19. 8. 2021

Břímě bílého muže v Kábulu

Vidíme povědomé obrázky: opět náhlý odjezd posledních Američanů a panická snaha jejich pomocníků uprchnout. Ve Vietnamu šlo o konflikt s komunismem, v Afganistánu jde o konflikt s islámem. K neúspěchu ve Vietnamu přispěla hlavně levice, která se postavila na stranu nepřátel Západu, k neúspěchu v Afganistánu přispěla především slabá podpora ze strany Afgánců. Hlavní tíhu v  boji proti  smrtelným  nepřátelům  demokratického  Západu  vždy  nesly  Spojené  státy, a  ať  byly důvody těchto střetnutí
jakékoli, nešlo o imperiální zájmy Spojených států, ale o obranu západního způsobu života. Absolventům marxistických kurzů je třeba připomenout, že ani ve Vietnamu a ani v Afganistánu se žádné velké zdroje surovin nenalézají.

Dobytí Iráku
Po úspěšném napadení New Yorku islamisty v roce 2001 bylo třeba vytýčit dostatečně velký cíl, aby byla tato katastrofa pomstěna a aby se předešlo jejímu opakování. Z 19 přímých účastníků útoku bylo 15 ze Saudské Arábie a jejich velitelem byl Egypťan. Bylo jasné, že saudská vláda byla po útoku v panice a považovala by za přirozené, kdyby Spojené státy obsadily Saudskou Arábii. K něčemu takovému však konvenční politikové odvahu nenašli; Saudskou Arábii i Egypt nadefinovali jako tradiční spojence a hněv obrátili pouze proti Afganistánu, na jehož území operovala Al Kaida, a dále proti Iráku, který se na útoku sice nepodílel, ale léta Ameriku a celý Západ provokoval.  

Je třeba připomenout, že na selhání amerických tajných služeb v roce 2001 se podepsali Bill Clinton s Al Gorem, kteří tajné služby v letech 1993-2001 „reformovali“. Politikové, jejichž koníčky spíš zahrnovaly mladé ženy a globální oteplování než islámský terorismus, podlomili americkou protiteroristickou obranu. Například, CIA ignorovala varovné zprávy o mladých Arabech, kteří si berou kursy létání, přičemž se soustředí jen na startování, ale přistávání necvičí.

Tři týdny stačily v roce 2003 Spojeným státům, aby dobyly Bagdád a ukončily 24letou vládu diktátora Saddáma Husajna, i když ke stabilizaci situace v zemi zmítané terorem podporovaným z okolních států potřebovaly dalších pět let. Pod vedením amerického generála Davida Petraeuse došlo k relativní normalizaci života pro občany Iráku, i když cenou byla přítomnost 150 000 vojáků a smrt 4500 z nich, a dále výdaje v řádu 2000 miliard dolarů. Po desítkách let zažili občané Iráku omezení vládní zvůle, zvýšení životní úrovně, a dokonce pokusy o zavedení demokratických voleb.

Po nástupu prezidenta Baracka Husseina Obamy došlo v roce 2011 ke stažení amerických sil z Iráku a následně k ovládnutí velké části Iráku nejradikálnějším islámským hnutím v historii – organizací zvanou „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS). Po porážce ISIS a po prosazení iránských zájmů v Iráku se Irák opět stal jednou z nejzkorumpovanějších zemí světa. Co zůstalo v Iráku z amerických reforem?

Dobytí Afganistánu
Ještě před válkou v Iráku zahájily Spojené státy útok proti islámskému hnutí Tálibán ovládajícího 90 % afgánského území. Dva týdny stačily v říjnu 2001 Spojených státům na vytlačení Tálibánu téměř ze všech pozic v Afganistánu. Invazi předcházela občanská válka, ve které bojoval Pákistánem vytvořený Tálibán proti afgánským etnickým vůdcům sjednoceným v tzv. Severní alianci. Nejvýraznější osobností v Alianci byl bývalý ministr obrany Ahmad Masud, který varoval Západ před možným terorem v New Yorku, a sám byl zavražděn arabskými atentátníky dva dny před zářijovým útokem v newyorském obchodním centru.

