Putinův projev k národu a světu ho ukázal v ještě nebezpečnějším světle

V nejasné partii politického pokeru, vyložil Putin v pondělním projevu k národu a světu částečně své karty, a i podle těch pár karet je vidět, že je Putin ještě nebezpečnější, než se dosud zdálo. Ukazuje se, že v jeho očích byli všichni sovětští vůdci včetně Lenina příliš liberální, a dokonce trochu populističtí ve své národnostní politice. Putin popírá oprávněnost jakýchkoli geografických hranic mezi různými etniky v bývalém Sovětském svazu, a i po jeho pádu.

V době Varšavského paktu se hranice vytvořené po Druhé světové válce považovaly za posvátné, a kdo o jejich definitivnosti pochyboval, byl revanšista a revizionista. Ve svém projevu se ale Putin dopustil ještě rozsáhlejšího revizionismu, když zpochybnil i hranice vytvořené po První světové válce, a to dokonce samotným Leninem. Mluvil hlavně o hranicích uvnitř bývalého Sovětského svazu, ale ve své geopolitické analýze v podstatě kritizoval uspořádání světa v posledních sto letech.

Putin se vidí jako spasitel Ruska, po chybách, kterých se dopustili carové i komunisté

Putin kritizoval údajné Leninovy ústupky nacionalistům, které označil dokonce spíš jako zločiny než chyby. Nemůžeme změnit minulé události, ale musíme prý přiznat, že tyto chyby nemohou být základem státnosti (myšleno státnosti pro Ukrajinu). Z Putina se opět dere jeho zoufalství nad rozpadem Sovětského svazu. Ukrajina je vlastně Leninovým dílem, a oni místo vděku bourají jeho sochy. Chtějí odčinit minulost? Tak ať prý jdou do důsledku, a Putin výhružně prohlašuje: „my jsme ochotni jim ukázat jak“, naznačivše, že bourání Leninových soch by mělo být následováno zrušením Ukrajiny.

Princip autonomie, který měli na mysli tvůrci Sovětského svazu byl podle Putina nesmyslný a příliš liberální, protože tak velká území prý nelze spravovat na základě tak amorfních principů jako je konfederace autonomních oblastí. Podivnou myšlenkovou zkratkou dospěl Putin k tomu, že Stalinův teror musel přirozeně následovat, protože prý sny o autonomii oblastí byly destruktivní a pochybné. Sovětští vůdci nebyli podle Putina dost důslední, aby nacionalismus vykořenili, a dokonce jim vyčítá populismus, protože se prý příliš ohlíželi na veřejné mínění. Vyčítá bývalým komunistům, že dovolili vznik více názorových frakcí, které si údajně chtěli koupit popularitu u nacionalistů. A tady ukazuje Putin něco ze svých karet – v jednání s opozicí chce být dokonce tvrdší než jeho sovětští učitelé, a na rozdíl od nich nedovolí náznak plurality názorů ani v tak skromné formě, jak existovala v Sovětském svazu.

Kdo mluví rusky, patří do Ruska, stejně jako za Hitlera patřili všichni Němci do říše

Putinovo přesvědčení, že všichni, kdo mluví rusky by měli být i se svým územím součástí Ruska, připomíná Hitlerovu snahu dostat domů do říše všechny, kdo mluvili německy. Jde o názory a rétoriku opravdu cizí dnešní Evropě, kde anglicky mluvící Irsko i německy mluvící Rakousko jsou nezávislé státy. Potvrzení práv jednotlivých sovětských republik ze září 1989 prohlašuje Putin za „opravdu fatální“. Všichni před Putinem, včetně carů, Lenina, Stalina i Gorbačova udělali osudné chyby, ale on chce zůstat v historii zachráncem mohutného nedělitelného Ruska; své historické ambice ukázal, když se rozohnil při vzpomínce na generála Suvorova, který pro Rusko získal v 18. století Krym. Historické události, ke kterým došlo spontánně a asi neodvratně, označuje za nespravedlnost. A i tady připomíná Hitlera, jenž způsob skončení První světové války označoval jako nejvyšší nespravedlnost, kterou je třeba odčinit – za jakoukoli cenu.

Putinův geopolitický nadhled, ignorující jak vnější realitu, tak zájmy všech ostatních, také připomíná Hitlera, ale Putin hystericky nekřičí jako Hitler, jen vyzařuje ustaranost. V projevu plačtivě připomněl finanční oběti Ruska, když Ukrajině pomáhalo a její nevděk. Putinovy výčitky však jsou nelogické a dětinské, jako například tvrzení, že nedostatek státotvorných tradic vedl na Ukrajině k napodobování cizích modelů. Jakoby ruští carové, sami německého původu, nenapodobovali evropské vzory, a stejně tak i po nich vládnoucí marxisté. Nerelevantní jsou Putinovy zmínky o upadajícím hospodářství i o rostoucích životních nákladech na Ukrajině. Zcela směšné je reptání proti korupci a proti oligarchickým klanům na Ukrajině, pronesené hlavou zkorumpovaného Ruska.

Ustaranost z vývoje promíchal Putin s notnou dávkou výhružek. Zmínil se o kriminálních živlech, které na Ukrajině údajně spáchaly strašné zločiny a sdělil, že Rusko zná jejich jména, a učiní vše, aby je potrestal. To v podstatě potvrdilo, se zpožděním pouze jednoho dne, americkou zprávu o tom, že Rusové vypracovali seznam osob k likvidaci.

Kdo chce do NATO, musí být obsazen

Důkaz, že ukrajinská politika byla neúspěšná spočívá podle Putina ve faktu, že je Ukrajina rozštěpená. Připomíná to český vtip z doby ruské okupace, v němž tchoř prohlašuje: „dokud to tady nepřestane smrdět odtud neodejdu“. V podobném duchu dal Putin jasně najevo, že sousední stát usilující o členství v NATO musí být obsazen. Zde se nabízí otázka, dostane-li se Rusko oním obsazením do sousedství jiného člena NATO, třeba Slovenska, musí být podle zmíněného pravidla i tento obsazen? Takže je na studovaných politolozích, aby odhadli, kdy budou ruské tanky opět v Praze.

Nejen ustaranost a výhružky, ale i nadávky použil Putin hojně ve svém projevu. Podle Putina překonali Ukrajinci své západní učitele v útlaku vlastních občanů. Mluvil o genocidě, o ohrožených dětech, a i obecně o čtyřech milionech nespecifikovaných obětí; to číslo však mnohým spíš připomnělo oněch pět milionů zabitých ve třicátých letech minulého století hladomorem zorganizovaným na Ukrajině sovětskou vládou z Moskvy, tou vládou, kterou Putin ve svém projevu označil za příliš shovívavou k nacionalistům v Kyjevě.

Ukrajina se Rusku již nemůže zavděčit ničím

Putinovi se na Ukrajině nelíbí nic. Vyjádřil nespokojenost s reformami v jejich ortodoxní církvi, a dokonce kritizoval Ukrajinu, že nemá nezávislý soudní systém. Na ukrajinské politické scéně odsoudil nejen nacionalistické skupiny, ale i skupiny hlásající dobré vztahy s Ruskem, neboť i ty prý nakonec zradily. Putin zřetelně řekl, že na Ukrajině se mění vlády a parlamenty, ale nacionální charakter režimu od roku 2014 trvá. V tom zní výhružka neodvratných akcí ze strany Ruska, které již jen těžko může být usmířeno. Putin se obrací na ty „kteří se na Ukrajině zmocnili vlády“ a žádá je o „zastavení nepřátelských akcí, protože jinak krveprolití padne na její hlavu.“ Ano, opět to připomíná historii třicátých let minulého století.

Ohledně Krymu řekl Putin, že má důkazy o teroristických akcích, které ukrajinská vláda na Krymu s pomocí západních tajných služeb chystala, takže jen rychlé obsazení Krymu a vyjádření vůle jeho lidu se připojit k Rusku zabránilo nejhoršímu. Důvody k obsazování dalších území však nepominuly, neboť Ukrajina prý i nadále představuje pro Rusko nebezpečí díky jadernému potenciálu, který by mohla získat. Zde Putin opět projevil drzost na úrovni Hitlera, protože právě toho jaderného potenciálu se Ukrajina vzdala výměnou za svou celistvost, včetně Krymu i Doněcka a Luhanska, v dohodách z Budapešti 5. prosince 1994. K sankcím si prý Západ vždy najde nějaký důvod, protože cílem je omezit rozvoj Ruska.

Nešikovná politika vůči Rusku

Záblesk skutečnosti je možná v Putinově poznámce o snaze Ukrajiny využít pro sebe balancování mezi Západem a Ruskem, přičemž možná někteří ukrajinští politikové strašili Západ i Rusko rostoucím vlivem té druhé strany. Kromě toho bylo prý v roce 1990, kdy se projednávala otázka sjednocení Německa, slíbeno sovětskému vedení, že nedojde k rozšíření NATO na východ. Skutečně, kancléř Helmuth Kohl řekl Michailu Gorbačovovi během rozhovorů v únoru 1990, že NATO se nerozšíří mimo bývalé Východní Německo, ale psaná smlouva mezi Ruskem a Západem ze září 1990 se týkala jen umístění německých sil, a v srpnu 1993 Boris Jelcin v rozhovoru s Lechem Wałęsou přiznal Polsku právo do NATO vstoupit. Rozšiřování NATO určitě k zhoršení vztahů přispělo, ale po hrozných historických zkušenostech se bývalým sovětským sousedům, včetně Pobaltských republik, nelze divit, že se snažily své přijetí do NATO urychlit.

Kromě výše zmíněných bodů, a kromě údajné rusofobie, se však Putinovi žádné příznaky potenciální agrese ze strany Západu najít nepodařilo, takže uzavřel: „…není to o našem politickém režimu, není to o něčem jiném, oni prostě nepotřebují tak velkou nezávislou zemi, jako je Rusko. Toto je odpověď na všechny otázky. Odtud pramení tradiční americká politika vůči Rusku“. Toto ale jistě neopravňuje vyvolání další světové války. Zdá se, že nejvíce Putinovy city uráží růst pravicových skupin na Ukrajině a ideologické odpoutání od sovětské mytologie, na které on vyrostl. Putin je prý ochoten jednat, ale jen budou-li splněny tři klíčové body: zastaví se rozšiřování NATO, nerozmístí se systémy úderných zbraní na ruských hranicích, a vojenský potenciál a infrastruktura bloků v Evropě se vrátí do stavu z roku 1997. Samozřejmě jen druhý bod je snad přijatelný.

Svět opět v osudovém okamžiku

Není pochyby o tom, že Ukrajina i Západ mohly jednat s Ruskem s menšími škodami. Ale po systematickém potlačování demokracie v Rusku, vraždění lidí na území cizích států, a zasahování do vnitřních záležitostí jiných států, padá vina jednoznačně na Rusko. Jako v době, kdy Hitler se jevil trochu jako blázen, ale jeho požadavky na připojení sudetských Němců k říši se jevily jako dost pochopitelné, tak dnes stojí svět před požadavkem Putina nechat Ukrajinu připojit k Rusku. Jako tenkrát, ani dnes nejsou na Západě vidět silní vůdci. Představitelé Británie ani Francie velkou úctu nebudí, šéfem NATO je bývalý komunista, a americký prezident byl před nástupem do funkce zatažen prostřednictvím svého syna do ošklivé korupční aféry na Ukrajině.

Navíc Západní Evropa se díky své zelené politice stala závislou na ruském plynu, po tom, kdy uhlí a někde dokonce i uran postavila mimo zákon. Západ se bude muset rozhodnout, zda čelit imaginárnímu klimatickému nebezpečí nebo reálnému rusko-čínskému nebezpečí. Suverénnímu státu přece nelze přikázat, do jaké aliance má vstoupit. Otázka je, zda Putin má dost sil, aby suverenitu svých sousedů omezil. To záleží na odhodlanosti Západu suverenitu nejen svou, ale i Putinových sousedů, účinně bránit. Otázka je zda Rusko přijde s dalšími požadavky, když Západ Ukrajinu neubrání – odpověď lze nalézt v učebnicích historie.