18. 10. 2019

Když Gott byl tenkrát kluk – pražské requiem nesmí postrádat švejkovinu, kafkárnu a cimrmanovštinu


Od raného dětství až do stáří provázel Gott moji generaci, a málokoho z nás v nějaké fázi neokouzlil alespoň jednou písní. Slyšeli jsme ho i v nejoblíbenějších filmech našeho dětství, včetně filmů Kdyby tisíc klarinetů, Starci na chmelu a dokonce i Limonádový Joe (všechny z roku 1964). Zpíval melodie desítek autorů, od Johna Lennona, přes Beethovena až po Aznavoura. Během let ke svému charismatu přidal kouzlo mnoha západních hitů, které jsme v původním podání tehdy neměli slyšet.

 Jeho hlasem je obdarován pouze jeden z tisíce nebo desetitisíce; takže jeho potenciál v Česku mělo 1000 až 10 000 lidí, ale on k hlasovému fondu přidal mnoho pile. Zvládl nejen operní zpěv, ale naučil se i pohybovat, mluvit a vtipkovat. Poněkud mechanický projev a malou emocionální hloubku nepřekonal, ale díky svému hlasu, charismatu a výběru melodií se udržel mezi nejpopulárnějšími zpěváky své země po dobu 56 let (alespoň u části publika) – to se v Česku ještě nikomu nepodařilo. Nepostradatelnou pro utužení jeho popularity však byla i podpora normalizačního režimu – ten po dobu dvaceti let rozhodoval pohybem palce nahoru či dolů, kdo smí být populární a kdo ne.

Od raného dětství až do stáří provázel Gott moji generaci, a málokoho z nás něčím nezklamal. Bylo to hlavně v době oné normalizace, kterou polovina lidí už nepamatuje. Tenkrát jsme se mnohdy dostávali do exotické situace, jakou lidé v západních zemích znají snad jen z filmů: člověk musel volit mezi životem, co ho baví a životem bez leváren. Pavel Černocký hájí Karla Gotta v zajímavé vzpomínce na rozhovor s ním a doufá, že i my pochopíme, že Gott je neoprávněně kritizován lidmi, kteří o životě v socialismu nic nevědí, a kteří proto nemají „žádné právo hodnotit anebo kádrovat.” Já jsem v té době žil, a dokonce jsem byl ve svém svazku (stejně jako Gott, i já jsem šel nedávno do Archivu bezpečnostních složek) označen za „nepřítele socialistického zřízení”, takže mám snad právo se k tématu vyjádřit.

V rozhovoru s Pavlem Černockým řekl Gott „Byl jsem šťastný, že se mi podařilo prorazit a získat si tolik fanoušků… Ti komouši na mě vytvářeli neustálý tlak. Abych jim pomohl, díky své popularitě, stabilizovat ten jejich normalizační režim. Já se k tomu moc neměl a snažil jsem se nějak vykroutit. Snažil jsem se jim vysvětlit, že chci zpívat… Dneska se do mě kdekdo strefuje. Ale ti lidé nevědí, o čem mluví. Oni nikdy nepochopí, že mně šlo o jediné, zpívat pro lidi… Neměl jsem ani trochu radost, že mě zatáhli do té neblahé Anticharty. Šel jsem tam strašně nerad, ale doufal jsem, že mě moji fanoušci pochopí. Že jim dojde, že to nemyslím vážně, ale musím udělat povinnou úlitbu režimu, abych mohl zpívat dál.” Ze slov prosvítají umanutá sebestřednost a nedostatek empatie; Gott nechápe své kritiky a diví se, že oni nechápou jeho. Samozřejmě, že ho každý chápal, jak jeho fanoušci, tak jeho kritici – prostě ho bavilo zpívat a tak švejkoval. Každého něco baví; někoho zpívat, jiného pracovat v určitém oboru, anebo psát či cestovat. K tomu, aby člověk dělal, co ho baví, bylo za socialismu potřeba souhlasu režimu. A z rozhovoru je jasné, že zpěvák zločinnost toho režimu jasně chápal.

Pokud člověk vysvětluje své selhání strachem, je těžko ho kritizovat; oni ti estébáci byli strašidelní, to můžeme všichni, kdo jsme s nimi mluvili, dosvědčit. Jenomže Gott prozradil během rozhovoru s Černockým, že to nebyl strach, který ho vedl ke zradě spoluobčanů, neboť řekl: „Po čase mi ale došlo, že už jsem tak známý a populární zpěvák, od Moskvy až do Mnichova, že už si na mě netroufnou. Myslím, že by mě byli klidně schopni zakázat, ale ono už to nešlo. Báli se a věděli, že by jim to neprošlo ani u nás, ani na západ od našich hranic… Hrál jsem s režimem na kličkovanou a docela mi to šlo.” Takže u Gotta to nebyl strach – dokonce věřil, že oni se báli jeho. Byla tam jen snaha o pohodlný život bez zbytečných problémů, touha si maximálně užít slávy a peněz. Bohužel Gott své slávy nikdy za komunismu nevyužil k tomu, aby alespoň mírně naznačil kritiku totalitního režimu.

Otevřeně, beze studu a bez lítosti Karel Gott přiznává, že prostě dělal to, co ho baví: zpíval a vydělával a užíval si ráje na zemi, třebas v komunistické zemi. Myslel však i na posmrtný život. Chtěl si užít všechny formy ráje, nejen tady ale i tam nahoře; zařídil si zádušní mši ve svatovítské katedrále, což je cimrmanovština a kafkárna (i občan K. z Kafkova Procesu se octl v této katedrále). V jednom rozhovoru charakterizoval Gott svou náboženskou víru v logicky krásně zamotané větě takto: „Spíš jsem vždycky upřednostňoval víru, která mi nediktuje, v co mám věřit.” Logik Kurt Gödel by se z věty zaradoval, a zdá se, že i kardinálu Dukovi se líbila. Gott měl rád víru, která mu umožňovala věřit, v co chce on – a to určitě vyhovuje mnoha lidem. Ignoroval skutečnost, že milióny jeho spoluobčanů se musely omezit a nedělat to co je baví, protože se nechtěli zkompromitovat aktivní spoluprací s prookupačním režimem. To, že u něho šlo o větší peníze a o větší slávu než u ostatních, ho sotva omlouvá.

Karel Gott věřil, že svět ovládají jacísi „ilumináti”, kteří řídí celý svět, využívajíce ostatních a optimalizujíce své zisky. Nemám příliš jasno v záměrech Nejvyššího, ale myslím, že než bude Karel přijat do ráje, budou tam od něho chtít, aby si přiznal, že on sám byl takovým iluminátem. Karel Kryl nebyl méně populární než Karel Gott, ale vzdal se života ve své zemi a mezi svými fanoušky, a ve svých písních, které nejen zpíval ale i skládal, bojoval každým rýmem a každým taktem proti zlu ve své zemi – jeho uctívala moje generace po dobu celé normalizace. Kryl by sotva žádal pohřeb se státními poctami, neboť by si připadal jako Klement Gottwald. Krylova pohřbu se zúčastnilo nemnoho lidí a i president Václav Havel odmítl účast (neodpustil Krylovi žerty na svou osobu). Gottův pohřeb a mši organizovali představitelé státu a oficiální kultury, včetně bývalých agentů StB. Pražské requiem samozřejmě nesmělo postrádat švejkovinu, kafkárnu a ani cimrmanovštinu.

V záplavě oficiálně rozdmýchaných emocí se snadno zapomene, že i když Karel Gott hezky nazpíval písně převzaté z celého světa, státní pocty by spíše patřily těm, kteří něco původního vykonali. Bez velkých poct zemřelo v posledních letech mnoho velkých lidí; například Otto Wichterle, jeden z vynálezců kontaktních čoček, který se odporem proti komunistickému režimu připravil o mnoho miliónů dolarů ze svých patentů a i o mnoho slávy, anebo Antonín Holý, jehož léky proti HIV pomohly lidem na celém světě. Nemluvě o tom, že bez státních poct byli pohřbeni Werich, Seifert, a vlastně všichni. Vždyť i většina z Gottových kolegů z mládí by si užila mnohem vice slávy a peněz, kdyby byli méně charakterní. Zádušní mše, kterou si pro sebe naplánoval a byl schopen zajistit spolupracovník Husákova režimu v chrámu svatého Víta za účasti nejvyšších církevních a státních představitelů, neukazuje na upevnění morálních hodnot v dnešní společnosti.

V krásné Aznavourově písni „Včera jsem měl dvacet let“ se nostalgicky uvažuje nad uplynulými a nesplněnými možnostmi mládí. V české verzi zpívá Karel: „Když jsem já byl tenkrát kluk, zněly písně líp a sladší měly zvuk ... škoda, že jsem, co jsem...“. Ano, je škoda, že to všechno dopadlo tak jak to dopadlo.

Žádné komentáře:

Okomentovat