Anglická Wikipedie označuje Marxe za hlavního architekta moderních
společenských věd. Česká Wikipedie se vyjadřuje méně obdivně. My, kteří jsme na
vlastní kůži pocítili aplikaci Marxových teorií a museli se z nich učit
různé „vědecké“ poučky nechápeme obdiv západních společenských vědců k marxismu,
který je tam na universitách kladen ještě výše než gender studies, gay studies
nebo black studies. Za komunismu i studenti chemie museli skládat zkoušky z „politické ekonomie“,
a „vědeckého komunismu“ u „profesorů“, jejichž nabubřelost a hloupost kontrastovaly s moudrostí a skromností učitelů chemie a matematiky. Jako studenti chemie jsme se tuposti oněch marxistů divili; matně si pamatuji na chytrosti ve stylu tří základních rovnic vykořisťování: k + n = u , k = u – n, n = u – k, kde k je kapitál, n nadhodnota a u je utrpení dělníka, anebo možná naopak. Hodně jsme se nasmáli, i když většinou pokradmu, protože kdo se neudržel před profesorem, opakoval zkoušku několikrát. Tajně jsme diskutovali, zda ony všeobecné zákony marxismu o třídním boji platí v celé naší galaxii. Kdo to byl Marx, jsme ovšem tenkrát nevěděli.
a „vědeckého komunismu“ u „profesorů“, jejichž nabubřelost a hloupost kontrastovaly s moudrostí a skromností učitelů chemie a matematiky. Jako studenti chemie jsme se tuposti oněch marxistů divili; matně si pamatuji na chytrosti ve stylu tří základních rovnic vykořisťování: k + n = u , k = u – n, n = u – k, kde k je kapitál, n nadhodnota a u je utrpení dělníka, anebo možná naopak. Hodně jsme se nasmáli, i když většinou pokradmu, protože kdo se neudržel před profesorem, opakoval zkoušku několikrát. Tajně jsme diskutovali, zda ony všeobecné zákony marxismu o třídním boji platí v celé naší galaxii. Kdo to byl Marx, jsme ovšem tenkrát nevěděli.
Již v raném mládí byl Marx uvězněn pro opilství, žalován pro neplacení
dluhů, vypovězen z Německa, Belgie, a Francie pro propagování násilí. Byl
vícekrát souzen, pro porušení tiskového zákona, pro urážku vrchního veřejného
prokurátora, pro rozněcování ozbrojeného povstání, ale vždy byl osvobozen, což
by se mu v zemích kde jeho ideje zvítězily – tam kde zítra již znamená včera
– nestalo, protože po prvním konfliktu by byl fyzicky zlikvidován, ale ani v
dnešní politicko-korektní Evropě by se tak snadno proti establishmentu mimo
vězení neudržel. O jeho nezvládnutelné agresivitě i uvnitř rodiny se zachovala
i svědectví jeho manželky. Po celý život žil z nevrácených půjček, podpor rodiny,
příznivců a přátel, které ovšem s oblibou shazoval a zrazoval, a dokonce
byl ve čtyřicátých letech placeným informátorem rakouské policie. Po roce 1848
žil určitou dobu relativně stísněně, hlavně díky svému špatnému hospodaření a
odporu k pravidelné práci – třebas i v novinách. Většinou však utrácel
mnohonásobek průměrného platu oné doby. Snažil se fušovat do vysoké ekonomie,
ale polovina z jeho vlastních dětí zemřela, protože nebyl schopen zajistit jim
základní hygienu z relativně velkých sum, kterými disponoval. Dědil i po
rodičích, které předtím podváděl. Otec mu jednou na stížnost, že nemá dost
peněz na representaci, sarkasticky odpověděl: „Ale jak může člověk, který každý
týden objeví nový systém a zboří veškeré výsledky, ke kterým tak pracně dospěl,
jak může, táži se, dbát na takové triviality?“, a matka ho vyzvala, ať se snaží
spíše nějaký kapitál udržet v ruce než o něm psát. Nesmyslně rozhazoval a se
svou manželkou například pořádal plesy, protože mu velice záleželo na názoru oněch
pohrdaných měšťáků. Dělníka nikdy neviděl a ani se nenamáhal navštívit
Engelsovu továrnu; vzdělanými reformátory dělnického původu pohrdal ze snobství
a pro jejich malou revolučnost. Marxismus nespojil proletáře ale nespokojené
intelektuály všech zemí.