V občanské válce bojovali na straně Tálibánu příslušníci Al Kaidy a také desetitisíce Pákistánců. Talibánem byly přitom zmasakrovány tisíce civilistů. Například v provincii Bamian nejenže zničili bojovníci Talibánu slavné Buddhovy sochy, ale též tam ubili stovky žen a dětí; 53 metrů vysokou Buddhovu sochu vyhodili do vzduchu půl roku před útokem Al Kaidy na New York. Většina příjmů Tálibánu pocházela z Pákistánu nebo z obchodu s opiem. Administrativa Billa Clintona nebyla schopna zaujmout k Tálibánu a ani k Pákistánu rozumnou pozici a v roce 1997 dokonce přemlouvala Ahmada Masuda, aby kapituloval a vzdal se do rukou Tálibánu, který v roce 1996 ovládl Kábul. Ke změně této politiky došlo až po nástupu republikánského prezidenta Bushe; ten se rozhodl zasáhnout proti Tálibánu ještě před zářijovým útokem na New York. Vztah USA k Pákistánu však zůstal i nadále nepochopitelně smířlivý; když byl v roce 2011 dopaden Bin Ládin, ukázalo se, že jeho sídlo bylo jen pár metrů od pákistánské vojenské základny.

Po příchodu Američanů a jejich spojenců v roce 2001 se situace v Afganistánu stabilizovala. Obzvlášť se údajně zlepšil život afgánských žen a dívek, kterým bylo ve větší míře umožněno vzdělání. Podle amerického ministerstva obrany stály akce mezi 2001 a 2019 kolem 800 miliard dolarů; s výdaji na civilní projekty a přidružené akce to dodnes dělá asi 1000 miliard. Podílely se i další státy, nejvíc Británie a Německo s 30 respektive 19 miliardami dolarů. V Afganistánu bilo zabito 2500 amerických vojáků a 20 000 bylo zraněno. Jak se však počet amerických vojáků v letech 2012 až 2016 snižoval ze 100 000 na 10 000, rostla aktivita Tálibánu v provinciích a afgánská armáda jí nebyla schopna čelit ani přes obrovské náklady. Budování afgánských bezpečnostních sil stálo Ameriku 88 miliard dolarů, ale podle různých odhadů byla polovina z této sumy zašantročena afgánskými podvodníky na všech úrovní jejich vlády. Po stažení Američanů se ukázalo, že afgánská armáda byla přeludem.

Život v tradiční islámské kultuře je pro velké segmenty společnosti těžko snesitelný. Týká se to hlavně žen, které nemají vůbec žádná práva. Vyprávět by o tom mohla pákistánská aktivistka za ženská práva Malala Jusefzej, kterou v roce 2012 střelil tálibánský aktivista do hlavy, když jí bylo 15 let; přežila, ale svůj boj dnes může vést jen na Západě. Jak hrozný byl tradiční život lidí v Afganistánu pochopí každý čtenář knih Khaleda Hosseiniho (Lovec draků, Tisíce planoucích sluncí). Tálibán lidem život sotva usnadní – v neděli 15. srpna opět vstoupil do Kábulu. Na stanici CNN jsme mohli vidět americkou reportérku, jak uctivě rozmlouvá s fousatými bojovníky Tálibánu, jsa skromně zahalena v tradiční islámský oděv. Co zůstane v Afganistánu z Američany inspirovaných změn?

„Břímě bílého muže“ Rudyarda Kiplinga
Na otázku, zda se má Západ vojensky angažovat v rozvojových zemích, můžou být různé názory. Kipling, který se narodil v Indii, podporoval britskou nadvládu v koloniích, neboť věřil, že rozvinutá západní země tak přispěje k rozvoji zaostalejších národů. Když se Spojené státy v roce 1899 rozhodovaly, zda po porážce Španělska převzít kontrolu nad jeho kolonií na Filipínách, zveřejnil Kipling báseň „The White Man’s Burden“, v níž kolonizační úsilí popisuje jako oběť, kterou přinášejí západní země svým méně vyvinutým bližním (originál zde, překlad Otokara Fischera zde). Kiplingova idea je dnes politicky zcela nekorektní. Kolonizační úsilí je v básni podáno jako oprávněný ale skoro beznadějný boj západní civilizace s chaosem divochů, a senátor Benjamin Tillman v únoru 1899 báseň v americkém senátu dokonce přečetl jako argument proti anexi Filipín. Tillman také řekl: „Ti lidé se nehodí k našim institucím. Nejsou připraveni na naši svobodu, jak my jí rozumíme; oni ji nechtějí“. Senát však rozhodl Filipíny anektovat.

Báseň lze dnes vnímat více metaforicky. Za „bílého muže“ můžeme dosadit občana jakékoli rozvinuté země, a za „pohana“ (anglicky heathen) či za divokého pohana lze dosadit „divocha“ neboli občana jakékoli rozvojové země, bez ohledu na barvu pleti nebo náboženství. Kiplingův vztah k neevropským národům se sice dnes jeví jako přezíravý nebo příliš paternalistický, ale jeho slova mají logiku. Viz první tři sloky, které jsem se pokusil přesně přeložit bez velkého ohledu na poetickou stránku textu:

Vezmi na sebe břímě bílého muže,  
  pošli ty nejlepší ze svých řad,
obětuj své syny, aby v cizině
  pomáhali potřebám těch které jsi podmanil
a aby otrocky sloužili
  zmítajícím se a divokým
nově získaným národům,
  zpola ďáblům a zpola dětem.

Vezmi na sebe břímě bílého muže  
  a trpělivě usiluj,
abys skryl svůj strach
  a taky svoji pýchu;
mluv jasnou řečí
  a stále opakuj:
jednat pro dobro druhých
  a pro ně pracovat.

Vezmi na sebe břímě bílého muže, 
  veď kruté války pro mír,
naplň hladová ústa
  a vyhlaď nemoci;
až bude cíl – práce pro druhé
  – nadosah,
sleduj jak lenost a hloupost divochů
  obrátí tvé naděje vniveč.

Cožpak nejsou ti pirátští bojovníci, již bezstarostně masakrují vlastní občany, a přitom dětinsky lžou, zpola ďáblové a zpola děti? Cožpak nepadli západní lidé v těch krutých válkách nejen kvůli obraně vlastních zemí, ale i za lepší život v rozvojových zemích? Kipling také dobře předvídal, že všechno úsilí může snadno přijít vniveč díky lenosti a hlouposti divošských představitelů. Nelze na Kiplinga nemyslet, když vidíme, jak banda ozbrojenců bez jediného výstřelu vstupuje do hlavního města 40milionového státu, kterému Západ se ztrátami na životech a za tak obrovské náklady vycvičil 300tisícovou armádu.  

Ale možná ty tisíce amerických životů a tisíce miliard amerických dolarů nebyly úplně zbytečnou obětí; možná zanechají nějaká semínka pro budoucí změny. To břímě, které na sebe Spojené státy a jejich spojenci vzali bude snad inspirovat alespoň některé z tamějších obyvatel, aby usilovali o méně násilnou společnost. 

Otázka je, zda se divoši k dospělosti mohou propracovat bez západní pomoci
Kipling staví do kontrastu relativní dospělost Západu s dětskostí rozvojových zemí, proto používá slovo „muž“, a ne aby zdůraznil pohlaví. Ale žádné vysvětlování již této básni před vymazáním nepomůže. Nejen že báseň mluví o špatné barvě a že se zmiňuje jen o jednom pohlaví, ale hlavně vyjadřuje hrdost na úspěchy Západu, za které bychom se podle dnešní politické korektnosti měli správně stydět. 

Mnozí afgánští muži by možná souhlasili, že Kipling je přezíravý, ale kolik afgánských žen by souhlasilo se senátorem Tillmanem, že ještě nejsou zralé na evropskou svobodu a na evropská práva? Západ však dnes sotva pomůže nedospělým národům dospět. Dnešní bílí muži nejsou schopni ubránit se ani humanitním elitám u sebe doma, natož aby poskytli humanitární pomoc ženám a dětem v cizích zemích.

Žádné komentáře:

Okomentovat