Věřte tomu, kdo tvrdí že vás nenávidí – Izraeli hrozí vymazání z mapy již 78 let, tentokrát od muslimů s jaderným potenciálem

Izrael v roce 1967 nečekaně a drtivě porazil sjednocené arabské armády v Šestidenní válce. Arabové nečekali nic než podrobení se dobyvateli a eventuální přesídlení ke svým bratrům do Jordánska. Byli šokováni, když narazili na nesmyslnou touhu po sbratření ze strany levicových izraelských generálů, kteří svévolně „předali klíč“ od  Chrámové hory (nejsvětějšího místa židovského náboženství, islám se o něm nikde nezmiňuje)  islamistické  náboženské radě Jeruzaléma Waqf na důkaz své

touhy po míru. Waqf od té doby systematicky ničí archeologické památky, organizuje teroristické akce a s dalšími extrémními skupinami ve východním Jeruzalémě řídí nenávistnou propagandu v arabských školách, a využívaje široké autonomie, kterou jim Izrael dává, umožňuje pronikání tureckých a dalších islamistických a teroristických elementů do východního Jeruzaléma.

V obranné válce v roce 1973 dobyl Izrael celý Sinaj již po třetí (předtím 1956, 1967). Američtí generálové varovali, že Izrael nesmí již Sinaj ztratit, a pro zajištění své existence si musí ponechat alespoň některé jeho části i v případě mírových smluv. Avšak izraelští mírotvorci (holubice převlečené za jestřáby) opět podlehli svodům míru a bratrství, a pod tlakem amerického prezidenta Cartera podepsali mírovou dohodu s nejnebezpečnějším nepřítelem, s Egyptem, a výměnou za kus papíru dali Egyptu 60 000 km2 (zbytek Izraele má jen 28 000 km2). Za odměnu přijel egyptský prezident do Izraele, kde ho nadšeně vítaly izraelští školáci, dojetím plakala polovina Izraelců; dodnes se v Beer Ševě ukazuje místo, kde stál On, egyptský prezident. Jenže Egypťané si Sadata zabili hned za čtyři roky, a ani jediný z bodů smlouvy nesplnili.  

Podle smlouvy s Egyptem měl být Sinaj demilitarizován. Měly být diplomatické styky na nejvyšší úrovni. Měla nastat kulturní spolupráce a výměna dětí a studentů. Zastavení antisemitské propagandy. Vzájemný turismus. Dodávka plynu ze Sinaje do Izraele. Plyn nedodali pod záminkou, že teroristi zničili potrubí. Demilitarizaci nesplnili pod záminkou, že bojují proti teroristům na Sinaji. Děti nevyměnili, ale jejich vojáci zabili izraelské děti na izraelském území. Jejich tanky ze Sinaje stříleli „omylem“ do izraelských obcí. Izraelští diplomaté unikli lynči v poslední chvíli, když odletěli ze střechy káhirského vyslanectví helikoptérou. Izraelští turisté jsou zabíjeni za lhostejného přihlížení egyptských policistů. Seriály o krvi arabských dětí v macesech jsou v Egyptě stále ty nejpopulárnější. Egypt vykopal pod Suezem útočné kanály k rychlému přesunu zbraní. Gaza vybudovala útočné tunely a napadla v roce 2023 Izrael pomocí egyptských strojů a zbraní. I nyní přilétají za Sinaje drony se zbraněmi pro Gazu, vysílány údajnými teroristy, a Izraelští generálové je nedoporučují sestřelovat, aby se Egypt nezlobil, že střílíme jejich směrem.

Když se v roce 1995 podepisovaly dohody v Oslu mezi Jásirem Arafatem a izraelskou levicovou vládou, varovali někteří skeptičtí pozorovatelé, že Arafat dohody vysvětluje Arabům jako taktiku, kterou použil již Mohamed, podle níž budou smlouvy při první příležitosti porušeny. Vůdce izraelských levičáků, Šimon Peres se pozorovatelům vysmál: z výše své nezměrné chytrosti vysvětlil, že když Arafat arabsky říká, že chce Izrael zničit, jde u něho jen o fintu, jak získat pro dohodu svoje lidi, důležité prý je to, co říká anglicky pro nás, protože prostě Arafat když mluví arabsky tak lže. Levičáci vyzývali občany, aby Arafatovi jeho plánům na likvidaci Izraelců nevěřili. Arafat však nelhal a již pět let po podepsání dohod z Osla zavraždil v roce 2000 v sérii teroristických útoků (v muslimské hantýrce zvaných „intifáda“) 1000 Izraelců.

Proti selektivní víře vůči lhářům jsem tehdy namítl, a snad mi lze odpustit, když budu sám sebe citovat: „Hlavní poselství holokaustu zní: Věřte každému, kdo tvrdí, že vás chce zabít. Připravujte se na obranu včas. Nečekejte, až budete stát nazí nad hroby, které si předtím sami vykopete, opuštěni celým světem.“ Usiluje-li někdo o mírové soužití, je třeba to zvážit a nepropásnout eventuální příležitost. Tvrdí-li někdo, že vás miluje, je možné se zaradovat nebo se nad tím zamyslet. Když ale někdo tvrdí, že vás chce zabít, je třeba mu to věřit. Věřte každému, kdo tvrdí že vás nenávidí. Když levičáci prodávají své lživé nápady, jsou velice vynalézaví ve vymýšlení paradoxů. Ve škole jsme se již jako děti za komunismu učili větu: „svoboda je poznaná nutnost“. Tuto větu modifikoval George Orwell ve svém románu 1984 na „svoboda je otroctví“. I izraelští levičáci byli nesmírně tvůrčí, když prodávali voličům svoje mírové handly s teroristy. Na námitky, že jde o teroristické nepřátele, vymysleli větu: „mír neuzavíráme s přáteli ale s nepřáteli“. Na námitku, že teroristi otevřeně popisují mírové dohody jako taktiku ke konečnému zničení Izraele, vymysleli: „nevěřte jim když říkají že nás chtějí zlikvidovat, vždyť jsou to lháři“.

Izraelské levici se nepodařilo vnutit Izraelcům všechny své sebevražedné koncepty, a dnes tyto extrémisty volí méně než 8 % Židů (oproti 62 % v prvních volbách, oni však stále ovládají 95 % všech důležitých funkcí v armádě, médiích a soudech). O svém míru levičáci Izraelce nepřesvědčili, ale Araby ano: Egypťané například věří, že jejich drtivá porážka v roce 1973 byla slavným vítězstvím nad nenáviděnými Židy a každoročně svou porážku slaví jako „Říjnové vítězství“ (zde). Izraelská média mluví o míru s Egyptem jako o „studeném míru“, místo přesnější studené války. Avšak nepřátelé Izraele vyskakují bez konce jako v elektronické hře; po každém spektakulárním vítězství následuje, vedle odsouzení izraelské „agrese“ ze strany celého světa, vznik nového smrtelného nebezpečí. Po určité neutralizaci izraelských Arabů (nejvyšší životní úroveň mezi Araby i muslimy ve světě), Egypta (dostávají americké peníze za zdrženlivost a stále se Izraele bojí), Jordánska (dostávají americké peníze, bojí se Izraele, dostávají od Izraele zadarmo vodu), Sýrie (rozpad státu), Saudské Arábie (obchody s USA, strach z Izraele) a Iráku (rozklad), vyskočil Irán.

