě netroufnou. Myslím, že by mě byli klidně schopni
zakázat, ale ono už to nešlo. Báli se a věděli, že by jim to neprošlo ani u
nás, ani na západ od našich hranic… Hrál jsem s režimem na kličkovanou a docela
mi to šlo.” Takže u Gotta to nebyl strach – dokonce věřil, že oni se báli jeho.
Byla tam jen snaha o pohodlný život bez zbytečných problémů, touha si maximálně
užít slávy a peněz. Bohužel Gott své slávy nikdy za komunismu nevyužil k tomu,
aby alespoň mírně naznačil kritiku totalitního režimu.
Otevřeně, beze studu a bez lítosti Karel Gott
přiznává, že prostě dělal to, co ho baví: zpíval a vydělával a užíval si ráje
na zemi, třebas v komunistické zemi. Myslel však i na posmrtný život. Chtěl si
užít všechny formy ráje, nejen tady ale i tam nahoře; zařídil si zádušní mši ve
svatovítské katedrále, což je cimrmanovština a kafkárna (i občan K.
z Kafkova Procesu se octl v této katedrále). V jednom rozhovoru charakterizoval
Gott svou náboženskou víru v logicky krásně zamotané větě takto: „Spíš jsem
vždycky upřednostňoval víru, která mi nediktuje, v co mám věřit.” Logik Kurt Gödel
by se z věty zaradoval, a zdá se, že i kardinálu Dukovi se líbila. Gott měl rád
víru, která mu umožňovala věřit, v co chce on – a to určitě vyhovuje mnoha
lidem. Ignoroval skutečnost, že milióny jeho spoluobčanů se musely omezit a
nedělat to co je baví, protože se nechtěli zkompromitovat aktivní spoluprací s
prookupačním režimem. To, že u něho šlo o větší peníze a o větší slávu než u
ostatních, ho sotva omlouvá.
Karel Gott věřil, že svět ovládají jacísi
„ilumináti”, kteří řídí celý svět, využívajíce ostatních a optimalizujíce své
zisky. Nemám příliš jasno v záměrech Nejvyššího, ale myslím, že než bude Karel
přijat do ráje, budou tam od něho chtít, aby si přiznal, že on sám byl takovým
iluminátem. Karel Kryl nebyl méně populární než Karel Gott, ale vzdal se života
ve své zemi a mezi svými fanoušky, a ve svých písních, které nejen zpíval ale i
skládal, bojoval každým rýmem a každým taktem proti zlu ve své zemi – jeho
uctívala moje generace po dobu celé normalizace. Kryl by sotva žádal pohřeb se
státními poctami, neboť by si připadal jako Klement Gottwald. Krylova pohřbu se
zúčastnilo nemnoho lidí a i president Václav Havel odmítl účast (neodpustil Krylovi
žerty na svou osobu). Gottův pohřeb a mši organizovali představitelé státu a
oficiální kultury, včetně bývalých agentů StB. Pražské requiem samozřejmě nesmělo
postrádat švejkovinu, kafkárnu a ani cimrmanovštinu.
V záplavě oficiálně rozdmýchaných emocí se
snadno zapomene, že i když Karel Gott hezky nazpíval písně převzaté z celého
světa, státní pocty by spíše patřily těm, kteří něco původního vykonali. Bez
velkých poct zemřelo v posledních letech mnoho velkých lidí; například Otto
Wichterle, jeden z vynálezců kontaktních čoček, který se odporem proti komunistickému
režimu připravil o mnoho miliónů dolarů ze svých patentů a i o mnoho slávy, anebo
Antonín Holý, jehož léky proti HIV pomohly lidem na celém světě. Nemluvě o tom,
že bez státních poct byli pohřbeni Werich, Seifert, a vlastně všichni. Vždyť i
většina z Gottových kolegů z mládí by si užila mnohem vice slávy a peněz, kdyby
byli méně charakterní. Zádušní mše, kterou si pro sebe naplánoval a byl schopen
zajistit spolupracovník Husákova režimu v chrámu svatého Víta za účasti
nejvyšších církevních a státních představitelů, neukazuje na upevnění morálních
hodnot v dnešní společnosti.
V krásné Aznavourově písni „Včera jsem
měl dvacet let“ se nostalgicky uvažuje nad uplynulými a nesplněnými možnostmi
mládí. V české verzi zpívá Karel: „Když jsem já byl tenkrát kluk, zněly
písně líp a sladší měly zvuk ... škoda, že jsem, co jsem...“. Ano, je škoda, že to všechno dopadlo tak jak
to dopadlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat