Neslavné „slavné májové dny“ – komunistické mýty vytvářené 44 let se dodnes promítají i do vnímání konce Druhé světové války

Bylo 5. května 1945, pět dní po Hitlerově sebevraždě. V důsledku blížící se kapitulace Německa již bylo povoleno v Praze vyvěšovat československé prapory. Nacistická okupace se schýlila ke konci. Česko mohlo bilancovat: bylo popraveno nebo zahynulo v koncentrácích (ne z rasových důvodů) asi 20 000 Čechů; v bojových akcích proti Němcům zahynulo asi 10 000 Čechů,  zatímco  v  boji  na straně   Hitlera   padlo  200 000  českých  Němců; Českých  Židů zahynulo  80 000. Ve srovnání  se 
sousedními státy to nebyla špatná bilance. Například Maďarsko ztratilo 200 000 civilistů, 300 000 vojáků bojujících na straně Hitlera, a 400 000 Židů, zatímco Polsko ztratilo dokonce 2 400 000 civilistů, 600 000 lidí v bojových akcích proti Němcům a Rusům, a 3 000 000 Židů.

Hlavním cílem mohutné koncentrace německých jednotek v Česku na začátku května 1945 bylo stáhnout se do amerického zajetí a k tomu potřebovaly projít Prahou. Z důvodů, které nejsou dosud zcela jasné, se 5. května čeští povstalci rozhodli německé přesile v průchodu Prahou zabránit a vystavěli stovky barikád, přestože si byli vědomi toho, že průjezd vojsk žádné nebezpečí pro Prahu neznamená, protože vůdce třetí říše admirál Dönitz vyzval Wehrmacht, aby předal Prahu českým uniformovaným složkám a opustil město (zde). Němci na vzniklé problémy reagovali tvrdě a mstili se i na bezbranných civilistech. 6. května o půlnoci oficiálně schválil Dönitz bezpodmínečnou kapitulaci všech německých sil a náčelník štábu generál Alfred Jodl podepsal kapitulaci 7. května ráno v čase 2.41 v Remeši; bezpodmínečnou kapitulaci podepsal příští den i polní maršál Wilhelm Keitel v Berlíně v přítomnosti maršála Žukova. Pokračující úsilí špatně vyzbrojených povstalců zadržet v okolí Prahy obrovské nacistické síly bylo stále méně pochopitelné.

Americká armáda byla schopna během několika hodin do Prahy dojít, a americké vojenské spojky se dokonce během povstání v okolí Prahy pohybovaly, ale naivní americké politické vedení se stále snažilo se Stalinem vycházet a tak ustoupilo jeho požadavkům i v této věci a svým generálům vstup do Prahy zakázalo – Prahu měli „osvobodit“ Rusové. Jedině příchod Američanů do Prahy však mohl dát povstání smysl. Ať byla motivace povstalců jakákoli, Němce se jim naštěstí zadržet nepodařilo; dohoda s povstalci umožnila 8. května většině německých jednotek projít. Nic se povstáním nezměnilo; přibylo 3000 mrtvých, ale to byla na mapě evropských hřbitovů jen nepatrná kapka. Poláci měli 100 krát více mrtvých a ani to jim nestačilo na získání svobody. Celá východní Evropa upadla do ruského područí. Snad kdyby v Praze projížděly americké tanky, když se tam v květnu 1945 házely šeříky, mohla se situace vyvinout jinak.

Potud smutná historie. V komunistické škole jsme se však učili něco jiného. Komunisté ve své moudrosti údajně chápali, že Němci chtějí Prahu zničit a proto se rozhodli českou metropoli v nerovném boji s okupanty zachránit. Komunističtí spisovatelé, Drda a mnozí další, vytvořili školní četbu, ve které se to hemží statečnými střelci z pancéřových pěstí a dalšími hrdiny, kterou jsme museli studovat, i když nám její smysl unikal. Bydlel jsem sice v Holešovicích blízko oněch legendárních bojových míst, ale to v chápání oněch událostí nepomáhalo. Školní četba mlčela o historických vůdcích povstání, protože ty komunisté brzy pozavírali a část popravili. Četba mlčela o hlavní bojové síle na straně povstalců, o Ruské osvobozenecké armádě generála Vlasova, jejíž zranění vojáci byli ubiti hned v prvních dnech po „osvobození“; ostatní Vlasovi vojáci byli převezeni k potrestání na východ, spolu se stovkami nevinných československých občanů, kteří měli tu smůlu, že bývali před bolševickou revolucí ruskými občany. Ze školní četby jsme se nedozvěděli, že při „osvobozování“ Prahy padlo jen asi deset sovětských vojáků, protože Praha byla před vjezdem sovětských vojsk vlastně již svobodná – šlo o několik vzácných hodin svobody v dlouhém období tmy mezi lety 1939 a 1989. Ale až dodnes ony mýty (Rusové říkají byliny) kolují po sdělovacích prostředcích, většinou šířené lidmi, jejichž myšlení bylo během 44 let mezi 1945 a 1989 hluboce ovlivněno, a kteří byli sami v komunistické straně anebo byli straníky obklopeni.  

Například, 7. května 2020 zavzpomínal Václav Klaus st. (Neviditelný pes) na ono slavné povstání. Kupodivu tvrdí, že „Slované se v celé té válce jenom bránili“; vždyť Rusové jsou Slované a oni přece nesou na té hrozné válce a jejich důsledcích největší podíl. Klaus ve své úvaze považuje zbourání sochy Koněva za „přepisování historie“ a je taky proti „zveličování vojenské role spojenců“. Cožpak sečtělý Klaus neví, že Koněv má na svědomí, svým nelidským a diletantským vedením bitev, víc sovětských vojáků než všichni němečtí generálové dohromady, a že Koněva nechával Stalin ve funkci jen proto, že donášel na ostatní generály? To snad mohl Klaus přehlédnout, ale je divné, že neslyšel (alespoň od svých poradců v IVK), že spojenci, hlavně USA, dodali Sovětskému svazu vojenský materiál (zde), bez něhož by válku prohrál?

K tématu se ve dvou dílech vyjádřil i Václav Vlk st. (Neviditelný pes 6.5. a 7.5.). On sice nemá k dispozici ani poradce a ani žádný IVVst (Institut Václava Vlka st.), ale ohledně povstání mu slouží jeho vlastní vzpomínky dvouletého dítěte. Opírá se i o osobní sdělení notorického Josefa Smrkovského (notorického svým Stalinským zápalem a taky nákloností k alkoholu), kterému se podařilo přežít vězení svých soudruhů a podepsat Rusům jejich Moskevské protokoly, když ho s dalšími českými politiky odvezli v roce 1968 do Moskvy. Podle Vlkových vzpomínek táhli 6. května 1945 Němci na Prahu, aby ji podle Hitlerova rozkazu zničili (Wikipedie tvrdí, že Hitler spáchal 30. dubna sebevraždu, ale třeba to je fake news, jelikož do Wikipedie může psát každý). Nejen mrtvý Hitler v květnu, ale i živý Keitel v dubnu nařídil podle Vlka Prahu vybombardovat a zničit. Dvouletý Vlk se skrýval ve sklepě, kde ho Němci chtěli zabít, ale jeho máma se jim postavila a německy je zahnala větou: „Odkdy německý voják mlátí do dveří slušných lidí?“, a oni se omluvili „Promiňte, milostivá paní“. Zcela tomu věřím, ale pan Vlk by si měl uvědomit, že jeho obdivovaný ruský voják by v takové situaci na máminu větu reagoval úplně jinak.

Je známo, že virus komunismu a rusofilství ochromuje schopnost mozku vnímat realitu. Statečné Rusko mohlo zároveň zlé Němce v roce 1945 porazit a zároveň se s nimi v roce 1939 spojit ke společnému dobytí Evropy; podle nezasaženého člověka jde o schizofrenii, podle zasaženého jde o dialektiku. Václav Vlk sice uznává, že Sověti zabíjeli své statečné vojáky jen tak pro Stalinovo potěšení, ale to je podle něj jen „problém Ruska“, takže označuje historiky věnující se těmto tématům za „podivná individua co se na tom živí“. Vlk si vzpomíná, jak dav „povstalců“ lynčoval Němce, ale zároveň označuje kritiky nesmyslného násilí oněch „povstalců“ a „revolučních gard“ na nevinných civilistech za „milovníky nacismu“. Naše školní četba nám neprozradila, jak mnozí samozvaní povstalci dávno po skončení povstání zabíjeli ženy a děti, jako „kolaboranty“, hlavně proto, aby zamazali svou vlastní kolaborantskou minulost, a taky ze sadismu. Například mezi zabitými ženami a dětmi v přerovském masakru (zde) byli Maďaři, Slováci a Karpatští Němci. Odhaduje se, že takto bylo po válce ubito asi 20 000 nevinných lidí, hlavně Němců.

Přes všechny nejasnosti je třeba ocenit hrdinství českých civilistů, kteří se této poslední bitvy s nacismem zúčastnili. I já jsem byl pionýr, co za komunismu stál u pomníku obětí, i když jsem ani jako pionýr toto povstání příliš nechápal. Pan Vlk ve svých vzpomínkách cituje s dojetím báseň Františka Hrubína oslavující Sovětský svaz a revoluci. Sice na Hrubínově Špalíčku pohádek vyrostla moje nejstarší dcera a já chodil do stejné školy v Libni jako Hrubín, ale až teprve nedávno jsem se dozvěděl, že tento celoživotní komunista dostal státní cenu za literaturu během protektorátu v roce 1942. 

Nejsem historik a při hledání smyslu „povstání lidu v roce 1945“ mě jako zdroj napadá hlavně Škvoreckého román Zbabělci. Myslím si, že průchod ruských jednotek Českem v roce 1945 jen znamenal pokračování boje socialistického zla proti naivní západní demokracii.