Iránský režim podporoval teror během celé své 48leté existence (například zabili 241 amerických vojáků v Bejrútu v roce 1983, 86 civilistů v Buenos Aires v roce 1994, 220 lidí na amerických ambasádách v Africe v roce 1998, 218 obyvatel Bejrútu výbuchem v roce 2018, a podíleli se na newyorkském útoku 11. září 2000 kdy zemřelo 3000 lidí). Jako adept na vůdce islámského světa se Irán pasoval na hlavního bojovníka proti sionismu. Opakovaně vyhlašuje svůj hlavní plán a vůbec jako hlavní důvod své existence vymazání Tel Avivu z povrchu země a zničení sionistické entity. S Izraelem Irán nesousedí a společného s Izraelem má pouze starobylý příběh o princezně Ester (povýšené na královnu), která v pátém století před naším letopočtem zachránila židovskou komunitu v Persii před pronásledováním nenávistného ministra Hamana, který naplánoval vyvraždění všech Židů v říši, ale Ester je díky lásce krále všechny zachránila. Na paměť této události se slaví dodnes v Izraeli svátek Purim, během něhož se děti i dospělí převlékají do masek, a dospělí podle přikázání mají popíjet alkohol „až o sobě téměř nevědí“ (pro mě to díky českému původu žádné filosofické ani náboženské dilema nepředstavuje).

Toto úterý se slaví Purim, ale kvůli válce s Persií a neustálým poplachům se děti v převlecích nemají shromažďovat ve velkých skupinách, a tak pouze v místech bydliště ukážou své masky (populární u dívek vždy byla královna Ester nebo královna noci, a u chlapců superman nebo voják). Příběh Ester z židovské a křesťanské bible obráží i současný postoj Izraele k Iránu: Persie a její lid jsou pozitivní (perský král Kýros II. prý umožnil Židům oficiálně návrat z babylonského zajetí do Izraele svým ediktem v roce 538 př.n.l.), ale její vládní představitelé jsou zlí (Haman, Chomejní, Chámenei, kupodivu všichni mají stejný slovní kořen). Izraelci doufají, že i v této válce zlí politici zahynou a hodní Iránci nastolí mírovou spolupráci. Svět si neuvědomuje, že oni zlí politikové téměř mají v rukou jaderné zbraně (vyvinuté ve spolupráci s Pákistánem a Severní Koreou), a že po vymazání Tel Avivu by samozřejmě pokračovali v dalším mazání. Jejich spojenci jsou Čína a Rusko. Pro Evropu by to sotva znamenalo něco pozitivního. To ale v médiích nemohou posoudit pisatelé, kteří studovali sociální vědy nebo vyrostli na komunistické ideologii (například zde, zde), oni se bojí „eskalace“, a vyhledávají za každou cenu oběti mezi iránskými dětmi (nejraději by i tam našli genocidu; nevšimli si, že mezi zabitými je i bývalý prezident Ahmadínedžád odpovědný za útok v Buenos Aires).

Jako u ostatních témat, na pravdě nezáleží. Ta je funkcí peněz z Kataru a Číny a také vzdělání zaměstnanců médií. Pro mě, občana ohroženého Izraele, je nejdůležitější přežít i toto kolo nekonečného zápasu za přežití proti koalici islámu (1,5 miliarda lidí) s komunisty (1,5 miliarda), rozvojovými zeměmi (1,5 miliarda), ustrašeným Západem (1,5 miliarda) a lhostejným zbytkem světa (1,5 miliarda). Na rozdíl od předchozích kol, panuje ohledně Iránu v Izraeli konsensus: něco jako v Římě ohledně Kartága. Dnes již v Izraeli všichni ajatolláhům věří, když za svůj hlavní cíl vyhlašují zničení Izraele. Doufám, že Trump dá Izraeli dost času na zničení Iránského jaderného programu. Saudská Arábie je dalším nepřítelem v nekonečné elektronické hře, chce mír s Izraelem výměnou za jadernou „energii pro mír“ a vytvoření palestinského státu na území Izraele (lákavá návnada pro izraelské levicové mírotvorce). Izraelský stát se nalézá nad propastí již 78 let svojí existence (pomineme-li 3000 let předchozí židovské historie), tentokrát mu hrozí muslimové s jaderným potenciálem (Pákistán nabídl pomoc Saudské Arábii).

Jsem zvědav, jak toto kolo Izrael přežije, a taky jsem zvědav jaké masky si na Purim v mém sousedství děti připraví.