Ten rok zůstal
pro mě navždy magickým. Bylo mně tehdy šestnáct. Narodil jsem se uprostřed slavných
pražských procesů, kdy se věšeli nepřátelé a zároveň se protestovalo proti
nízkým trestům. Ze školky pamatuji na zapalování svíček pod portrétem zemřelého
presidenta Antonína Zápotockého a ze školy na slavnostní nástup žáků, kdy
svazáci v modrých košilích troubili na zlaté trubky při vztyčování rudých praporů. Věřil jsem všemu, co se ve škole říkalo o Sovětském svazu a všudypřítomná
hesla
jsem bral jako truismy, protože jsem nežil v úplné a normální rodině
a nikdo mně nic nevysvětloval. Pod náporem filmové české vlny a čerstvého
humoru získávala stalinská strnulost postupně lidštější tvář. Během šedesátých
let se objevovala „nová“ fakta o „přehmatech padesátých let“ (tzn. o
politických vraždách). Zpočátku jsem si neuvědomoval, že pro mnoho lidi nejde o
nic nového – pro mě to byla nová fakta. Bydlel jsem na Letné a při vyučování
jsme slyšely výbuchy z odstřelovaného Stalinova pomníku. Učitelé občas trousili
neortodoxní poznámky. Rozpor mezi posvátností dosavadních hodnot a rouhavostí
nových informací se mi zdál mystický.
Množství nových
odhalení, politických skandálů a osvobozujícího humoru exponenciálně rostlo v letech
1966-1968. Samozřejmě, že zkušenější lidé mohli předvídat příjezd ruských
tanků, ale většina národa myslím tenkrát nebyla emocemi a rozumem daleko od
šestnáctiletého výrostka, kterým jsem byl já, a proto jsem se mohl cítit zcela
sjednocen se svým okolím. Při zpětném pohledu byl přesun sovětské armády do
Česka nevyhnutelný, a nelze ani vyloučit, že si Rusové celou liberalizaci
zorganizovali, aby mohli obsadit důležitou východoevropskou zemi hraničící se
státy NATO.
Podoben mnoha
lidem jsem měl pocit, že závoj ilusí a mámení mně náhle spadl s očí a že
již chápu ten dosavadní klam a že vidím celou pravdu o socialismu. Po letech
jsem pochopil, že to byl jen zlomek pravdy, například když jsem si přečetl o
masovém vraždění žen a dětí a o plynování politických vězňů v Rusku. Ale i
ta trocha pravdy ve mně jako v jiných vzbudila rozhodnutí již se
v budoucnu nenechat oblbnout a snažit se dobrat „pravdy“ včas. Jan Palach
se stal mým hrdinou a slíbil jsem si, že s „nimi“ nebudu dělat kompromisy.
Slovo „oni“ znamenalo vědomí lháři, kteří pro svoje pochybné cíle zneužívají
davy. Palach se pokusil sebeupálením zastavit to pomalé propadání do bahna
kompromisu a kolaborace ale, přestože mnozí na jeho pohřbu teatrálně vzlykali a
lomili rukama, nepodařilo se mu to.
Po příjezdu tanků
zpočátku lidé švejkovali, a dokonce házeli kameny na kancelář ruské letecké
společnosti, když se vyhrálo v hokeji, ale postupně se postavili do lajny.
Každý chápal, že jde o kolaboraci s asijskou okupační armádou, ale vždy je
někdo první, kdo strhne ke kompromisu ostatní. Na universitě jsme všichni
pohrdali tím, kdo první vstoupil do Svazu socialistické mládeže (SSM) a
nazývali jsme ho „esesák“, ale pak vstoupili další, a ten první vstoupil pak i
do komunistické strany a stal se naším velitelem během vojenského výcviku; pro
jeho horlivost jsme ho nazývali „kadet Biegler“ podle postavy ze Švejka. Vyhrožoval
nám a psal na nás tajné posudky, ale on to byl, kdo mohl udělat vědeckou
kariéru a cestovat za komunismu na západ; po „pádu“ komunismu zastával významné
funkce a dokonce byl v letech 2002-2012 ředitelem ÚOCHAB, nejvýznamnějšího
výzkumného ústavu v Česku.
Vzrušení z pohřbu
Palacha rychle vyprchalo. Komunisté chápali, že jejich spolupráce
z okupační mocností byl zločin, a usilovali o zkompromitování co nejvíce
lidí, aby nemohli být souzeni, takže tlačili na slabší jedince větami jako „máš
přece rodinu“, „chceš, aby děti studovali“, „přece nechceš živořit kvůli nějakým
divadelním ideálům“, atpod. Před pádem komunismu bylo v republice 1,7
miliónů komunistů. Režim se snažil ponížit a zkompromitovat i ty, kteří se
obešli bez členství v komunistické straně, například tím, že nutil lidi
podepisovat rezoluce proti Spojeným státům americkým nebo zaplatit symbolický
poplatek půl procenta z platu na podporu národně-osvobozeneckých (tj. teroristických)
hnutí. Režimu zvláště záleželo na účasti obyvatel ve volbách, při nichž každý
vhozený lístek, i škrtnutý, byl počítán jako hlas pro mír, tzn. pro Sovětský
svaz a pro komunisty. Pouze asi 0,3% občanů se odmítalo této frašky zúčastnit a
k volbám přes výhružky nechodilo.
Velký význam
přikládali komunisté získávání donašečů, neboli spolupracovníků STB, kteří
představovali asi 1% dospělých obyvatel. Sovětská tajná služba plně
kontrolovala všechny aktivity. Největší politickou akcí během normalizace bylo založení
opoziční Charty 77. Tato akce posloužila ke sjednocení všech „pokrokových sil“,
neboť protirežimní Chartu podepsalo zpočátku 250 a celkem méně než 1000 lidí,
zatímco prorežimní Antichartu podepsaly stovky tisíc lidí, včetně asi 10,000
umělců. Ironické bylo, že ona Charta nevyzývala k žádnému odporu, ale
naopak k dialogu s komunisty; v Chartě bylo 30 krát více
spolupracovníků STB než v běžné populaci. Není divu, že organizátoři Charty
po pádu komunismu zorganizovali klidné předání moci a zajistili komunistům
beztrestnost. Jejich nejvyšší představitel se v padesátých letech, kdy se
věšelo, promenoval v modré svazácké košili (Daniel Kaiser: Disident,Václav Havel 1936-1989. Paseka, 2009, strana 32), a do konce svého života
konsistentně hájil socialismus. Byli ovšem hrdinové, včetně Jiřího Wolfa a
Petra Cibulky, kteří Chartu sice podepsali, ale s komunisty se nikdy
nespojili a na své nekompromisní postoje doplatili mnohaletým vězněním.
1968 byl zlom
mezi dobou hloupých idealistických socialistů a zločinných kariéristů. Po roce
1968 mohli vládu podporovat již jen kariéristé, zrádci a dementi. Hloupí
idealisté vyhynuli jako dinosauři a malí hbití kariéristé přežili jako pojídači
jejich exkrementů. V době normalizačního temna se posílila jasná červená čára
mezi členy komunistické strany, před kterými se nemohlo mluvit, protože byli
nebezpeční nebo pod úrovní, a mezi normálními lidmi. Za normalizace se do
uranových dolů již neposílalo jako v první fázi českého komunismu, ale i tak
zničili komunisté v oné druhé fázi mnoha lidem život; některým zabránili
pracovat v oboru, který je zajímal, jiným nedovolili cestovat, a tvrdohlavé
odpůrce uvěznili. Tragédie druhé fáze nebyla v počtu zabitých, ale v počtu
ponížených. První fázi zpočátku podporovalo 40% obyvatel, druhou fázi sotva 4%.
Ale přesto se ona většina 96% lidí nechala za normalizace rychle zahnat do tichého
poníženého davu, který všechno odsouhlasil a se vším spolupracoval, i když nešlo
o život, ale jen o pár stovek navíc a o klid u televize. Být normálním
znamenalo být normalizovaným, kdo se nechtěl podřídit a být normalizován se
stal automaticky bláznem, nebo emigrantem či vězněm. Za normalizace po roce
1968 se pro socialismus s lidskou tváří zapomnělo na hrdiny
z padesátých let, včetně bratří Mašínů a vězňů z uranových dolů, a po
sametové revoluci se pro cinkání klíčů zapomnělo na hrdiny z normalizace,
včetně Karla Kryla a Jiřího Wolfa.
Chce se shrnout něco pro mladé, kteří temno reálného
socialismu nezažili. Snad, že v atmosféře represivní vládnoucí ideologie
se člověk nesmí bát jít proti proudu i za cenu, že vypadá jako blázen? – ať si každý
něco naformuluje sám.