Strategie je aby se nevyčuhovalo – Izrael stěžuje Česku proizraelskou pozici tím že nekapituluje

22. srpna bylo ve všech médiích světa oznámeno že „OSN vyhlásila hladomor v Pásmu Gazy“ – prý tam náhle vyhladovělo půl milionu lidí (zde). Není jasné, jak se hladomor zrovna v tomto okamžiku liší od hladu tam propagovaného již dva roky, ale všichni se předhánějí ve vysvětlování, jak Izrael tento hladomor naplánoval a zákeřně zorganizoval (zde), a dokonce Wikipedie již „Hladomor v Gaze“ zařadila  jako  heslo (zde). O hladomoru  referují WHO, AP,  Reuters  a  všechny  televize a noviny ve světě. 

Hladomor v Gaze je dokonce vědecky popisován v nejprestižnějším vědeckém žurnálu Science (zde). Izrael sice hladomor popírá, ale to je podle vedoucího UNRWA, Filipa Lazzariniho, „nejobscénnějším projevem dehumanizace“ (zde). 

Ověřitelným faktem je, že zásoby proudí do Gazy téměř nepřetržitě od počátku agrese Gazy proti Izraeli 7. října 2023 (Kolik potravin dodávali v roce 1942 Američané Japoncům a kolik Rusové Němcům?) Navíc každý vidí denně v televizi tisíce hemžících se dospělých Gazanů a žádný není vyzáblý, tak proč by tam děti měly umírat hlady. Problémy v distribuci potravin ovšem vznikají, když OSN spolu s Hamásem sabotují ty dodávky, které nemohou být ukradeny Hamásem a prodány na černém trhu (všichni vůdci „boje za osvobození Palestiny“ skončili jako milionáři nebo miliardáři, včetně Arafata, Abu Mazena, Sinwara, atd.; nejvyšší vůdci Hamásu, Khaled Mashal a Ismail Haniyeh, jsou odhadováni na víc než 4 miliardy dolarů každý).

Někteří naivní a neinformovaní bloudi (užiteční idioti) věří lžím o hladomoru v Gaze, i o vraždění neviňátek v Gaze, atpod. Lidé s průměrnou informovaností chápou, že jde o taktické lži, které slouží muslimským cílům a těm, kdo se s muslimy z nějakých taktických důvodů spojili (trockisti, komunisti, progresivisti, profesionální humanisti, socialisti, sociální demokrati, a někteří politikové, novináři a fašisti) a tyto lži jsou součástí jejich stranické linie. Slušný člověk (bez komunistické, socialistické, nebo humanistické zátěže) je cynismem těchto taktických výmyslů znechucen. Těm neinformovaným bloudům bych doporučil občas otevřít noviny a přečíst si něco ze života arabských žen a dětí mimo Gazu; uvádím namátkou dvě typické zprávy z nedávné doby.

Česká novinářka narazila v syrské vesnici na skupinu beznohých dívek, údy jim utrhaly miny, jedna z nich byla pětiletá, plazila se kolem táty a ptala se ho, kdy už jí narostou nožičky; táta novinářce prozradil, že o holčičku již projevil vážný zájem jakýsi muž a chce si ji koupit (zde). Druhá zpráva je o dívce jménem Islam Tawil z arabské vesnice u východního Jeruzaléma; přítel jí sliboval manželství, otěhotněla, ale před porodem ji přítel vzal na opuštěné místo, kde ji během porodu umučil a zapálil; zohavenou ji policie našla s miminkem k ní ještě připoutaným pupeční šňůrou; aby svou známost přítel zužitkoval optimálně, ještě prodal auto zavražděné dívky (zde). To jsou typické příběhy ze života žen a dětí v arabské společnosti (o ženské obřízce a jiných zvěrstvech nemluvě).

Mezi ty, kdo předstírají víru v genocidu patří trockisti (zde) i poslanci za SPD jako třeba Ivan David, který napočítal v Gaze 300 tisíc mrtvých, což je pětkrát víc, než si vymyslel Hamás (zde). Přirozeně sem také patří bývalý komunista Petr Pavel, který míní, že „to, co se děje v Gaze se nedá ospravedlnit tím, že nebyla propuštěna všechna rukojmí“. „K problematice se proto prezident sešel se zástupci neziskových organizací a diplomaty; organizace Člověk v tísni uvedla, že sdílely své zkušenosti z Gazy“ (zde). Nabízí se otázka, proč Člověk v tísni nenavštívil izraelské podvyživené zajatce, které Hamás nutil před kamerou kopat si hrob; podle neziskovek není asi mučený Izraelec v dostatečné tísni nebo není dostatečně člověkem.

Česká vláda se v OSN i v Evropě několikrát nezapojila do protiizraelských rezolucí, a mnozí se začali obávat, že kdyby Česko příliš vyčuhovalo, mohl by takový postoj Česku škodit (zde). Tím, že brání Izrael před trestem za jeho zločiny se prý Česko dostává do izolace (zde). Hladomorový nápor z 22. srpna proto již vláda nevydržela, a hned 23. srpna prohlásil Fiala, že „Česko podporuje Izrael, ale neznamená to, že naše podpora je bezpodmínečná a že podporujeme každý krok, který izraelská vláda udělá. To určitě ne“ (zde; Proč Fiala neprohlásil, že podporuje Ukrajinu, ale ne bezpodmínečně?). A Česká republika se pak okamžitě připojila ke společnému prohlášení desítek zemí, které nesouhlasí „s plánem Izraele na výstavbu židovských osad v oblasti E1“ (zde). Jde jen o záminku, protože 22. srpna se v oblasti E1 nic nového nepřihodilo. Mimochodem, léta jsem bydlel na dohled od té „oblasti E1“, je to pouštní pahorkatina přilehlá k městu Maale Adumim; z jakéhosi důvodu rozhodla Evropská Unie, že zde Izraelci nesmí stavět.

Česko se nemusí arabské zloby bát, bohatě odčinilo svou občasnou podporu Izraeli: patří mezi 149 členských států OSN ze 193, které neexistující palestinský stát už uznávají, podpořilo financování 12 zdravotnických týmů v Pásmu Gazy, od začátku roku také poskytlo humanitární pomoc Palestincům ve výši 22 milionů korun (Kolik dalo Izraeli?). Fiala říká: „Naše pozice je určitě vyvážená. Nezavíráme oči před tím, co se v Gaze děje“ (zde). Prezident Pavel si postěžoval, že „razantní přístup Netanjahua komplikuje Česku další podporu Izraeli“ (zde); prostě tím, že se Izrael brání a nekapituluje, stěžuje Česku jeho proizraelskou pozici. Český postoj je občas skutečně proizraelský a chvályhodný, a v poslední době byl konsistentně pozitivnější než třeba postoj francouzský. Česko konsistentně něco slibuje, třeba přesun vyslanectví do Jeruzaléma, ale bohužel nemůže nikdy nic splnit, protože to by už vyčouhlo, což by bylo v rozporu s jeho dlouhodobou strategií nevyčuhovat.

Nesplněné sliby jsou stále ještě lepší než nesplněné výhružky (nebo dokonce splněné výhružky). Někdo namítne, že by šlo o příliš velká očekávání, vždyť nebyla odvaha vyčuhovat ani když šlo o budoucnost vlastního státu, natož nějakého vzdáleného Izraele. Nevyčuhovalo se, když se hlasovalo o bombardování porodnic ve spřáteleném Srbsku; nevyčuhovalo se, když šlo o obranný radar proti ruskému imperialismu; nevyčuhovalo se, když šlo o obětování vlastní budoucnosti v zájmu německého grýndýlu. To nevyčuhování připomíná, jak se jednotně volilo nebo hlasovalo za komunismu. Vzpomínám, jak se v 80. letech hlasovalo v podnicích proti rozmístění amerických raket v Německu. I v mém podniku se schvalovala rezoluce proti USA a v mém oddělení (150 lidí) všichni hlasovali pro rezoluci; hlasoval jsem proti, ale kolegové mě úpěnlivě prosili abych se „alespoň zdržel hlasování, aby nebyly problémy“. Co jsem měl dělat, tak jsem se zdržel hlasování. Trochu donkichotské pořád narušovat jednotu a dělat problémy. Připomíná to vtip, jak nacisti postaví dva židy pod šibenici a když jim nasazují oprátky, jeden vykřikne „ať žije svoboda!“, a druhý mu říká: „vykašli se na to, nemá cenu dělat problémy“.

Když Izrael zvítězí, nebudou moct Arabové Česku vyčítat, že k tomu přispělo, a když bude Izrael zničen, bude se Česko moct pochlubit, že jeho pozice zůstala vyvážená.