Průvod pride – a hrdý buď žes postižen – lidé nejsou hrdi na změněnou hladinu cholesterolu, ale na změněnou hladinu některých hormonů ano

Dlouhodobě jsme vystaveni statistikám ukazujícím, že jen 80 % lidí se hlásí k heterosexuální orientaci, a zároveň jsme vychováváni k tomu, abychom si uvědomili, že tito heterosexuálové vlastně utlačují oněch 20 % jinak orientovaných (ať už ony pojmy znamenají cokoli), takže heterosexuálové by měli mít špatné svědomí, že nepatří do té velké skupiny pokrokových lidí nesoucích veselý duhový prapor a reprezentujících 1/5 lidstva skládající se z různých sexuálních směrů nazvaných zkráceně LBGT a delší zkratkou pak LGBTQIA+.

Dnes víme, že s homosexuální orientací se muž rodí, a že tato orientace je vázána na biochemické faktory (viz například zde). Dlouhodobé statistiky z minulých 120 let ukazují, že homosexuálních mužů je v populaci méně než 3 %. Lesbičky patří ke zcela jiné skupině lidí, jak biologickým původem svého zaměření, tak svým chováním. Takže, aniž si to mnozí uvědomují, homosexuálů je vlastně mezi lidmi méně než 1,5 %. Z nich nejméně polovina jsou bisexuálové, to znamená muži schopni žít s ženou v normálních vztazích, takže striktně homosexuální muži představují jen 0,7 % populace. Tito muži jsou však často nadáni velkou společenskou aktivitou, ambicemi, a i uměleckým zaměřením.

Oněch 0,7 % je nad-proporcionálně zastoupeno mezi umělci a veřejně činnými lidmi, podobně jako bylo v kultuře nad-proporcionálně zastoupeno 0,6 % Židů v předválečném Německu. Na rozdíl od Židů, kteří se tenkrát snažili držet co nejnižší profil a co nejvíc od sebe odvrátit nepřátelskou pozornost, gejové se dnes naopak snaží na sebe co nejvíce upozornit. Ve snaze získat na svou stranu co největší část veřejnosti, využili gejové svůj vliv k tomu, že upravili statistiky. Gejové (G) k sobě přidali ony bisexuály (B) a i lesbičky (L), jejichž počet mezi ženami nebude vyšší než 3 %. K největším úspěchům G-lobby však patří rozšíření svých řad o transsexuály (T) a nafouknutí jejich počtu tisíckrát (nemluvě o vynalezení mnoha dalších orientací, kterým ale normální heterosexuál ani homosexuál nerozumí).

Během historie byla homosexualita většinou odsuzována, ale někdy byla trpěna nebo dokonce podporována, zvlášť v kruzích elity. Christián Andersen, Fridrich Nietzsche a Petr Čajkovskij tiše trpěli; Oscar Wilde si divoce užíval a dokonce provokoval – jeho přístup se prosadil. Během minulého století získali homosexuálové všechna občanská práva, ale to je v jejich požadavcích nezastavilo. Extroverti typu Allana Ginsberga prosazovali v šedesátých letech také právo ne neomezenou promiskuitu, na drogy a na hrdost být gejem. Nechvalně známým představitelem tohoto agresivního směru byl francouzský filozof Michel Foucault.

Hrdina LGBT komunity Foucault, který podporoval maoismus a v roce 1968 se účastnil v Paříži se svými studenty pouličních nepokojů, byl prvním slavným člověkem, co zemřel na AIDS – bylo to v symbolickém roce 1984. Než zemřel, úmyslně nakazil smrtelnou chorobou mnoho lidí. Nedávno byly zveřejněny vzpomínky současníka na to, jak Foucault znásilňoval děti v Tunisku, když tam v šedesátých letech pracoval. Tady narážíme na hlavní problém dnešního politického hnutí za práva gejů: jejich vedení se zmocnili levicoví extrémisté. Ale paradoxně se v tom gejové ani moc neliší od heterosexuálů. Agresivní homosexuální transgenderismus se harmonicky propojil s heterosexuálním klimatizmem v dnešním politicko-korektním světě. 

Americká psychiatrická asociace popisovala ještě v osmdesátých letech minulého století transsexualismus, tzn. hlubokou nespokojenost se svým pohlavím, jako vzácnou poruchu u jednoho z 30 000 mužů, a u žen ještě vzácnější (manuál DSM-III). Dnes se z dřívějšího utrpení několika lidí z milionu, popsaném nejlépe v Andersenově pohádce o malé mořské víle, podařilo učinit ze změny pohlaví rozmar nudící se mládeže; a to je jeden z nejtragičtějších výsledků činnosti LBGT hnutí.

Pochod hrdosti prý má demonstrovat úsilí o stejná „práva a výhody“, jaké mají heterosexuálové, přičemž hlavní zásady hnutí prý jsou: lidé mají být hrdi na svou orientaci, odlišnost je dar a sexuální orientace by se neměla záměrně měnit, jelikož je vrozená. Gejové již dosáhli všech práv, ale vůdci LBGT nyní nesmyslně označují schopnost plodit děti za nespravedlivou výhodu heterosexuálů. Navíc si vůdci LBGT uzurpují právo vnucovat svůj pohled nejen ostatním homosexuálům, ale i heterosexuální většině. Jejich hlavní zbraní je falšování statistik. Jak je uvedeno výše, skutečných G je v populaci sotva 0,7 %, a z nich je na straně extrémního vedení LBGT nepatrný zlomek lidí.

Jestliže geje nelze nutit ke změně orientace, proč lze najednou vést miliony dětí ke změně nejen orientace ale i k odoperování orgánů? V demokratické společnosti podporuje většina lidí rovná práva pro geje, stejně jako pro obézní, a i pro všechny menšiny. Lidé se změněnou hladinou cholesterolu by měli mít stejná práva jako lidé se změněnou hladinou hormonů (mimochodem, mnohé hormony mají chemickou strukturu podobnou cholesterolu). Mnoho lidí má zvýšený cholesterol; nestydí se za to, ale nechápou, proč by kvůli tomu měli vyběhnout na ulici a polonazí tancovat.

Člověk se změněnou hladinou inzulínu neorganizuje pochody za právo jíst více šlehačkových dortů, ale vůdci gejů žádají právo na svatbu. Nezodpovědné jednání vůdců LBGT vede ke zbytečnému šíření vážných nemocí, příkladem byl AIDS, a dnes jsou to opičí neštovice. Ale jejich skutečným zločinem je prosazení transgenderismu do veřejného života a do škol. Všem je jasné, že muž, co se považuje za ženu má ve sportu nad opravdovou ženou výhody, ale politická korektnost zakazuje říct, že král je nahý. Dnes se ve školách začínají děti vyzývat, aby přemýšlely o operativní změně pohlaví.

Vůdci LGBT dosáhli vyjmutí homosexuality z mezinárodní klasifikace poruch Světovou zdravotnickou organizací. Totéž se má stát s dříve vzácnou transsexuální poruchou. Všechny tyto změny vedou k úplnému otupení pozornosti veřejnosti, takže dnes se již bez valného zájmu organizují skupiny pedofilů, aby prosadili svůj koncept, že u nich jde jen o alternativní formu sexu. Populární herci se žení se svými dcerami, zatím jen adoptivními. Dochází k posunu všech hodnot. Dříve se cirkusáci a umělci potulovali od vesnice k vesnici a stáli na okraji společnosti; dnes je předávání cen v Hollywoodu nejsledovanější událostí. Lidé sledují, jak se slavní a bohatí herci na pódiu fackují a vulgárně si nadávají.

Publikum tleská slavným umělcům, když vzpomínají, jak propadali v matematice, a pozorně naslouchá jejich radám, když mluví o změnách klimatu nebo pohlaví. Jako i v mnoha jiných případech, kdy si skupina uzurpovala právo ovládat většinu, není jiná rada než se bránit. Je třeba nebát se protestovat ve školách, nebát se dětem vysvětlovat nesmyslnost „moderních“ odchylek od normálu a nedemokratičnost násilných postojů oněch vůdců LBGT. Je třeba vysvětlovat škodlivost těchto extrémních postojů.

Většina gejů chápe, že nemůžou mít děti a, stejně jako dříve bezdětní heterosexuálové, se s tím smíří. Jde sice o handicap, a tudíž určité postižení, ale lidé se rodí s mnoha různými handicapy a lze s nimi žít se všemi politickými právy – bez hrdosti. Dříve se u Židů říkalo: „Jsem hrdý, že jsem Žid. Kdybych nebyl hrdý, stejně budu Žid. Tak jsem radši hrdý.“ Zodpovědní představitelé gejů by měli vyrvat vedení z rukou extrémistů, podobně jako zodpovědní představitelé černochů se v Americe snaží (zatím neúspěšně) vyrvat vedení z rukou BLM. Zodpovědní představitelé všech menšin, spolu se zodpovědnými představiteli heterosexuálů, by měli manévrovat společnost do bezpečnějších vod selského rozumu a normálnosti.