17. 7. 2022

Opatrnost není paranoia když jde o budoucnost celé země, a nedůvěra k nepřátelům demokracie a k oportunistům není diskriminace

Nedávno mně přišlo emailem video, v němž vojenský analytik, jehož jsem předtím neznal, hodnotí situaci na Ukrajině takto: „Ze strany Želenského jde o válečný zločin. Želenský je jako ten lidožrout Čikatilo, který zabíjel a žral děti.“ Ta analýza mě překvapila, a tak jsem údajného analytika Martina Kollera progoogloval. Jde o bývalého důstojníka československé komunistické armády (čili „lampasáka“), což vysvětlilo nejen exotičnost názorů, ale i nejistotu v používání souhlásek (Ž místo Z). Poté jsem se zamyslel i nad osobností zasilatele emailu, celkem známého publicisty, a zjistil jsem, že jde o bývalého agenta StB.

Setkáme-li se s nepochopitelně silnou proruskou propagandou, a dozvíme-li se, že její autoři a šiřitelé bývali spjati s proruským režimem, je třeba vzít v úvahu možnost, že se tito lidé dostali do služeb těch, kteří starou agendu komunistů a StB převzali, to znamená například KGB a FSB, ať již proto, že jsou ti lidé vydíratelní nebo proto, že to odpovídá jejich přesvědčení. Prostě staré struktury plní nové úkoly. Jsou-li bývalí komunisté překvapivě silně protiruští, nemusí to nutně ukazovat změnu názoru, může jít o nový úkol, který od nových pánů dostali; i když je samozřejmě pravděpodobnější, že jde o normální oportunismus. V každém případě je nedůvěra namístě.

Stoupenci bývalého komunistického režimu či dnešního Ruska rádi označí naši opatrnost jako „kádrování“ nebo „hon na čarodějnice“, ale historická zkušenost s těmito režimy nám ukazuje, že vůči jejich zlotřilosti není žádná obezřelost dost silná. Kdyby ve 40. letech minulého století byli Američané ráznější v konfliktu s domácími agenty Sovětského svazu, získal by SSSR atomové zbraně později, a svět by dnes možná byl bezpečnějším místem.

Jiným příkladem neodpustitelné lehkovážnosti bylo chování kancléře Helmuta Kohla po sjednocení Německa. Kdyby lépe „kádroval“, nepustil by do nejvyšší politiky Angelu Merkelovou, nadšenou komsomolku a dceru Horsta Kasnera, který emigroval ze Západního Německa do komunistického Východního Německa a pravděpodobně byl agentem Stasi. Merkelová, přítelkyně ruského prezidenta Putina, byla hlavní architektkou německé závislosti na ruském plynu.

Cenzura je zcela nekompatibilní s demokracií, a jakékoli pokusy o její zavedení by měly narazit na odpor občanů. To ale neznamená, že bychom měli přijímat informace od každého se stejnou mírou důvěry. Spojení autora či zasilatele zprávy s proruskými silami by mělo být varovným signálem, že je třeba přepnout na nejvyšší stupeň kritičnosti a nedůvěry. Vždyť matička Rus je v celých lidských dějinách nepřekonanou královnou lži.

V demokracii si občané sice jsou rovni před zákonem, ale jejich minulost může být brána v úvahu při posuzování jejich přijatelnosti na určité funkce. Málokdo bude namítat něco proti odmítnutí pedofila na místo učitele, ale proti odmítnutí bývalých komunistů či agentů StB na důležité pozice ve státním aparátu se najde více hlasů. Není to jen proto, že je mezi lidmi více bývalých komunistů než pedofilů, ale je v tom i oprávněný strach z kádrování a diskriminace.

Avšak sympatie k nepřátelskému státu, ať již opravdové nebo předstírané, projevené v přítomnosti nebo minulosti, by měly rozsvítit varovnou kontrolku při posuzování kandidátů na důležité státní funkce. Proč riskovat a volit do těchto funkcí lidi, jejichž prokázaná neloajalita či oportunismus zaručuje, že klidně hodí přes palubu zájmy svojí země a svého národa. Za příklad slouží škodlivé chování bývalého komunisty Zemana ve vrbětické aféře, kdy nebylo jasné, zda ve funkci prezidenta sleduje zájmy Česka nebo Ruska. Jiným příkladem je bývalý komunista a údajný agent StB Babiš, který ve funkci premiéra šikovně využil ve svůj osobní prospěch zavádění zelených technologií, když zamořil českou krajinu svými řepkovými poli.

Ostražitost není paranoia jde-li o budoucnost celé země, a opatrnost při vybírání vhodných kandidátů na nejvyšší funkce není diskriminací. Každý se může poctivě uživit, aniž by pracoval se státními tajemstvími nebo ovlivňoval osud všech spoluobčanů. Po zločinech, kterých se v minulých sto letech komunisté ve světě dopustili by se zdálo, že bývalý komunista se sotva může stát v demokratické zemi prezidentem, ale stal se; a kupodivu v nastávajících volbách již kandidují na funkci prezidenta další.

Zmíněný „analytik“ Martin Koller je lampasák, který své názory nezměnil a nadále Rusko nekompromisně podporuje. Petr Pavel je sice lampasák, který své názory změnil a Rusko dnes nekompromisně odsuzuje, ale na funkci prezidenta se nehodí o nic víc než jeho kolega Koller. Politická scéna se nikde na světě nehemží moudrými a morálními lidmi, ale minimální požadavek na kandidáta je, aby alespoň nebyl prokázaným oportunistou. Za normálních okolností by se bývalý komunista a lampasák neměl stát prezidentem – ale až po nastávajících prezidentských volbách budeme moct posoudit, jak „normální“ dnešní okolnosti jsou.

1 komentář: