Bez vnitřního kompasu lze obtížně rozhodnout čemu věřit v záplavě (dez)informací

Mnozí lidé, včetně mých známých, přátel, příbuzných a mě samotného, věří některým z následujících tvrzení: americká vláda zorganizovala řízenou demolici newyorkských mrakodrapů v září 2001, americký senátor McCarthy vykonstruoval v 50. letech nepodložená obvinění ze zrady proti americkým občanům, Kennedyho zabila CIA, princeznu Dianu zabila MI6, výbuchy muničních skladů ve Vrběticích způsobili agenti GRU, virus způsobující Covid-19 unikl z čínské laboratoře, americké a čínské farmaceutické firmy přidávají do vakcín jedovatý oxid grafenu, atd. Obvykle dávám citace, ale v tomto textu nechám každému, aby si sám našel zdroje potvrzující nebo vyvracející citovaná tvrzení.

Bez nějakého vnitřního kompasu lze v mnoha případech obtížně rozhodnout čemu věřit v záplavě informací či dezinformací. Naším vnitřním kompasem je směs subjektivních nákloností, zkušeností, znalostí, ochoty ověřovat – a taky otevřenosti pravdě. Kdo má náklonost k americké demokracii, sotva bude brát vážně tvrzení, že americká vláda zorganizovala teroristický útok proti vlastním lidem. Ale i bez náklonosti nenalezne znalec základních technických a politických reálií v našem světě možnost pro několikaměsíční shromažďování mnoha tun výbušnin v newyorských mrakodrapech během roku 2001 před zraky tisíců lidí, nemluvě o nutnosti zfalšovat záběry útočících letadel.

Téměř nemožné scénáře

Konspirační teorie o řízené demolici newyorských mrakodrapů mně připadá o mnoho fantastičtější než návštěva mimozemšťanů, a přesto oné teorii polovina obyvatel světa v různých obdobích věřila. Zajímavé je, s jakým zájmem úplní laici operovali pojmy jako „pevnost materiálu“ a „synchronizované nálože“, a jak zaníceně dokazovali, že jde o nejpravděpodobnější vysvětlení této události. Se zastánci většinou nehnuly ani technické argumenty odborníků, ani kriminální pozadí šiřitelů oněch mýtů. Je zřejmé, že mýty patří u mnoha lidí k základním potřebám.

Nic není tak absolutně nemožné, aby tomu alespoň část lidí neuvěřila – a i u těch nejfantastičtějších hypotéz jde o hodně lidí. Jiným příkladem je víra, že farmaceutické firmy přidávají do vakcín čipy nebo oxid grafenu. Sice netrpím nákloností k plošnému očkování proti covidu-19, ale jako chemik chápu, že ve všech civilizovaných státech působí na mnoha úrovních kontrola kvality, která by cizí materiály ve vakcíně odhalila, nemluvě o tom, že mě nenapadá žádná výhoda, kterou by přítomnost grafenu v pacientech přinesla eventuálním zloduchům. Selský rozum a všechny zkušenosti mě učí, že farmaceutickým firmám jde o zisky a že firmy žijí ze zákazníků, takže není v jejich zájmu pacienty otrávit a snížit jejich počet.

Senzační ale možné scénáře

Samozřejmě, ne všechny exotické scénáře jsou zásadně nemožné. Například, podle hypotézy Davida Glocknera, popsané v knize „Císařův prezident“, byl Tomáš Masaryk synem Františka Josefa I. K tomu mohu sám přidat vyprávění mojí mámy o tom, že rodina její tety vlastnila za první republiky ústav, kde se léčila Charlotte Garrigue, a že odtamtud pochází informace o židovských předcích Charlotty, manželky prezidenta Tomáše Masaryka. Takže pravdivost tvrzení, že Jan Masaryk byl židovským potomkem posledního rakouského císaře, by nebyla zcela vyloučena, kdyby takové tvrzení někdo vyslovil.

Jiným překvapivým ale možným scénářem by bylo tvrzení, že Donald Trump byl sledován ruskou tajnou službou. Jeho první manželkou totiž byla Ivana Zelníčková, na kterou vedla StB svazek. Ivana sice mohla cestovat již za komunismu, ale podle svých vzpomínek dramaticky utekla z komunistického Československa, využivši svých lyžařských schopností a přeskočivši přes hlídanou hranici; po mnoha fantastických peripetiích se v roce 1977 provdala za Donalda Trumpa, takže odposlouchávání Trumpa od roku 1977 by nebylo zcela nemožné. Kupodivu nebyla taková domněnka vyslovena, přestože levice hledala proti Trumpovi všechno možné a dokonce ho obviňovala z tajné úmluvy s Ruskem. 

Ohledně známých konspiračních teorií, vražda Kennedyho patří k nejpopulárnějším. Ať se zabití vlastního prezidenta jakkoli příčí západní morálce, asi většina lidí by souhlasila, že prezident jakéhokoli státu odskakující si v pracovní době do motelu k milenkám sdíleným s nejvyššími představiteli mafie představuje nebezpečí pro národní bezpečnost. Stejný názor mohlo mít i nějaké oddělení CIA v roce 1963, a proto mohlo zařídit, aby byl nebezpečný prezident zneutralizován. Stejně by se většina lidí shodla na tom, že hysterická, nevypočitatelná a titulky vyhledávající princezna Diana představovala nebezpečí pro britské království, kdyby se zveřejnilo její těhotenství se synem egyptského pochybného obchodníka Mohameda Fayeda. Zprávy o jejím těhotenství zmizely brzy po její smrti; nějaká sekce v MI6 klidně mohla britské království chtít tímto způsobem zachránit.

Alespoň některé z těch senzačních scénářů možná budou někdy vyvráceny nebo dokázány na základě nových indicií, jako jsou analýzy DNA nebo archivní materiály.  

Skutečnost obrácená na pochybné mýty

Na rozdíl od nepravděpodobných událostí prezentovaných jako fakta, jsou někdy nepohodlná fakta prezentována jako mýty. Hon na čarodějnice a údajně nepodložená obvinění proti poctivým americkým občanům v době tzv. mccarthismu, jak se o nich lze dočíst v mnoha učebnicích pro děti všude po světě, a i ve Wikipedii, jsou v rozporu s informacemi poskytnutými uprchnutými ruskými špiony i a s informacemi z ruských archivů otevřených po pádu komunismu. „Hon na čarodějnice“ je mýtus, protože Josef McCarthy usvědčil řadu skutečných zrádců a špionů, bez nichž by zaostalý SSSR nemohl nikdy vyrobit atomovou bombu a ani jinak Západu konkurovat.

Nevyvratitelná fakta jsou k dispozici každému, kdo se o tuto tematiku zajímá a odmítají je jen ti, jejichž láska ke komunismu zvítězila nad jejich rozumem – oni označili existenci ruských špiónů za mýtus a zároveň vytvořili mýtus o honu na čarodějnice v USA. Podobně označili obhájci komunistické Číny za mýtus únik viru SARS-CoV-2 z čínských laboratoří, přestože jiný pravděpodobný scénář nebyl poskytnut ani čínskou komunistickou stranou.

Zpochybnění nepohodlných skutečností o jedné straně lze posílit šířením falešných zpráv, v nichž se nepohodlné skutečnosti přisoudí druhé straně. U části lidí, co fake news uvěří, se posílí pocit, že na všech stranách jsou stejné svině, a u části lidí co neuvěří, se posílí pocit, že nikomu se nedá věřit. Příkladem takových fake news jsou zprávy o umělém původu lymské boreliózy, která prý byla vyvinuta v USA. Dříve to byly fake news vytvořené v SSSR o americkém původu HIV. V padesátých letech tvrdili čeští komunisté, že mandelinku bramborovou šíří v Česku Američané.

Dokonce i účast agentů GRU na výbuchu ve Vrběticích byla nyní mnoha publicisty v Česku označena za mýtus, přestože agenti Čepiga a Miškin známí z jiných akcí po světě byli v Česku vyfoceni.

Co v kolujících mýtech chybí

Příznačné je, že v kolujících senzacích a fámách nejsou žádné fake news o nepřátelích Západu. V přeposílaných zprávách chybí fantasknosti o komunistických režimech, o Rusku a o islámských zemích. Částečně je to proto, že skutečnost v oněch zemích je tak strašná a exotická, že jen málo vymyšlených senzací by se takovým skutečnostem mohla vyrovnat. Ale hlavně, kolující mýty prostě většinou chrání východní despocie a podporují negativní obraz o západním světě.  

V „zaručených zprávách, které je třeba hned přeposlat všem přátelům“ tak samozřejmě nenalezneme otázky o stavu odpůrce ruského režimu Navalného nebo odpůrce běloruského režimu Romana Protaseviche, uneseného během mezinárodního letu. Ještě jsem nedostal žádost, abych urgentně přeposlal všem svým přátelům zprávu o rozebírání čínských politických vězňů na orgány pro transplantace. Přestože obchody Clintonovy rodiny s Ruskem a Bidenovy rodiny s Čínou jsou nanejvýš zajímavé a exotické, kolující zprávy se o nich příliš nezmiňují.  

Kolující senzace upřednostňují nepravděpodobná tvrzení, která diskreditují západní svět, před zcela pravděpodobnými (a někdy i senzačními) tvrzeními, která odhalují škodlivost levice.

Náš kompas

Ano, ten kompas v sobě má i subjektivní náklonosti, například ty, které jsou vázány na náš věk. Říká se, že kdo není levičák v mládí nemá srdce, a kdo není pravičák v dospělosti nemá mozek. Jde asi o úpravu výroku Benjamina Disraeliho: „Kdo není liberál ve věku 16 let nemá srdce, a kdo není konzervativec ve věku 60 let nemá mozek“. Mladým lze sice nějaký ten úlet tolerovat, ale otevřenost pravdě se sotva slučuje s tím, že byl někdo ve své osobní historii placen za loajalitu nějaké skupině nebo názoru, a to je případ většiny bývalých členů KSČ. Schopnost ověřovat má sotva ten, kdo se nechal lživou stranou někdy napálit. Vidíme to u lidí, kteří odmítají účast GRU na výbuších ve Vrběticích.  

„Prostý člověk“ se například těžko rozhoduje, zda je pravdě blíž Biden nebo Trump, ale má-li ochotu ověřovat, může si progooglovat, i když nemá znalosti a zkušenosti, 4-leté období prezidenta Trumpa i 47-leté období politika Joe Bidena. Dokonce i ne zcela objektivní Google ukáže, že Trump snížil nezaměstnanost černochů na historické minimum a tvrdě se postavil proti Rusku i Číně, zatímco Biden kromě nadbíhání Rusku i Číně a osobního obohacování nedosáhl ničeho.

Ať nás táhnou naše subjektivní náklonosti kamkoli, mohou naše zkušenosti a znalosti naše směřování korigovat. Ale ať jsou naše zkušenosti a znalosti jakkoli omezené, máme dnes obrovské možnosti vše ověřovat – jsme-li ochotni ověřovat a zajímá-li nás pravda. Mnozí nevěří v existenci dobra a zla; je to legitimní postoj, ale těžko může tvrdit člověk co v dobro nevěří, že stojí na straně dobra. Podobně, kdo nevěří v existenci objektivní pravdy a lži, může sotva tvrdit, že pravdu hledá. Nejsme-li otevřeni pravdě a přestaneme-li ji hledat, staneme se hříčkou v rukou výrobců informací, dezinformací a mýtů, a z reality nezůstane nic než směska blábolů.