Sjednotitel Itálie revolucionář Giuseppe Mazzini Marxe popsal jako
destruktivního ducha, jehož „srdce je naplněno spíše nenávistí než láskou k
lidstvu … mimořádně úskočný, vychytralý a zachmuřený… žárlivý na svou autoritu
stranického vůdce; proti svým politickým oponentům v rámci strany postupuje
mstivě a nesmiřitelně; nedá pokoj, dokud je nesrazí a nerozdrtí; jeho hlavní
charakterovou vlastností jsou nespoutané ambice a touha po moci…navzdory
komunistickému rovnostářství je ve své straně absolutním vládcem…a netoleruje žádnou
opozici.“ Ze žárlivosti Marx nazval Ferdinanda
Lassalla, zakladatele sociálně-demokratického hnutí ve světě, který na rozdíl
od Marxe nikdy pokřtěn nebyl, začmoudlým židem. Nenávistně též napadal jiného
zakladatele dělnické emancipace a anarchistického hnutí, Pierre-Joseph
Proudhona, protože ten kritizoval skoro náboženský dogmatismus revolucionářů
Marxova typu. Podle životopisců, Marx bojoval hněvem a sarkasmem proti všem výrazným
osobnostem doby a jejich učení, takže mu nezbyl čas a energie aby vytvořil něco
jiného. Do konfliktu, samozřejmě ze žárlivosti, se Marx dostal i
s Michailem Bakuninem, zakladatelem moderního anarchismu; Bakunin, který
byl v Rusku mnoho let žalářován, ohodnotil Marxe jako marnivého egoistu,
který odstranil Boha a sebe dosadil na jeho místo.
Marx viděl sebe jako Prométhea, který přinese lidem světlo poznání,
v podobě vědecké teorie kapitalismu a jeho svržení. Na materialistické
koncepci historie Marx pracoval spolu s Engelsem, ale zásluhy jsou obvykle
připisovány Marxovi. Jak si všimli jeho životopisci, měl schopnost
sebepropagace, přičemž jeho celoživotní strategií bylo doprošování se o peníze
a očerňování dárců. Mnoho Engelsových novinových článků vycházelo pod Marxovým
jménem a zdá se, že Marx nenapsal jedinou svou významnější práci samostatně.
Naopak, Marxovo nemanželské dítě se služkou na sebe vzal Engels, aby ušetřil
příteli problémy s manželkou a s „měšťáckou společností“; Marx donutil služku,
aby dítě dala do péče cizích chudých lidí. Vymáhání dluhů jeho věřiteli
v něm posilovalo nenávist ke kapitalismu. Vyžebrané a zděděné peníze
nakonec zaručily Marxovi život mezi horními dvěma procenty populace
v nejbohatší kapitalistické zemi, v Anglii. Stal se vzorem dnešním subvencovaných
buržoazním intelektuálům.
Marx namíchal teoretický revoluční koktejl z různě nasbíraných pojmů;
nadhodnotu vzal od Davida Ricarda a boj protikladů od Hegela. Marxe nezajímalo
hledat pravdu ale hlásat apokalyptické vize o konci kapitalismu a celého světa,
jak ve svých raných básních tak i v pozdějších „vědeckých“ spisech. Byl výborný ve vybírání aforismů do útočného
celku, často bez citování zdrojů. Například od Heinricha Heineho vzal „Náboženství
je opium lidstva“, od Louise Blanca vzal „Každý podle svých možností, každému
podle jeho potřeb“, od Karla Schappera vzal „Proletáři všech zemí spojte se“ a
od Louise Blanquiho vzal „diktaturu proletariátu“. Mnoho sloganů vymyslel sám. Některé mohly
sloužit Hitlerovi jako inspirace: „Co židé uctívají? Kšeftování. So je jejich
bohem? Peníze… Naše éra bude osvobozena, až se osvobodí od kšeftování a peněz,
to znamená od skutečného a praktického judaismu…“ To přesně Hitler hlásal a
dělal. Když označoval Marx židy za ztělesnění kapitalismu a všeho zla, jakoby
si neuvědomoval, že mohl kapitalismu sám užívat a své protižidovské pamflety
vydávat jen díky tomu, že se pokřtil.
Již v roce 1845 Marx usoudil, že o světě se nemá mudrovat, ale že je třeba jej
revolučně změnit. Dnes se nám vybavuje hromada lebek v komunistické Kambodži,
kde vládli několik let bývalí studenti Jean Paul Sartra, filosofa revoltujících
marxistických studentů z Paříže 1968. Wolker básnil, že sny zabíjíme tím, že je
uskutečňujeme. U Marxe nešlo ani tak o sny jako o násilnické fantasie – a
skutečnost 20. století všechny tyto fantasie bohatě zabila. Svou nenávist a
agresivitu Marx transformoval do politiky, jako například, když vyhrožoval pruskému
parlamentu v roce 1849: „Jsme bezohlední a nechceme milodary, až přijde
náš čas, nebudeme šetřit terorem“. Připomíná to Gottwaldovo varování parlamentu
před válkou: „Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem“. Demokratické
volby Marx nazýval opileckou orgií. Nenávist, kterou Marx celý život prožíval a
vypouštěl na hromady papíru, které po něm nakonec Engels našel, ožila
v díle Stalina, Pol Pota a Mao Ce-Tunga. Jeho útočný styl byl slyšet
z Leninových projevů a i v řeči prokurátorů v inscenovaných
procesech.
