Izrael se drží proti celému světu – útokem v Kataru ukazuje teroristům, že trestu neujdou nikde

Víc než 2000 hollywoodských hvězd vyzývá k bojkotu Izraele (zde). Šéf cyklistického závodu Vuelta a španělský ministr zahraničí vyzvali stáj Israel-Premier Tech k odstoupení ze závodu (zde) a tým nakonec odstranil z dresů nebezpečné slovo ‚Israel‘ (zde). Prezidentka Evropské komise von der  Leyenová navrhuje „smělejší“ evropské akce proti Izraeli kvůli jeho válce v Gaze (zde) a Evropský parlament je schvaluje (zde). Mladá fronta v této souvislosti píše, že „Bránit se je jedna věc, vraždit děti

druhá“ a cituje socialistu Pedra Sáncheze: „Jedna věc je bránit svou zemi, a druhá bombardovat nemocnice a nechat umírat hlady nevinné děti. To, co dělá Izrael, je vyhlazování bezbranného národa a porušování všech pravidel humanitárního práva. Nemůžeme sedět s rukama v klíně“ (zde). Těší mě bezmoc nenávistného španělského premiéra Sáncheze, žehrajícího na to, že nemá jaderné zbraně a nemůže řádně potrestat zločinné židy (zde), zvlášť když si vzpomenu jak Španělé v roce 1492 vyhnali 100 000 židů, většinou žen a dětí, v chatrných lodičkách na rozbouřené moře.

Zdá se, že 99 % světa stojí proti Izraeli. S radostí lze však konstatovat, že v atmosféře všeobecného odsouzení a nenávisti se Izrael dál drží na nohou a 9. září zaútočil na teroristy dokonce i v jejich luxusním sídle v Kataru (zde). Katar vyzbrojuje teroristy a investuje stovky miliard do proarabské a protizápadní propagandy na své televizní stanici Al Jazeera a na západních univerzitách; podplácí evropské poslance (zde) a korumpuje celou západní společnost (zde, zde). Příkladem, skoro „vyvážené“ zprávy o izraelské akci v Kataru je komentář Alexe Švamberka z Novinek. Píše, že sice „Hamás odporně mučil a povraždil nevinné civilisty, 1200 zabil a přes dvě stě unesl“, a že sice „Katar nechává na svém území, v nebývalém luxusu a za katarské peníze, Hamás působit“, ale že nálet v Kataru „je porušením mezinárodního práva“. Izrael se prý „chová stejně jako jeho protivníci… honí Palestince v Gaze z místa na místo jako dobytek. Prostě je to válečný zločin etnické čistky“ (zde).

Zdá se neuvěřitelné, že Švamberk pak píše doslovně toto: „I pro likvidaci teroristů, kteří povraždili izraelské sportovce na mnichovské olympiádě, lze mít pochopení, ale je potřeba si uvědomit, že moc zákonná nebyla.“ A nakonec s nepokrytou protiizraelskou nenávistí o útoku proti Kataru dodává: „Jestliže se ale v izraelském vedení nyní plácají po zádech… tak by měli svůj optimismus krotit.“ Pln zlovolné naděje sluníčkář Alex Švamberk uzavírá: „Hamás to možná ochromí, ale může to být Pyrrhovo vítězství. Objeví se další skupina“. No zkrátka není lehké najít v českém nebo vůbec světovém tisku něco jednoznačně proizraelského, ale tak tomu bylo po celou historii. Na pozadí této nenávisti lze mít o to větší radost, že Izrael může stále ještě svou existencí provokovat všechny ty progresivisty, že může stále ještě volně létat nad svými nepřáteli a nutit je, aby se doprošovali zastání u OSN, u různých humanitárních spolků a prolhaných mezinárodních soudů.

Slušným a průměrně informovaným lidem je jasné, že u všech těch izraelských „zločinů“, včetně zbourání mnoha nemocnic v Gaze, vypálení mnoha starobylých kostelů a vyhladovění tisíců exotických dětských kostlivců, jde vlastně o legraci (jak lze poznat z úsměvů arabských herců po skončení natáčení), jde o výmysly (jak lze vidět vždy se zpožděním několika dnů či let, kdy jsou výmysly vyvráceny), jde prostě o starobylou snahu zdiskreditovat Izrael. Normální člověk chápe, že potrestání vraha, který zaškrtil miminko, je správné, navíc v zemi, která vraha vyzbrojila, i kdyby to odporovalo „mezinárodnímu právu“. Do minulosti létat neumíme, takže vězni si v Osvětimi mohli před smrtí izraelská letadla na nebi jen představovat, ale dnes alespoň mohou izraelská letadla doletět do všech míst tohoto světa, jak nepřátelům opět ukázal útok v Kataru. Jestli to je 2000 km vzdálený Katar, Jemen nebo Teherán, je jedno; v roce 1982 to byla dokonce 5000 km vzdálená Uganda, kde Izrael osvobodil 100 rukojmí z rukou komunistických a islámských únosců (zde). Před rokem se podařilo na dálku vyřadit v jednom okamžiku 1500 teroristů Hizballáhu, aniž by byl zabit jediný nevinný civilista. Všechny zmíněné akce odporovaly nějakým pravidlům, podobně jako potrestání Adolfa Eichmanna. Vyzbrojování teroristů Katarem, nebo zabíjení vězňů Čínou pro jejich kůži k transplantaci neodporuje ničemu. Ať klidně útok v Kataru odporuje jakémusi mezinárodnímu právu, hlavně že ukazuje teroristům, že trestu neujdou.

Člověk, pro kterého je pravda důležitější než politický slogan, ví že islám je nepřítel, a že bojovník proti islámu bojuje za něho. Hra ještě neskončila, napadený se brání a ti za které bojuje jsou rozděleni. Velká část přirozeně vsadí raději na muslimy, kterých je 100krát víc a jejich výhra je tedy pravděpodobnější, menší část si připadá spravedlivěji, když předstírá vyváženost (na jedné straně, na druhé straně, zde). Je jasné, že mnoho slušných lidí Izrael podporuje, ale problém slušných lidí vždy byl a je, že jsou strašně nenápadní. Snad se časem někde zviditelní; teď by se měli radovat, protože útok Izraele v samotném centru světového luxusu a teroru ukazuje, že Izrael se stále ještě řídí heslem svého zakladatele, Davida Ben Guriona: „Je jedno co oni říkají, důležité je co my děláme.“ Politikáři a humanitáři jsou spíš ti „oni“, a slušní lidé by mohli spadat pod ty „my“. Co bude zítra je ve hvězdách, ale po útoku v Kataru se dnes můžeme my radovat.