Náš čínský syndrom a naše čínská budoucnost – do světa vedeného komunistickou Čínou je lépe se nenarodit a ani nepřevtělit

Sotva lze v historii najít druhý příklad tak rychlého vzestupu moci jedné země jaký vykazuje Čína v posledních třiceti letech; její podíl na světovém hrubém produktu se zvýšil patnáctkrát a je dnes 19 %, čímž se dostala Čína na druhé místo za Spojenými státy. Čína získala kontrolu nad surovinami v mnoha zemích třetího světa. Dokonce i v asijské části Ruska mají čínští podnikatelé  volnou  ruku  ve využívání  surovin, a  Číňané  se  tam  jednou snadno stanou většinou. Ale i ve Spojených státech

získávají Číňané nebezpečný vliv; například na univerzitě v Berkeley tvoří Číňané největší etnickou skupinu, asi 25 % všech studentů. Stále častěji jsou čínští výzkumní pracovníci v USA usvědčováni ze spolupráce s čínskou komunistickou stranou a jejich armádou, z krádeže dokumentů a ze špionáže.

Čína dosud neplnila sliby o zastavení nuceného transferu technologií a otevření svých trhů cizím investorům, avšak Evropská unie doufá, že Čína své chování změní po podepsání nové obchodní dohody. Ale ustupovat bude asi i v budoucnu Evropa, což se projevuje na smířlivých formulacích typu „Čína souhlasila nezavádět nové restrikce“, které lze nalézt v dokumentu Evropské komise o klíčových prvcích dohody z 30. prosince 2020 (zde).

Stockholmský syndrom je emoční vazba terorizovaného na teroristovi. Podobně lze nazvat čínským syndromem rostoucí závislost podrobujícího se Západu na čínském násilníkovi. Přestože Čína nutila západní firmy pracující v Číně předat komunistické vládě své technologie, přesouval Západ stále více výrob do Číny. Přestože Čína již dva roky zadržuje dva bezúhonné kanadské občany, kanadská vláda nabízí Číně společné vojenské cvičení. Přestože Čína konzistentně hlasuje v OSN proti Izraeli, ten léta usiluje o získání čínské přízně, a dokonce předal Číně do správy svůj strategický přístav v Haifě, v jehož blízkosti často kotví americká šestá flotila. Dalších příkladů lze uvést bezpočet. Západ se dětinsky raduje z levně nakoupeného koníčka – a nechápe, že koupil trojského koně.

Pandemický rok 2020 byl v tradičním čínském zvěrokruhu trefně ve znamení krysy, zvířete u nás vnímaného jako šiřitele moru a tyfu, ale nikdo si toho nevšiml, neboť protičínská kritika není příliš v módě. Mnohaletá práce zainteresovaných byznysmenů, naivních novinářů, a i vědomých propagátorů přinesla své ovoce. Vylepšený image ukazuje Čínu jako moderní skoro kapitalistický stát. Převýchovné tábory pro miliony lidí, statisíce vězňů rozebraných v minulých dvaceti letech na transplantace a ani vojenské hrozby proti sousedním státům, včetně budování umělých ostrovů uprostřed Čínského moře, do tohoto obrazu však nezapadají.

Image Číny se v posledních letech zlepšil ve světě i v Česku. Zatímco dříve se proti útlaku Tibetu protestovalo, dnes je to často považováno za směšné a škodlivé; dokonce se vyskytly i úvahy o idealizaci tibetské kultury, která je ve skutečnosti údajně na úrovni doby kamenné, takže Čína je tam nositelem civilizace. Stejně tak je dnes téměř nekorektní všímat si čínských hrozeb nejen vůči Hong Kongu a Taiwanu, ale dokonce i vůči českým politikům. Nedávno bylo zveřejněno, že Kellnerova firma Home Credit najala agenturu C&B Reputation Management, aby zlepšovala image Čínské lidové republiky v Česku (zde). Předseda senátního bezpečnostního výboru Pavel Fischer se dokonce rozhodl na firmu C&B kvůli jejím pročínským aktivitám podat trestní oznámení (zde). Zajímavé je, že ředitelem firmy C&B se stal Ondřej Fér, spoluzakladatel spolku Manipulátoři, který měl původně za cíl sestavovat seznamy proruských webů. Je vidět, že z kritika proruských dezinformací se lze rychle přeškolit na kritika „protičínských dezinformací“; možná je to již pohled do budoucnosti.

Zprávy ukazující na čínskou vinu za celosvětové rozšíření covidu-19 jsou často ignorovány nebo jsou zpochybňovány jako součást „konspiračních teorií“. Nelze však zpochybnit například tato fakta: satelitní snímky Wuhanu naznačují, že epidemie tam propukla již v létě 2019 (zde), ale až 31. prosince 2019 informovala Čína Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) o „pneumonii neznámého původu“ ve městě Wuhan (zde); kupodivu již 7. ledna zaslali čínští vědci podrobný popis původce nemoci včetně sekvence jeho genomu do časopisu Nature (zde). Přestože již první situační zpráva WHO o covidu-19 z ledna jmenuje obří města Peking a Šanghaj mezi postiženými oblastmi, omezily se pozdější čínské zprávy hlavně na Wuhan, a Čína se rozhodla přiznat pouze 62 nakažených na milión obyvatel a 3 zemřelé na milión obyvatel. Nikdo se nad tak malými hodnotami v zemi původu SARS-CoV-2 nepozastavuje, přestože v západních zemích jsou počty nemocných a mrtvých až 500krát vyšší (zde). Vše od Číny je přijímáno s laskavým porozuměním, ať již je o otrávené potraviny nebo o zfalšovaná data.

Touha po laciném zboží oslepuje mnohé západní obchodníky a jimi podporované politiky. Nechce se jít do „zbytečných konfliktů“ se silným partnerem (a nedejbůh nepřítelem), ani kvůli nějaké cti či principům, a už vůbec ne kvůli nárůdkům, jejichž země dovedeme sotva najít na mapě. Chce se doufat, že Čína zbohatne a že bohatství otupí její dravost a rozpínavost, takže zleniví na úroveň západních obchodníků. Čína sice již postoupila na druhý nejsilnější stát na světě, ale její smířlivost neroste. Chce se od nás, abychom to s Čínou ještě zkusili, a nechali ji postoupit na první místo – třeba se stane mírumilovnější. Ale když se to nepovede, budeme si muset zvyknout na úplně jiný svět.

Jaká budoucnost nás čeká, převezme-li Čína štafetu světového vůdce od Spojených států? Vodítkem nám může být postavení Tibetu, Hong Kongu a Taiwanu. Nad Tibetem Západ neměl žádnou kontrolu, a tak byl Tibet již téměř zmodernizován v čínském duchu; Hong Kongu byla povolena na pár desítek let autonomie, ta se však chýlí ke smutnému konci; po zuby vyzbrojený Taiwan je připraven se bránit. Západ si musí vybrat jeden z oněch tří modelů.

Dalajláma se snažil s komunistickou stranou Číny o kompromis, ale neuspěl. Jeho situace je beznadějná a již připustil, že až zemře, jeho duše se nepřevtělí do nového dalajlámy, jak se dosud dělo a tibetští budhisté nedostanou 15. dalajlámu, neboť Čínská vláda jasně prohlásila, že ona má mít hlavní slovo v tom do koho se duše dalajlámy převtělí. Budhismus nepatří k agresivním náboženstvím, takže rázný postoj pekingského establishmentu vůči budhistickému lámaismu v Tibetu a proti budhistickému hnutí Falun Gong v Číně ukazuje, že v novém světě asi nebude místo pro jakékoli náboženství. To jistě mnozí liberálové oželí, ale ani svoboda podnikání se nezdá v dnešní Číně být příliš jistá, jak je vidět na zmizelých byznysmenech, kteří ignorovali stranickou linii.

A co úcta k právům jednotlivce či k právu menšin? Co svoboda slova, úcta k životu, láska k bližnímu, svoboda tvorby, právo na normální život, atpod.? Určitě takové věci mohou existovat, když to komunistická vláda nařídí. Když vláda nařídila, zmenšila se porodnost a studny se naplnily mrtvými holčičkami. Když vláda nařídí, zvýší se porodnost a armádní řady se naplní čerstvými vojáky. Jednotlivec bude v čínské budoucnosti sotva znamenat více než hliněný vojáček v nesmírné armádě hájící zájmy vládce, ať je to mandarín nebo první tajemník.

Svět se na hrozivou budoucnost během posledního roku začal připravovat. Skoro všechny demokratické země omezily pohyb svých obyvatel, daly jim roušky nejen jako symbol čínských zvyků a zacpaných úst, ale i jako ideální prostředek ke smazání identity. Všichni vypadají podobně. Byly omezeny klasické projevy emocí, lidé si nemají podávat ruce, nemají se objímat a líbat, nemají si důvěřovat a mají se jeden druhému vyhýbat. Pochybovači jsou odsuzováni, stejně jako Švédsko, které se zmíněným přípravám vzpíralo.

S výhledem na čínskou budoucnost je snad lepší se ani nenarodit a ani nepřevtělit – komu se však již taková nepříjemnost přihodila, měl by se snažit proti takové budoucnosti bojovat.