Posledních 100 let bylo v Česku téměř rovnoměrně
rozděleno na období totalitních systémů (1938-1989) a období parlamentních
demokracií (1918-1938 a 1989-2019). Záleží na vkusu každého občana, která
období mu připadají sympatičtější a která méně. Živou diskusi by určitě
vzbudila otázka, jaký vliv měli občané Česka na nástup jednotlivých období (1918,
1938, 1989) a na jejich průběh. Vůdci národa – Masaryk, Beneš a Havel – měli určitě větší vliv než všichni ostatní občané, a tento vliv
byl pravděpodobně pozitivní
v roce 1918 a negativní v ostatních letech.
V případě všech změn byly však hlavním hybatelem
vnější události v Evropě a ve světě, kterým se vůdci přizpůsobili, opíraje
se o podporu zhruba poloviny občanů. Rozpadu Rakouska se po prohrané válce
v roce 1918 stěží dalo zabránit. Stejně se bez boje nedalo zabránit
postupu Hitlera v roce 1938. A v roce 1989 nebylo síly, která mohla
proti vůli sovětského vůdce Gorbačova udržet Česko v sovětském područí. O podstatě
nově vzniklých politických systémů tak rozhodovala historie, zatímco vliv vůdců
a dalších občanů byl spíše kosmetický.
Vůdci všech období jsou v nějaké fázi
glorifikováni, a vznik všech režimů je v nějaké fázi mytologizován. Za
všech situací část lidí vzpomínala v dobrém na starý režim. Za První
republiky se říkalo „to za Rakouska nebylo“, po Druhé světové válce se říkalo
„to za protektorátu nebylo“ a dnes se říká „to za socialismu nebylo“. Na druhé
straně se alespoň polovina lidí vždy s novým režimem smířila, ať byl jakýkoli. Ať
bylo dobře nebo špatně, asi nemohlo být jinak.
Každé období má kořeny v tom předchozím.
První republika získala základy demokracie a i svou ekonomickou a kulturní sílu
v posledních desetiletích Rakouska-Uherska. Masaryk ovšem svou autoritou
přispěl k upevnění morálních principů v novém období. Beneš naopak
využil svého politického vlivu vyplývajícího z masarykovského dědictví
k prosazení defétistických rozhodnutí vůči nacistům i komunistům. Nastalo
půlstoletí totality. Komunisté nakonec ztratili zahraniční podporu, a aby si
zajistili beztrestnost, prosadili do role národního vůdce Havla, jehož heslem
bylo „nebudeme jako oni“.
Mohl vývoj probíhat jinak? Možná ano, kdyby
nezastřelili v Sarajevu Ferdinanda, i když ani to není jisté. Kdyby však
studenti před třiceti lety nevyšli na Národní třídu, sotva by tím zabránili rozpuštění
Sovětského svazu. Činy jednotlivých lidí nemohou změnit tok událostí, i když
mohou mít nějaký malý kosmetický vliv. Ovšem kosmetika má svůj význam – komu
nezáleží na hezké tváři? Kdyby Havel nechtěl v roce 1989 nebýt jako oni,
tak by zde dnes komunisté nebyli v nejvyšších funkcích, což jistě hyzdí
tvář dnešní demokracie. Kosmetiku ale není třeba přeceňovat. Komunisté a agenti
StB nakonec vymřou, a demokracie zůstane.
Žádné komentáře:
Okomentovat