Teror proti lidem i přírodě v Izraeli kolem Pásma Gazy má plnou podporu pseudointelektuálů vydávajících se za významné česko-židovské osobnosti

V Gaze jsem byl v létě 1992 na výletě s dětmi, procházeli jsme židovskými usedlostmi na území zvaném Gush Katif. Hranice mezi židovským a arabským osídlením bila do očí: několik desítek metrů dělilo zelené zahrady od kontinuální haldy smetí. Pásmo Gazy má méně než 400 km² a Gush Katif z něho zabral asi 10% na jižním cípu podél moře, kde se rozkládaly prázdné pískové  duny.  Méně  než  10,000  usedlíků  na  dunách  vybudovalo   příjemné  domy  se  zahradami  a ve foliových  pařnících
produkovalo více než 10% izraelského zemědělského exportu. Židovské usedlosti byly podle všech pravidel legální a legitimní. Židé žili v oblasti města Gazy již od porážky a asimilace indoevropských Filištínských dobyvatelů před dvěma a půl tisíci lety; například v sedmnáctém století bylo ve městě Gaza známé rabínské centrum. Arabský teror v roce 1929 Gazu na několik let od Hebrejců vyčistil, stejně jako egyptský zábor v roce 1948. V roce 1968 založili Izraelci usedlosti v neobydleném jižním cípu pásma Gazy. Arabové však podnikali stále intensivnější teroristické výpady. Podpora pokrokového světa teroristům a nepolevující tlak proti Izraeli vedl k defétistickému kroku izraelské vlády zvanému „odpoutání“, který měl odstranit „poslední“ třenice mezi Araby a Izraelci a umožnit nastolení míru načrtnutého v mírových dohodách z Osla. Opuštění židovských zahrad v Gaze mělo Arabům a světu ukázat izraelskou touhu po míru. Usedlosti byly v roce 2005 jednostranně opuštěny; viděli jsme v televizi, jak se zuřiví Arabové snaží krumpáči podrazit (bohužel neúspěšně) sloupy opuštěných synagog. Zničené domy se zahradami splynuly s arabskými odpadky.

                                                                 

Stažení Izraele z pásma Gazy však neznamenalo ani odpoutání Izraele od Gazy a ani ukončení násilí. Izrael posílá dodnes do Gazy tisíce kamionů potravin, léků, stavebního materiálu a všech životních potřeb, a také léta pomáhal zajišťovat vodu, plyn a elektřinu. Násilnost však z povahy Gazanů nezmizela, jak levice doufala. Násilí se zprvu vybíjelo hlavně na vlastních lidech. Demokracie není jejich parketa a tak dvě hlavní teroristické skupiny Hamás a Fatáh začaly soutěžit o mocenský monopol v nemilosrdném boji, který vrcholil v letech 2007 až 2009, při němž byli zabíjeni pacienti v nemocnicích, a obě strany provrtávaly nepřátelům kolena elektrickou vrtačkou. Hamás střílel do stotisícové protestní demonstrace, a na vlastní oči jsme v televizi viděli, jak Hamás popravuje ranou do týlu desítky klečících a svázaných úředníků Fatáhu. V politickém násilí zahynuly tisíce bojovníků, ale i zcela nepolitických civilistů. Když upevnil Hamás svou moc, zintensivnil útoky proti Izraeli po zemi, pod zemí, po moři a ze vzduchu. Usedlosti i větší města v blízkosti Gazy nemají klid již deset let, a dalekonosné rakety někdy dopadají i u nás v Beer Ševě, takže občas musíme běhat do krytů i v práci i doma.

Obrovská mezinárodní finanční podpora pro Gazu končí v kapsách vedoucích teroristů, kteří velkou část investují do stavby tunelů, vývoje raket, nákupu výzbroje a na platy bojovníků a podporovatelů. V Gaze je bída a levice často straší humanitární tragédií, ale životní úroveň Gazanů je lepší než úroveň Jordánců, Egypťanů, Syřanů, a vůbec většiny obyvatel třetího světa. U příležitosti 70. výročí Izraele se rozhodl Hamás zorganizovat masové protesty „za návrat domů do izraelské Palestiny“. Pro bojovníky Hamásu šlo o vítané rozptýlení a chudé obyvatelstvo bez problémů poskytlo placený kompars. Jako zombie se z hald odpadků chaoticky zvedaly vrhači kamenů a Molotovů, kouleči hořících pneumatik, jezdci na oslech a nosiči raněných, přičemž většinu zranění si způsobili samy. Když se však teroristé snažili masově proniknout do několik set metrů vzdálených usedlostí, kde slibovali „zabíjet sionisty“, museli vojáci zasáhnout. Z 62 zabitých bylo 50 členů Hamásu, ve světě uznaného za teroristickou organizaci. Izrael jedná s Gazany nesmyslně měkce a tím podporuje jejich iluzi, že je slabý. Když jdou teroristé čelně proti vojákům, nezbývá než je zabít, ale když vypouštějí zápalné balóny, snaží se je Izrael přesvědčovat pomocí různých úplatků, trpělivou nečinností, vyjednáváním prostřednictvím Egypťanů, bombardováním prázdných skladišť, rozhazováním varovných letáků, atpod. Tlak ze strany izraelských nepřátel i přátel, spolu s vlivem domácí levice podporované ze zahraničí, která volby již dávno nevyhrává, ale dále uplatňuje svůj destruktivní vliv, vede k podlomení respektu vůči Izraelské síle a k povzbuzování teroru. Pouštěči zápalných balónků a draků jsou presentováni jako děti ať jsou jakkoli fousaté, a Izrael na ně nestřílel a nechal je během několika posledních týdnů vypálit všechny pohraniční lesy, parky a pole, celkem 50 km². V krajině kolem Gazy je mnohem těžší vypěstovat stromy a udržet háj než v Evropě, a všechno to úsilí několika generací se změnilo během pár týdnů na zčernalé plochy se zbytky ohořelých rostlin a zvířat. Fousaté děti však nejen způsobují nesmírné ekologické a hospodářské škody, ale též zraňují a zabíjejí Izraelce. Moje kolegyně, která dojíždí do práce z městečka několik kilometrů od hranice, spí v krytu, protože tam znějí celé dny sirény. Izraelské děti mají prázdniny, ale nemohou pobíhat venku, protože na doběhnutí do krytu mají jen několik vteřin.

Svět trpělivě sledoval, jak se v Sýrii navzájem zmasakrovalo 600,000 lidí; na filmových záběrech nelze většinou spatřit ani jednu neporušenou stavbu. Zničili světové památky a i svá vlastní obydlí. Občas je vidět záběr, jak někdo vyhrabává miminka z trosek jako brambory z popela, a všichni se shodují, že jde o tragédii; o obecnou tragédii, za níž nemůže nikdo konkrétní, protože většina států světa se postavila za nějakou stranu v tomto konfliktu, a z filmového záběru není jasné, zda miminko bylo zavražděno tou „zlou“ anebo tou „hodnou“ stranou. Neuvěřitelně drastické údaje i drastické filmové záběry přichází i z Jemenu, Libye, Egypta, Alžírska, Tuniska, Súdánu, Somálska, Pákistánu, Afganistánu, atd. Podobné záběry budou bohužel stále častěji přicházet i z Evropy, kam se z trosek vybydlených zemí stahují uprchlíci. Ve všech těchto případech jde o obecnou tragédii – obvinit nelze nikoho. Ale stane-li se něco takového v okolí Izraele, viník je jasný, jako v románu 1984, kde v zaměstnání měli všichni lidé přestávku na dvě minuty nenávisti, během níž sledovali v televizi „nepřítele režimu Goldsteina“ a uváděli se do stavu oprávněného a nezvládnutelného hněvu. Rodina v Gaze přinesla mrtvé miminko do nepokojů u plotu s Izraelem, aby zahrálo oběť izraelského teroru, a dostala za to od Hamásu zaplaceno. Miminko zemřelo, stejně jako dříve i jeho sourozenci, na vrozenou vadu, která je častá u tohoto obyvatelstva, kde křížení v rodině dosahuje až 60%. Svět se dojmul nad miminkem a na dvě minuty se u televize uvedl v protiizraelskou hysterii, ale když byly oznámeny výsledky vyšetřování, svět již přepnul na jiný program. Stejně dojemná byla smrt mladé ošetřovatelky, kterou podle agentury Reuters zákeřně zastřelil izraelský snajpr, když ošetřovala bezbranné oběti u hranic s Izraelem, fotky ji ukazovaly uprostřed rozkvetlé louky plné květin. Záběry této „ošetřovatelky“, jak hází na Izraelce Molotovovy koktejly, však již viděl málokdo. Západní neoliberálové dobře nastudovali sovětskou a nacistickou propagandu. Stejně tak ve světě neukazují spálenou krajinu na izraelské straně hranic, se zbytky zuhelnatělých želvích krunýřů.

Svou troškou přispěchali i pokrokoví lidé v Česku – z pozice „českých židů“. Pátého června byla v Česku zveřejněna jejich výzva, která se obrací na mezinárodní veřejnost, aby vyvíjela ještě větší tlak na Izrael, který údajně masakruje Palestince. Podle signatářů této výzvy, nazvané „Židé za spravedlivý mír“, nemluví izraelská vláda jménem všech židů. Výzvu zveřejnil deník Mladá fronta Dnes (za komunismu jen Mladá fronta), v článku Barbory Janákové (která se vyučila v deníku Právo, za komunismu Rudé právo). Podle článku podepsaly výzvu „významné české židovské osobnosti“. Podíval jsem se, kdo je mezi 57 lidmi, kteří chtějí, aby svět ještě více tlačil na zemi, o jejíž likvidaci usiluje většina států světa sdružených v OSN, a v němž se snažím udržet i já se svými dětmi a vnuky. Mezi osobnostmi samozřejmě nechybějí antropologové, psychologové, historici a herečka. Zajímavá jsou i povolání jako kurátorka, básnířka, ředitelka multikulturního centra, lidskoprávní aktivistka, kreativní ředitelka, politolog, filozof, manažer NNO, homo-lobistka, expert na zločiny z nenávisti a umělkyně. Nejvíc je mezi nimi těch, co si říkají umělec či umělkyně. Progoglování jmen všech signatářů mně však ukázalo, že mnozí nejsou Češi, že mnozí nejsou židé, a že nikdo z nich není významnou česko-židovskou osobností.  

Tak například, Jacob Ari Labendz, profesionální bojovník proti izraelské okupaci a údajný historik, je Američan, stejně jako antropolog a marxistický filozof Joe Grim Feinberg. Jiný marxistický filosof, Swain Daniel Rosenhaft, je sice zaměstnán na pražské Zemědělské škole jako pomocný profesor sociálních věd, ale je Britem. Tamara Moyzes, hlavní iniciátorka této protiizraelské výzvy, je izraelsko-slovenská politická umělkyně – takže není českou židovkou; její partner, signatář Shlomi Yaffe, mluví v jejím politicko-uměleckém filmu z roku 2006 lámanou češtinou, takže též o Čecha nejde. Politolog Emil Aslan Souleimanov ze střední Asie má možná česko-židovské kamarády, ale jako žid či Čech opravdu nepůsobí. Překladatel Pierre Friedmann je na druhé straně nefalšovaným židem, narodil se v Izraeli a není ochoten tam žít pod pravicovou vládou – s Českem však nemá nic společného. Romana Schlesinger, povoláním „homo-lobistka“, je Slovenka (Slovák). Historik Matěj Spurný se chlubí židovskou babičkou, ale moc chytrosti od ní nepobral, když tvrdí, že odmítání migrantů povede k degeneraci a zániku českého národa. Mezi signatáři je i zapálená aktivistka a kandidátka Mladých zelených Sára Vidímová. Někteří signatáři podepsali i svoje děti, které by však ani Hitler za židy neuznal. Nechybí zde ani historička Milena Bartlová, dcera notorických komunistů Zdeňka Mlynáře a Rity Klímové. O etnicitě a významnosti signatáře jménem Aleš Gião Hanek se lze jen dohadovat. Carolina Sidon, umělkyně (vybarvuje svatební oznámení), se přivdala do rodiny pražského rabína a vymazala si českou koncovku „ová“, ale ani to z ní významnou česko-židovskou osobnost neudělalo, a tak vsadila na podepsání protiizraelské výzvy, takže je teď o ní proč psát. Ředitelka multikulturního centra Zuzana Schreiberová se k židovství dostala tak, že začala jíst košer jídlo; přestoupila na židovství, které chápe hlavně jako povinnost pomáhat muslimským přistěhovalcům, takže pomáhá ilegálním migrantům vyhledávat v Praze úkryt; na svém blogu se chlubí, že se nebojí k nim chodit do jejich skrýší úplně sama. Nemá cenu uvádět profily všech signatářů – všem je společná exhibicionistická snaha dostat se do seznamu významných osob, což se jim může podařit jen na hranici mezi uměním a politikou. Pro socialistické intelektuály není jednodušší a bezpečnější cesty, jak se v Česku zviditelnit, než plivnout na Izrael, protože jsou originální tím, že jdou proti názoru většiny lidí v Česku, ale zároveň se nemusí ničeho bát, jelikož plivou spolu s Iránem, Hamásem, Fatáhem, Hizbuláhem, ISIS, OSN a EU.

Mladá fronta píše o protestu proti izraelské okupaci Gazy, ale zapomíná se zmínit, že tato okupace skončila v roce 2005. Mladá fronta, stejně jako další média v Česku i ve světě mluví o bezbranných obyvatelích Gazy, na které Izrael bezdůvodně střílí. Jde o vědomé lži, protože jistě novináři slyšeli o teroru Hamásu, o izraelských ústupcích, o opatrném bombardování, aby bylo málo raněných a o nezištné pomoci všem okolním státům ze strany Izraele. Izrael poskytuje péči zraněným Syřanům, Jordánsku dává zadarmo vodu. Teroristé v Gaze posílají své děti na složitější operace do Tel Avivu. Novináři vědí, že president autonomie Abu Mazen, organizátor vražd sportovců na olympiádě v Mnichově, nechává svou manželku operovat zadarmo v Tel Avivu. Lidé v médiích dobře vědí o mrtvých izraelských vojácích a civilistech. Pamatují se na bezpočet vražd, například na vraždu rodiny Vogelových v roce 2011, kdy dva teroristé na protest proti neexistující okupaci Gazy rozpárali celou rodinu v městečku Itamar, včetně rodičů, 11 letého Joava, 4 letého Elada, a tříměsíční Hadas; vrazi nedostali trest smrti, přestože v Izraeli existuje, a jejich autonomní palestinská vláda jim a jejich rodinám vyplácí doživotní renty z evropských peněz. Lidé mající židovskou babičku jistě tato fakta znají ještě lépe než novináři. O to hyenovitější je snaha oněch osobností se prosadit plivnutím na Izrael, který nyní čelí nejen Hamásu na jihu, ale i mohutnému Iránu na své severní hranici.

Cokoliv se stane na tom maličkém území o několika tisících čtverečních kilometrů, kde vládne demokracie, je pro ona média a pro ony „intelektuály“ velice důležité, ale utrpení stovek miliónů lidí na tisíckrát větším muslimském území, kde systematicky vyřezávají údy z žen při plném vědomí, znásilňují děti a plynují své sousedy, je nezajímá. Tato média a tyto osobnosti by si netroufly bojovat za práva mučených žen a dětí u miliardy muslimů, a ani za práva miliónů křesťanů v současnosti vyvražďovaných v arabských státech. Tito pseudointelektuálové vědí, že prvním přikázáním muslimů je „zabiješ“, a proto raději stojí na jejich straně a bojují s nimi proti křesťanům a židům, od kterých jim nic nehrozí.

Izrael bojuje proti budoucím dobyvatelům Evropy. V Gaze se bojuje za Prahu. Plivající osobnosti v Česku, stejně jako i jinde na Západě, se slušných lidí nebojí, vsadili na budoucí dobyvatele – těch se bojí, k těm mají úctu a těm chtějí předat klíče od bran svých měst.