U příležitosti 75. výročí osvobození Osvětimi
se dvacátého třetího ledna konalo v Jeruzalémě fórum o holocaustu, kterého
se zúčastnili zástupci 44 států, včetně 6 králů a princů, 26 prezidentů a 4
předsedové vlád. V průběhu fóra se tragické osudy obětí holocaustu zcela
promíchaly s politickými problémy dneška, i když část oněch problémů se
objevila jen v náznacích a část byla zamlčena.
Fórum proběhlo v Izraeli na pozadí
příprav ke třetím volbám v průběhu jednoho roku. Levicová elita se
v pokusu o záchranu transformovala do „politického středu“ a úporně brání
pravici získat 61 mandátů ze 120 členného parlamentu, v čemž jí asistují
soudy, média a část bezpečnostních špiček. Vládnoucí pravice dosáhla pod
vedením Natanijaha nejen obrovský rozvoj ekonomiky, ale i radikální zlepšení izraelské
image ve světě po léta ničené levicovým narativem o izraelském imperialismu.
Netanijahu navázal styky s mnoha státy, které Izrael dříve bojkotovaly, a
navíc izraelští levičáci ztrácejí podporu doma i ve světě díky rostoucímu islámskému
teroru. Příjezd téměř všech hlav evropských států do Izraele na nedávné fórum
jen potvrzuje zmíněné úspěchy.
Jedním z úspěchů Bibiho zahraniční
politiky jsou dobré vztahy se Spojenými státy i s Ruskem. Čestný host na
nedávném fóru, prezident Putin, je spojencem Sýrie a Iránu, ale do izraelských
akcí po celé oblasti se příliš nevměšuje. Snahou izraelských politiků bylo
přimět Putina k tomu, aby udělil milost izraelské turistce zadržené na
moskevském letišti s několika gramy kanabisu a odsouzené na sedm let do
vězení; Putin, matce dívky slíbil, že vše bude OK, čímž Bibiho odpůrce určitě
nepotěšil. Izraelská média pasou po negativních zprávách, takže například
úspěch fóra o holocaustu kompenzují výmysly o tom, že mnoho přežilých vlastně žijí
pod hranicí bídy a dokonce že někteří hledají jídlo v popelnicích. Ve
skutečnosti přeživší vždy patřili spíše mezi lépe zajištěné. Jeden
z takových přežilých dokonce promluvil na zmíněném fóru, byl jím bývalý
vrchní rabín Izraele rabín Meir Lau, který v roce 1945 přišel jako
osmiletý do Izraele přímo z Buchenwaldu.
Prvním problémem při zvaní hostů na fórum
v Jeruzalémě byl spor mezi Polskem a Ruskem. Kromě Židů kladou na
interpretaci historie největší důraz právě tyto dva státy. Polsko totiž ztratilo
za války 6 miliónů občanů, z toho polovinu židovských, Sovětský svaz 20
miliónů, z toho přes milión židovských. V Osvětimi zahynuli jeden milión
Židů, 75 000 Poláků, 25 000 příslušníků dalších národů, hlavně Romů, a 15 000
sovětských zajatců. Na všem co se stalo, však nesl velkou část viny i Sovětský
svaz.
Rezoluce evropského parlamentu z 19. září
2019 zdůraznila, že nacisticko-sovětská smlouva z roku 1939 vedla ke Druhé světové válce a k deportacím
a genocidám, včetně holocaustu. Dnešní Rusko se z nejasného důvodu hlásí
k odkazu Sovětského svazu, ale odmítá historickou vinu na vzniku války.
Putin ignoruje dnes již všeobecně známá fakta o sovětských zločinech, včetně desetitisíců
vražd na občanech Polska, a snaží se odvádět pozornost jinými směry, například
poukazováním na polský antisemitismus. Vzhledem k tomu, že na
jeruzalémském fóru měl dostat slovo zástupce Ruska a ne také Polska, polský
prezident Andrzej Duda odmítl pozvání s tím, že Putin šíří historické lži.
Další incident nastal, když prezident Ukrajiny
chtěl přednést na hlavním zasedání projev, ale bylo mu řečeno, že ze zahraničí
promluví jen zástupci vítězných mocností a Německa. Je to trochu nelogické,
neboť Ukrajina je potomkem Sovětského svazu stejně jako Rusko, ale na padesát projevů
nebyl čas, a kromě toho Izrael jistě nechtěl rozzlobit Putina. Prezident Volodymyr
Zelensky se ale nediplomaticky urazil a rozhodl se „přenechat své místo na
zasedání přeživším holocaustu“. O senzaci se nenechal připravit ani prezident
Macron, který křičel na izraelskou ochranku při návštěvě Starého města, aby
okamžitě vypadla z kostela, neboť jde o francouzskou půdu; kostel totiž darovalo
francouzskému vládci Napoleonu třetímu v roce 1856 Turecko, které tu tehdy
vládlo. Macron se pak omluvil, ale titulky, po kterých touží, mu už nevezmou.
Princ Charles dělal titulky už jako malý žák, kdy sběratelům prodával své
školní sešity, takže nepřekvapuje, že schválně nepodal ruku americkému
viceprezidentu, když všem v řadě ruku podal a jeho vynechal, aby
demonstroval pohrdání k Americe a jejímu prezidentu.
