Často se řeší otázka, jak se zbavit pohrobků onoho starého režimu – prostě komunisty nevolte

Jedním z nejoblíbenějších témat ve veřejné diskusi je bývalé členství veřejných činitelů v komunistické straně. Postoj účastníků diskuse většinou závisí na tom, zda oni nebo jejich blízcí byli členy oné organizace. Asi 43 % české populace bylo v roce 1989 členy strany nebo rodiny straníka. Jde stále o těch magických 43 % hlasů, které volily v roce 1946 komunistickou stranu. Po pádu komunismu se tyto hlasy rozdělily mezi různé komunistické, socialistické a jiné pokrokové strany (zde). Slova komunismus

a socialismus ztratila postupně své kouzlo a zní dnes lidem trochu zastarale, a tak se oněch 43 % přesunulo k modernějším názvům: ANO a Piráti dostali v roce 2025 dohromady 43,5 % – nevelká změna oproti 43,3 % pro komunisty v roce 1946 (zde).

Lidé nejsou fanatičtí, jsou připraveni odpouštět, a naopak jsou spíše nedůtkliví k zbytečnému moralizování. Takový postoj dobře popsal Karel Wágner: „Pokud jde o kritiku veřejných činitelů, platí i zde staré úsloví, že kdo chce psa bíti, vždy si hůl najde. Takovou holí se mnohdy stává jejich dávné členství v KSČ. Tudíž ani jeden z nich by dle dnešních hlasatelů čistých štítů nesměl v minulosti být členem KSČ. Ale jak toho naši novodobí »spasitelé« hodlají dosáhnout? Máme mezi veřejnými činiteli pohrobky Sametové revoluce, s čímž se hlasatelé čistých štítů nehodlají smířit. Neboť pro novodobé spasitele biblické varování před pokrytectvím »Kdož jsi bez viny, hoď po mně kamenem« přece neplatí. Jenomže tohle varování nebylo výzvou k tomu nikdy nesoudit, ale k tomu soudit opatrně, spravedlivě a se stejnou přísností vůči sobě jako vůči druhým“ (zde).

Je fakt, že ne všichni komunisté byli stejní. Někteří sice udávali své kolegy, ale napsali zajímavé knihy nebo podepsali chartu, jiní žádali trest smrti pro zrádce, ale stali se významnými aktéry Pražského jara, mnozí odpracovali přehmaty svojí fanatické minulosti ve vysokých státních funkcích po pádu komunismu. Viděli jsme mnoho druhů komunistů. Mnozí to mysleli dobře, ale špatně to dopadlo, mnozí to nemysleli dobře, ale omluvili se. Jen málo z nich zavile trvalo na svých zásadách. Komunisty všeho druhu se to prostě hemžilo na české scéně mezi lety 1921 a 2026 nespočetně a vždy se jim dostávalo náležité pozornosti. Nepoliticky uvažujícího prostého člověka z ulice možná napadne naivní otázka: „A co ti nezajímaví nekomunisté, ti udávaní, ti pronásledovaní, na nichž se ony přehmaty podepsaly? Nezasloužili by si i oni trochu pozornosti?“

Pro mnohé jde o naivní otázky, ale z hlediska oněch 57 % mají svou legitimitu. Nelze přece popřít, že komunisté popravili a na hranicích zastřelili stovky, uvěznili desetitisíce a zotročili miliony občanů. Oběti a jejich potomci mají čistý štít, ale nejsou žádnými „hlasateli čistého štítu“, a nikomu nenabízejí „spasení“. Oni patří k těm 57 %. Většina z nich jsou bez viny. Většina z nich nikdy kamenem nehodila. Většina z nich vůbec nikoho nesoudí. Jsou oběti nebo děti obětí oněch zajímavých a sebestředných aktivistů, kteří se „přehmátli“, když jim k tomu cizí mocnost dala do ruky prostředky (ideologii, biče a šibenice). V médiích se to hemží diskusemi o vině či nevině bývalých komunistů, ale komunistům je dán neomezený prostor, aby svou vinu konvertovali na přehmaty nebo na historickou nutnost, a nakonec ji transformovali na zásluhy, jako alchymisté transformovali olovo na zlato. Oběti nikdy nikoho nesoudili. Ani jim nikdy nebyla dána možnost soudit. Viníci se sami ospravedlnili a pohlíží se na ně se stejnou přísností jako na jejich oběti.

Bývalé členství v komunistické straně dává i po 36 letech nejlepší šance pro postup do nejvyšších funkcí. Proto je pravda, že hůl si každý snadno najde: příznivci prezidenta proti příznivcům premiéra a naopak. Otázka pro „novodobé spasitele“ zněla, jak lze dosáhnout toho, aby do funkcí nešli lidé s pošpiněným štítem. Myslím, že k nalezení odpovědi není ani třeba být spasitelem, prostě tyto lidi v demokratických volbách nevolte. Není třeba soudit ani druhé ani sebe, ani přísně ani opatrně, dokonce ani není třeba házet kamenem. Bez vysoké filozofie. Nemá cenu s těmi lidmi diskutovat. Stačí ty lidi nevolit.