18. 5. 2020

Pomník pro dialektiky: na jedné straně byl Koněv válečným zločincem – na druhé straně potřebujeme jeho sochu


Žijeme v dost plochém světě, v němž nemáme mnoho stupňů volnosti. Naši prapředkové se museli často rozhodovat, zda vyrazit jedním nebo druhým směrem, buď našli potravu nebo ne, buď přežili nebo zemřeli. Nestávalo se, že trochu našli a trochu nenašli, že trochu přežili a trochu zemřeli. Tak se udržoval kontakt s realitou a tak vznikaly základy toho, co je správné a co ne. Prostě podle Platona: vědět znamená poznat realitu a realita je pravda.

Většinou je třeba se rozhodnout, zda zatočit doprava nebo doleva, je třeba volit mezi jedničkou a nulou, mezi bílou a černou. Pravda je často černobílá a lež barevná. Lidé, kteří vidí na všem něco dobrého a něco špatného, se bojí omylu a chtějí si zajistit, že budou mít za všech okolností trochu pravdy. Ať to dopadne tak nebo tak, na jejich slova dojde. Svět podle nich není černobílý, a oni dávají přednost něčemu barevnějšímu. Takový dialektický přístup se nehodí pro život, ale pro mluvení a psaní je dobrý, protože na mnoho lidí působí nerozhodnost a přešlapování dojmem moudrosti. Dejme se trochu na jednu stranu a trochu na druhou stranu, trochu nalevo a trochu napravo. Výraz „na jedné straně – na druhé straně“ je nejdůležitějším elementem ve vyjadřování těchto „barevných“ lidí.

„Na jedné straně dal vůdce dělníkům práci, na druhé straně vzal všem odpůrcům život“; nebo „na jedné straně nechal vůdce zabít své generály, na druhé straně inspiroval lid, aby vyhrál válku i bez nich“. Vypočítávání různých vlastností by nemělo zabránit ve vyjádření konkrétního úsudku: Hitler i Stalin byli zločinci. Tento úsudek však v dobách oněch vůdců nešlo ani zašeptat; stejně tak nešlo zašeptat ani ten „barevný“ úsudek plný výhrad, podmínek a právnických otoček. Smělo se jen křičet, že oba jsou géniové. Barevná hodnocení se objevují až, když se smí mluvit. Nikoho by v davu nenapadlo u ohně, když se upalovala čarodějnice, prohodit: „Na jedné straně míchala doma neznámý lektvar, ale na druhé straně je to bezbranná stará ženská“ – hned by ho taky upálili.

Miliony lidí v Sovětském svazu si mohlo svého času zašeptat: „Na jedné straně Koněv svou bezcharakterností (servilitou ke Stalinovi, kariérismem a odbornou neschopností) nechal zabít moje dítě, na druhé straně ho někteří západní obdivovatelé komunismu označili za geniálního stratéga“. První část věty lze nahradit: „Na jedné straně nechal po skončení války v květnu 1945 bombardovat civilní obyvatelstvo v Boleslavi...“ (zde), nebo „Na jedné straně nechal střílet do obyvatel Budapešti v roce 1956...“. Takových elementů „na jedné straně“ by Koněvovi zabralo celou stránku, a podle všech dnešních měřítek byl Koněv válečným zločincem, když už ne kvůli dalším věcem, tak kvůli střílení válečných zajatců. Na jedné straně byl Koněv válečným zločincem, ale na druhé straně potřebujeme jeho sochu.

Mnoho politiků a komentátorů se vyjádřilo, že na jedné straně byl Sovětský svaz vražednou diktaturou, ale na druhé straně odstranění prosovětské sochy je zbabělost. Na jedné straně Rusko tráví své kritiky i na území cizích států, ale na druhé straně je starosta Prahy 6 Ondřej Kolář zbabělec bojící se trocha ricinu. Tito politikové a komentátoři jsou na jedné straně liberálové, kteří jsou k bývalému (již mrtvému) režimu kritičtí, ale na druhé straně nechtějí všechno, co se vytvořilo za onoho režimu (jehož stoupenci jsou stále ještě nebezpečně živí a to často v nejvyšších funkcích) odsuzovat.  

Ale předpokládejme, že Koněv nebyl jen surový patolízal, ale že byl opravdu geniálním stratégem, jako třeba Alexandr Makedonský, Napoleon nebo Erwin Rommel. Pomník Alexandra nebo Napoleona v Praze 6 by se zdál absurdní, ale pomník Rommela méně, neboť Němci vlastně chránili podle své doktríny Česko před bolševismem, tak jako Rusové podlé své doktríny osvobodili Česko od nacismu. Jenomže proti Rommelovi či Koněvovi na podstavci v Praze 6 se nabízí první jasný argument: Rommel ani Koněv nejsou naši geniální stratégové, ať si je na podstavec vystaví ti, kterým jejich geniální strategie přinesly něco dobrého, nebo alespoň jim posílily jejich národní hrdost.

Staré památky se nebourají (neplatí o muslimech a komunistech), protože pamětníci těch různých negativních elementů „na jedné straně“ již nežijí, a ony památky pak slouží k posílení místní hrdosti na svou historii a taky přináší peníze z turismu. U výtvorů z doby, jejíž pamětníci ještě žijí, vlastně nejde o památky, ale o integrální součást přítomnosti. Koněvův pomník by se mohl stát památkou teprve až všichni ti, kterým komunismus otravoval život, a i jejich děti, zemřou. Koněvův pomník nepřipomínal osvobození Prahy v roce 1945, ale poníženost a patolízalství kolaborantské vlády k okupantům v roce 1980.

Faraón, který vyškrábal jméno svého odpůrce ze stély, tak často opravdu přepsal celou historii. Koněvův pomník i jeho zbourání jsou nesmazatelně dokumentovány v dnešních informačních médiích, takže přepsání historie nehrozí. Mnohé památky mají vedle historické i estetickou hodnotu. Rozbitím Buddhových soch v Afganistánu a Číně během islámské nebo kulturní revoluce, nebyla přepsána historie, jen byla zničena cenná díla. Zde se dostáváme k druhému jasnému argumentu. Neforemná socha komunistického generála, poskytující obrovskou plochu holubímu trusu, mohla potomkům jen demonstrovat vkus socialistických vládců – ale fotografie k tomu zcela postačí. Koněvova socha představovala vrchol nevkusu a neměla žádnou uměleckou hodnotu.

Mnozí z nás rádi mluvíme a často se u piva v dobrém rozmaru různým barevným úvahám nevyhneme, vždyť nejde o řešení matematické úlohy, a taky se to nezapisuje a hned se to zapomene. Jde o to, aby se něco pláclo. Na druhé straně (ha ha), pokusme se být někdy trochu černobílí a zaujmout jasný nebarevný postoj, když píšeme. Buď se nestydím, že se mi Koněvova socha líbí a že jsem obdivovatel Sovětského svazu, a proto žádám navrácení sochy na její podstavec, anebo se mi socha nelíbí a neobdivuji Sovětský svaz, a proto odsuzuji výhružky vůči českým voleným představitelům (včetně starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře) ze strany ruských politiků a jejich českých podporovatelů.

3 komentáře:

  1. Výstižná charakteristika Koněva a mentality ruských i českých bolševiků!

    P.S.
    Více psát nebudu, abych Vám zbytečně nepřidělával práce s mazáním...
    S přáním všeho dobrého Vás zdraví  
    Bořivoj Holínek

    OdpovědětSmazat
  2. Milý pane Guttmanne, díky za váš článek. Co se týče Koněva, toho vzal čert už dávno. Ale inspiroval mě váš apel na větší jasnost a rozhodnost ve formulaci názorů a postojů. Chtělo by se říci spolu s jedním klasikem: "Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne". Sám se často přistihnu, že hledám na dobrých věcech mouchy nedokonalostí a na špatných různé polehčující okolnosti. Někdy je to ku prospěchu věci, ale jindy, hlavně v zásadních věcech, je jednoznačnost potřebná. Buďte zdráv! Pavel Grimm Sobota

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Máte Pavle pravdu. V malých věcech se malé nepřesnosti snesou, ale v zásadních otázkách nás i malá změna směru zavede úplně jinam, než jsme chtěli být.

      Smazat