Ptáme se, jak je možné, že Marx, žijící v době exponenciálního rozvoje věd,
ve svých teoriích nijak nereaguje na objevy své doby. Za jeho života byl
objeven bicykl, fotografie, šicí stroj, telegraf, gramofon, žárovka (Edison), planeta
Neptun, a byly objasněny elektřina a magnetismus (Maxwell), chemie
(Mendělejev), bakteriální původ nemocí a jejich léčení chemikáliemi nebo
imunizací (Pasteur, Koch), evoluce (Darwin). Marx o těchto věcech neměl ponětí
a v pozdějším věku si to uvědomoval, začal číst a dokonce tajně navštěvoval
kurz matematiky pro strojníky, jehož výsledkem jsou asi jeho naivní aritmetické
rovnice o vykořisťování. Stejně jako Engels však zůstal myšlenkově uvězněn
v letech svého dětství, ignoroval i pokrok v sociálním postavení
pracovníků. Oba falšovali fakta ve svých elaborátech, nebo používali desítky
let staré statistiky. Marx narazil během čtení na jevy obtížně spojitelné s jeho
počátečními předpoklady a proto u svého životního díla, Kapitálu, skončil prvním
dílem. Engels po něm našel kila popsaného papíru, z něhož rekonstruoval další díly, ale
většina plochy byla počmárána fragmenty o dusíkatých hnojivech, atmosférických
teplotách a mořských mušlích. Marx záviděl Darwinovi všeobecné uznání, a chtěl
se vidět jako člověk vědecky objasňující vztahy v lidské společnosti na základě
ekonomie. Nic z Marxových předpovědí se nepotvrdilo, včetně jeho očekávání
revoluce v rozvinutém Německu a ne v zaostalém Rusku. Opakováním
slova „vědecký“ v souvislosti s vyhlazováním tříd se Marx zapsal u
humanitních inteligentů jako vědec. Marx je myslitelem a marxismus je vědou,
ale jen pro chudé duchem.
U příležitosti dvoustých narozenin Marxe, předsedal president Evropské
komise Jean-Claude Juncker odhalení 4,5 metru vysokého pomníku
vyrobeného v komunistické Číně. Šéf Evropy nešetřil chválou na Marxe,
údajně filosofa, který myslel do budoucna a měl kreativní aspirace, bohužel
však je prý dnes viněn za věci, které nezavinil, jelikož mnohé co napsal, bylo
prý přepsáno do pravého opaku. Takže jeho požadavek likvidace celých tříd a
celých národů, včetně Čechů, byl přepsán? A kým? A jak zní pravý opak takového
požadavku? Cožpak někdo přepsal rovnici nadhodnoty k + n = u na její pravý
opak, tzn. na k + n = – u ? Vždyť odhalovaná socha byla darována vládou země,
kde jsou domnělí oponenti režimu stahováni z kůže a jejich orgány
prodávány na transplantace. Kdyby si bolševici nevzali marxismus do svých
sloganů, nikdo by asi dnes o Marxovi neslyšel a pomník by nikoho stavět
nenapadlo. Pod praporem marxismu byly zavražděny desítky milionů lidí, a proto je
postavení Marxova pomníku v Evropě absurdnější než postavení pomníku
Hitlerova.
Pamatuji na největší sochu lidské historie, Stalinovu sochu na Letné,
blízko mého rodiště i bydliště, která se tyčila s podstavcem do výše 30
metrů. Převyšovala třináctimetrovou socha Dia ve staré Olympii považovanou
tisíce let za jeden ze sedmi divů světa. V kafkovském duchu byla dostavěna
tři čtvrtě roku před 20. sjezdem komunistické strany Sovětského svazu, kdy byly
„odhaleny Stalinovy přečiny“, a ve švejkovském duchu byla zbourána o sedm let
později, což vyžadovalo několik týdnů odstřelování, které jsme jako žáci
slyšeli ve třídách. Marxovu sochu v Trevíru by šlo odstranit mnohem snadněji,
ale bojím se, že to budou až muslimové, kteří ji zničí. Proti Marxovi a
Hitlerovi nic nemají, ale rádi bourají velké sochy, proto by lepší šanci na
zachování socha měla, kdyby Marxe postavili nižšího, třeba skromně sedícího na
hromadě lebek a kostí.
Zdroje:
Gary
North, Mrax’s Religion of Revolution, Tyler, Texa, 1989 (Originally published
in 1968)
Paul
Johnson, Intellectuals, New York, Harper & Row, 1988 (Česky:
Intelektuálové, Leda, 2012)
Frank
E. Manuel, A Requem for Karl Marx, Press Cambridge, London, 1995 (Česky:
Rekviem za Karla Marxe, Dialog, Liberec, 1997)