Putin v projevu přehnaně tvrdil, že 40%
ze všech zabitých Židů byli sovětští občané; též se zmínil o tom, jak generál
Koněv, který za oblast Osvětimi zodpovídal, „sám sobě zakázal shlédnout
zvěrstva v osvobozeném táboře, aby neztratil sílu dál pokračovat
v plnění povinností“, což je absurdní vzhledem k známým faktům o
cynickosti Koněva. Francouzský prezident Macron vyjádřil naději, že lepší
vzdělání zabrání v opakování zvěrstev; mně se však nezdá, že by Němci za
války neměli dost dobré vzdělání. Německý prezident Steinmeier pronesl několik
vět hebrejsky a ostrými slovy odsoudil svůj národ za „nejhorší zločin v historii
lidstva“, ale o historických právech Židů v Izraeli pomlčel. Princ Charles, připomněl
princeznu Annu, svou babičku pohřbenou v Jeruzalémě, která za války
ukrývala v Řecku Židy, ale o tradičním britském antisemitismu se nezmínil.
Americký viceprezident Mike Pence připomněl statečné, kteří se nebáli povstat
proti zlu tehdy v době holocaustu, a logicky vyzval svět, aby se sjednotil
proti dnešnímu zlu, jakým je Islámská iránská republika plánující vyhladit
Izrael atomovou bombou; potlesk se prezidentu Putinovi nemohl líbit.
Vedle vysokých představitelů Kanady,
Austrálie, Argentiny a několika bývalých sovětských asijských republik, se fóra
zúčastnily téměř všechny evropské státy kromě Polska a Švýcarska. Někoho by
napadlo spojit tyto dva státy krátce takto: ne náhodou v Polsku Osvětimský
tábor ležel, a ne náhodou do Švýcarska putovalo z Osvětimi zlato ze zubů
zabitých vězňů; ale tak krátce by to možná nebylo spravedlivé. V zájmu
spravedlnosti jmenuji alespoň jednoho polského hrdinu, polského důstojníka
jménem Witold Pilecki, který se v roce 1940 nechal Němci zatknout a
dopravit do Osvětimi, aby podával svědectví polskému odboji, v roce 1943
unikl s pomocí odboje ven, v roce 1944 se zúčastnil Varšavského
povstání, v roce 1947 byl komunisty zatčen a v roce 1948 popraven za
údajnou špionáž pro imperialisty.
Otázka je, zda bylo jeruzalémské fórum
k něčemu dobré. Spíše bylo testem, jak je dnes Izrael ve světě přijímán. Netanijahu
může být spokojen. Hezké projevy prošpikované hebrejskými slovy samozřejmě přítomné
Izraelce potěšily. Ovšemže mnohem důležitější než slova byly svého času pro
Izrael britské uznání židovských práv v Palestině, uznání mladého Izraele
Sovětským Ruskem, dodávky českých zbraní, francouzská asistence v budování
letecké a jaderné technologie, německé ponorky a peníze, a politická podpora
Spojených států. O obnovení židovského státu řekl správně Izraelský prezident
Rivlin, že jde o pokračování tisícileté přítomnosti a ne o dárek za holocaust.
Jako patnáctiletá byla moje máma v létě
1944 deportována z Terezína do Osvětimi, a odtamtud do satelitního tábora
v Merzdorfu, kde byla Rusy osvobozena v lednu 1945; asi by dnes řekla
(zemřela v roce 2012), že za slzy po 75 letech si nikdo nic nekoupí a
otázka je, jak jsou upřímné. Pokud by si však všechny ty státy a jejich
představitelé vzali alespoň maličké ponaučení, mohlo by to třeba pomoci. To by
se ale všichni museli oprostit od svých předsudků a klišé, a od svého
oportunismu. Charles by nesměl jet v rámci vzpomínek na osvobození
Auschwitzu do Betléma, aby ukázal Arabům, že i na ně myslí. President Macron by
sotva mohl hulákat na Izraelce, aby ukázal muslimům, že je na Židy přísný. Německý
prezident by sotva považoval izraelské usedlosti v Izraeli za překážku
k míru.
Kdyby si vzali Evropané ponaučení, jasně by
řekli, že antisemitismus v jejich zemích není problémem pravice nebo
populismu, ale že jde čistě o problém islámu. Jasně by řekli, že když vzdělaní
Němci byli schopni vyvraždit 6 miliónů Židů a způsobit ve válce smrt 60 miliónů dalších lidí, pak nebude pro nevzdělané muslimské barbary z Afriky a Asie žádným
problémem vyhladit celou Evropu. Vzdělaní Němci své plány tajili, primitivní
barbaři nic netají a jasně své plány v mešitách proklamují. Muslimové
masově znásilňují, likvidují celé redakční rady novin, masakrují diváky
v divadlech a s náklaďáky přejíždějí vánoční trhy. Není třeba zvláštních
historických znalostí anebo logických schopností, aby bylo jasné, kam Evropa
směřuje a že je opět potřeba přijmout pomoc silné Ameriky a ne Ameriku dětinsky
urážet a odmítat.
Voskovec a Werich jasně viděli, kam svět
v roce 1934 mířil v písni „Kam asi svět míří v tisíc devět set a
třicet čtyři“, a v roce 1938 se v písni Kolumbovo vejce obraceli o
pomoc k Americe, řka: „Hej strejdo za tou velkou louží, zas Evropu
středověk souží, co se vypůjčí, to se vrací, vrať nám civilizaci“. Politikové v evropských
demokraciích však nemyslí na rok 2034 – nedohlédnou dál než na konec svého
volebního období. Jestliže se nespojí a spolu se Spojenými státy se nebudou
snažit zachránit Evropu, lid by je měl naléhavě vyměnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat