Dne 4. března byli v Anglii otráveni nervově paralytickou látkou bývalý
ruský agent Sergej Skripal a jeho dcera Julie. Událost byla hojně komentována.
Dcera byla propuštěna z nemocnice počátkem dubna a otec 18. května.
Prozkoumal jsem všechny články z internetových novin Neviditelný pes
věnované tomuto tématu v tomto období 2,5 měsíců, 27 článků napsaných 20
přispěvateli, a to především z hlediska jejich vztahu k Rusku. Rovnou
počítám: 6 článků silně kritizuje politiku Západu vedeného
Spojenými státy a
zamítá kritiku Ruska jak v souvislosti s otravou Skripala, tak i
obecně (útok proti Západu a chvála Ruska), 8 článků kritizuje všechny a všechno
a tvrdí, že vina Rusů není potvrzena (globální reptání a obhajoba Ruska), 5
článků se tváří rozvážně a objektivně a vinu Rusů nepovažuje za jasně
prokázanou (neutrálnost), 8 článků nepochybuje o schopnosti Ruska takového
zločinu se dopustit, opírajíce se o historické zkušenosti s tímto státem (uznání
ruské účasti). Lze shrnout, že 14 článků je proruských a 13 článků ne.
Než se pustím do citací z onoho spektra názorů, připomenu, co jsou to
nervově paralytické látky typu sarinu a somanu. Jde o fluoroderiváty
organofosfátů, které inhibují enzym acetylcholinesterázu a tím i přenos nervových vzruchů. V závislosti na
dávce a délce působení jedu lze podat protijed (například atropin) a účinky
jedu omezit. Jedy byly vyvinuty nacisty a po válce přešly do rukou spojenců.
Pamětníci si vzpomenou, jak nás po celé dětství strašili ve škole sarinem a
somanem, kterým nás nepřátelé Sovětského svazu údajně mohli kdykoli napadnout.
Dnes již víme, že to byli spíše Rusové, kteří tyto látky dále rozvíjeli a
zkoušeli je na politických vězních; švédský národní hrdina Raul Wallenberg byl v roce
1947 možná zabit podobným jedem v moskevské toxikologické laboratoři zvané
LabX*. V sedmdesátých letech Rusové zlepšili jedovatost těchto látek desetkrát
(látky skupiny Novičok). Nacisté si netroufli tyto látky proti spojencům použít.
Použity byly až Saddámem ve válce proti Iránu (1983-1988), v níž usmrtily
mnoho tisíc vojáků, a taky proti Kurdům v Iráku ve vesnici Halabja, kde
v roce 1988 usmrtily 5000 civilistů.
Ohledně konvenčních zbraní se Irák opíral hlavně o pomoc z Ruska.
Jak vyvinul Saddám své chemické zbraně nevím, ale Izrael bral v roce 1991
hrozby chemického útoku ze strany Iráku vážně; všichni jsme měli doma masky (já
všech velikostí pro děti od 5 do 14 let) a pro každého injekci atropinu.
Ve Skripalově případu, stejně jako v případu otravy bývalého agenta
Litviněnka poloniem, nejde o teoretickou diskusi, zda popravovat zběhlé agenty
je správné, ale o narušení suverenity jiného státu, a hlavně o použití
nebezpečných chemikálií ohrožujících veřejnost v jiném státě. Jed, který
otrávil Skripala, také zranil tři anglické policisty. Litviněnkův případ byl
Angličany zcela vyšetřen, díky radioaktivní stopě, kterou dva vrazi dokonale
vyznačili všechny své pohyby. Desetileté vyšetřování skončilo v roce 2016
oficiálním britským prohlášením, že vrahy jsou bývalí agenti KGB Lugovoj a
Kovtun, kteří jednali na přímý příkaz šéfa ruské tajné služby FSB, schválený
Vladimírem Putinem. U Skripala Britové důkazy nezveřejnili a Rusové svou účast
popírají. Ale stejně vehementně popírali Rusové účast na zavraždění Litviněnka,
Trockého, polských důstojníků v Katyni, Raoula Wallenberga, stejně jako popírali
účast na dalších zločinech i přečinech, jako třeba na používání dopingu ve
sportu; a ve všech případech byli usvědčeni ze lži, a dokonce se k mnoha
zločinům nakonec přiznali. Věřím, že se jednou přiznají i k pokusu o
zabití Skripala a jeho příbuzných.
Představuji si
jak historik z budoucna nebo cestovatel z jiné galaxie uvidí vše, co
se stalo ve 20. století. Uvidí stát, co zabil velkou část vlastních obyvatel terorem
a hladem, spojil se s Hitlerem, dobyl půl světa, jeho vojáci znásilňovali
a stříleli civilisty v mnoha cizích státech, rozšířil svůj šílený systém
na polovinu zeměkoule, držel svět v šachu pomocí zbraní hromadného ničení,
které získal (jako vše ostatní) podvodem, krádeží a špionáží, organizoval
demonstrace proti atomu na západě a radioaktivitou zabil 300 000 vlastních
občanů nedbalostí ve své atomové elektrárně, stát který založil ve svobodných
zemích strany jež byly pátými kolonami, stát jehož president nechával zabít
jednoho novináře měsíčně a nakonec se stal nejbohatším člověkem historie, stát
který neuměl dát svým lidem slušné jídlo a bydlení, ale byl mistr ve špionáži,
dezinformaci, ve vedení válek všude po světě, ve vyvolávání nenávisti a v
rozeštvávání lidi proti sobě, prostě stát oplývající vlastnostmi spadajícími
v těch starých slovnících z dvacátého a jednadvacátého století pod slovo „ďábel“.
A onen historik či galaktický cestovatel nebude chápat, proč tak velká část
písemného materiálu z té doby, ať již ze západu nebo z východu, je
proruská. Nebude ani chápat, proč je tak velká část neutrální. Já jsem
nepřiletěl ani z budoucna a ani z jiné galaxie, ale také nechápu, jak
je možné, že z 27 uvažovaných článků je 19 (70%) proruských či
neutrálních. Pokusím se najít alespoň zjednodušenou odpověď.
Domnívám se, že
velká část proruských instinktů má kořeny v komunistickém režimu, kdy
Rusko bylo vynášeno jako spasitel lidstva, zatímco Američané byly prezentováni
jako vykořisťovatelé, primitivové a násilní kovbojové. Brainwashing prováděný
od dětství změnil myšlení mnoha lidí. Neutralita a určitá slepota k ruským
excesům má vedle zmíněného vlivu starého režimu další důvody. Především jde o
globální reptavost: všichni jsou svině, není se na koho obrátit, jedni sice
okupovali, ale druzí zradili, atpod. V takové atmosféře není rozdílu mezi
mccarthismem a stalinismem, ani mezi popravou dvou Rosenbergů a popravou dvou miliónů
politických vězňů. K této relativizaci navíc přispívá plíživá levicová
propaganda všude na světě. Lidé si často neuvědomují, že ti 2 Rosenbergové byli
komunisté a špióni, a proto byli popraveni v Americe po právu, zatímco 2 000
000 sovětských občanů byli nejvěrnější komunisté, a proto byli v Rusku
popraveni neprávem. Další důvod slepoty k Rusku vyplývá z toho, že levicoví
liberálové jsou dnes globálně proti Rusku (kavárna je protiruská), takže někteří
pravicovější lidé přecházejí mechanicky na proruské pozice. Takový přechod je
samozřejmě ulehčen i katastrofálním stavem západní společnosti, ve které je
obtížné hledat vzor, a lidé tradičně inklinují k hledání vzorů, místo aby
sami šli vzorem. Zde pomáhá lidem moderní názor, že dnešní Rusko nemá nic
společného se Sovětským svazem, protože v roce 1989 se SSSR rozpadl a kdo
věří na spojitost mezi SSSR a Ruskem je paranoik. Tento názor ale zcela
ignoruje pokračující nesvobodu a i bídu většiny obyvatel Ruska, pokračující
aktivní opatření ruské rozvědky po světě, pokračující uzavření archivů, pokračující
zasahování do vnitřních věcí jiných států, pokračující podvodnost řízená vládou
(falšování antidopingových zkoušek na ruské olympiádě), k čemuž se přidaly
nové negativní jevy jako je zabíjení novinářů a nesmírné zbohatnutí vládnoucí
elity v Rusku.
Pokusme se
podívat, nakolik se výše definované důvody obrážejí v oněch 27
článcích týkajících se Skripalova případu, které jsem pro jednodušší odkaz
označil jako [1] až [27]. Proruské články [1] až [6] mimo jiné říkají: „V
případě agenta Sergeje Skripala v Británii se nabízí ,ruská‘ stopa… Zeptejme se
však: Komu ku prospěchu? Ruský prezident není hlupák… To udělal Rus! Proč?
Protože je to Rus!… Jistě, dodnes nebyl uzavřen případ Alexandra Litviněnka
otráveného poloniem…[1]“. „Těch záhad okolo je celá řada a myslím, že se
stejně nikdy nedozvíme odpověď, jak k tomu došlo…[2]“. „Zvykneme-li si
totiž na to, že nejrůznějším štváčům postačí jakýkoliv neodůvodněný odhad k
tomu, aby hned jednali, přispějeme k posílení totalitárních tendencí! Stačí se
podívat na Spojené státy a Velkou Británii (a nově i jejich francouzského
přisírku), jak chtějí zneužít nedokázané, možná dokonce fiktivní kauzy
Skripalových… [3]“. „Naprosto nelegitimní reakce Spojených států na
údajný chemický útok ve vzdálené zemi, v níž americké ozbrojené síly pobývají
naprosto nelegálně… Ano, bombardování Sýrie na chvíli odvrátilo pozornost od
podivného vývoje v kauze otce a dcery Skripalových... [4]“. „Novičok zatemnil leckomu mozek… Pod kotel protiruské hysterie bylo přiloženo…Tomuto primitivnímu lákadlu
neodolali ani zodpovědní čeští politici…[5]“. „Připomíná případ Skripal údajnou vraždu Alexandra Litviněnka,
také dvojitého agenta – zrádce, který zemřel v Londýně v roce 2006 na otravu
radioaktivním poloniem…[6]“. Proruským článkům je společná nenávist
k Západu a vulgární útočnost jazyka připomínající Rudé Právo. První dva
články jsou napsané bývalým členem KSČ. Autor druhého a třetího článku za
komunismu léta spolupracoval se Zbyňkem Fišerem, známým jako Egon Bondy, který
pracoval pro StB v letech 1952-1955, 1961-1968, 1973-1977 a 1985-1989; stejný autor
se na jiném místě vyjádřil, že spolupracovníci s StB si zasluhují naši úctu,
buď kvůli tomu co vytrpěli, když je ke spolupráci nutili, anebo kvůli tomu, že
věřili, když to dělali dobrovolně. Takže vazbu na starý režim můžeme přisoudit
nejméně 4 ze 6 článků (67%).
Z osmi „reptavých“
článků lze citovat: „Ne že by
Rusové v ničem nejeli. Ale že by úplně ve všem?... Infantilita obhajování
údajného útoku novičokem na bývalého ruského agenta Skripala je tak ubohá, že
už jí nemůže věřit nikdo jiný, než anglická premiérka a Macron a pár dalších… Ty
lidi nelze brát vážně… I kdyby Rusové skutečně zaútočili na Skripala…[7]. Takže autor připouští, že Rusové zabili
Skripala, ale v každém případě všichni kromě Rusů jsou ubozí a nelze jim věřit.
Autor článku [8] zas tvrdí, že smrtící jed není tak nebezpečný jako vyhoštění
diplomatů, protože posílí extremisty na obou stranách. Oba autoři byli členové
KSČ. V dalších „reptavě neutrálních“ článcích se hlavně ironizuje
neodůvodněné obvinění Ruska. „Látku,
kterou dnes dokáže namíchat průměrný absolvent chemické fakulty z běžně
dostupných komponentů v průměrně vybavené laboratoři kdekoli na světě – tu
stoprocentně vyrobili a použili specialisté z Ruska, a to na přímý rozkaz
Putina!… Vladimír Vladimírovič je všechno možné, jen ne idiot… Putin nepatří k
těm, kterým celá tato záležitost prospívá…[9]“. „Šílený Boris
Johnson rovnou z voleje obvinil samotného Putina… [10]“ říká další
autor a v jiném příspěvku: „Pokud vím,
tak nikdo přesně neví, co přesně ten novičok vlastně je… Sem tam někoho otráví
a vypadá to, že to jsou Rusové, anebo se to i prokázalo… Celé to je divné a
trochu to smrdí a ani se nedivím Rusovi, že je ironický, když vidí, že důkazy
nejsou předloženy žádné [11]“, takže autor sympatizuje s ruskou
ironií, i když se ruská lež prokáže. „Putin
zachránil před rozkradením a prodáním
do zahraničí většinu ruského přírodního
bohatství… [12]“. Autor článku sarkasticky tvrdí, že na rozdíl od ostatních, Rusové
„likvidují své zrádce tak, že vyšetřovatele vedou přímo k nim“, což je
nepovedená ironie, vzhledem k otevřené likvidaci nepřátel Ruska Ruskem vždy
a všude. Autor článku [14] se bojí „Co
se bude dít se světem, kde si velmoci budou počínat legitimně, ale protiprávně“,
maje na mysli ne zavraždění Skripala, ale údajně neprokázané obvinění Ruska.
Z většiny těchto žoviálně-reptavých článků čiší
snaha ukázat relativnost a nejasnost, a i když se ruská účast na akci
připouští, vlastně se nic neví a Ruské stanovisko je pochopitelné. Vazbu
na starý režim můžeme přisoudit nejméně 2 z 8 článků (25%).
Pět článků je skoro neutrálních, ale jejich autory velmi znepokojuje, že
chybí důkazy. „Západ předkládá ničím nepodloženou jistotu a vykazuje
diplomaty…kdyby Franta a Pepík skočili z okna, vyskočíme taky?…[15]“. „Zcela
automaticky dostal Kreml nálepku vraha exdůstojníka ruské vojenské rozvědky a
jeho dcery [16]“. „Nemohu přijmout
suverénní výroky britské vlády, ministrem zahraničí počínaje a paní premiérkou
konče, která nám a zbytku světa říká, věřte nám a neptejte se nás na to, jak to
skutečně bylo… nechtějí předložit žádné důkazy [17]”; autor zde ignoruje fakt, že vyšetřování ještě
neskončilo, a že předchozí podobné případy vždy potvrdily účast ruské vlády; autorovu
náklonnost k Rusku lze pochopit, uvědomíme-li si, že prožil 26 let ze své
úspěšné kariéry v komunistickém režimu, což jej nemohlo neovlivnit. Jiný
autor chápe ruskou účast na Skripalově otrávení: „…dává výstrahu jiným
potenciálním přeběhlíkům…a pokud si někdo myslí, že ne, řekl by, že Alexandr
Litviněnko rovněž v Británii požil polonium náhodou?...
[18]“; ale stejný autor kupodivu doporučuje se po pravdě
moc nepídit: „Vsadit celou politiku na jednu těžko prokazatelnou kauzu může
přinést víc škod než užitku[19]“. Jak proruské tak neutrální články jsou
prosyceny jakousi zvláštní
dialektickou mlhou, o jejímž ideologickém původu není pochyby. Vazbu na starý
režim můžeme přisoudit nejméně 1 z 5 článků (20%).
Jen osm článků zaujímá jasné a nedialektické stanovisko. Spisovatel literatury faktu podrobně popisuje ruské
chování v podobných situacích a nepochybuje o ruské snaze dát výstrahu
dezertérům [20], přičemž popisuje Skripalovu činnost a vysvětluje její trvající
nebezpečnost pro Rusko [21]. Další přispěvatel jasně, a aniž by
zpochybňoval ruskou účast, píše že „Zemanovo prohlášení se velmi zalíbilo v
Rusku, které Zemanův výrok využilo k totální kritice britské politiky v případě
otravy Sergeje Skripala [22]“. Další autor, fyzik pronásledovaný za komunismu, zcela střízlivě
konstatuje, že Rusko své zběhlé špióny likviduje [23]. Jiný autor, chemik beze stopy sympatií k starému
režimu a emigrant shrnuje nesmírné zločiny Ruska v posledních sto letech a
ukazuje, že nedůvěra v Rusko je příznakem zdravého rozumu [24]. Jiný
přispěvatel Psa, který nikdy pozitivní vztah ke starému režimu nevykazoval a
před ním uprchl, ukazuje na shodu otravy
Skripala a Litviněnka, a upozorňuje na nesmyslnost romantického přichylování se
k ruskému dubisku [25]. Další pravidelný přispěvatel Psa připomněl
předchozí případy, kdy Rusko popíralo svou vinu, včetně při zavraždění Litviněnka, Trockého, polských důstojníků
v Katyni, atd. [26]; stejný autor ukazuje na zdroj proruských
sympatií v relativistických moudrech jako „V Rusku je to strašné, ale na západě to není o nic lepší… Lžou
všichni a pravda se nedá zjistit”, a dále říká: „Nebudu
zde dokazovat, že Rusko má se Sovětským svazem více společného, než je zdrávo… že
jde o říši zla a klamu, lze ověřovat stále znovu…[27]“. Vzhledem k členství spisovatele literatury
faktu v KSČ je vazba na starý režim v této skupině 25%.
Lze shrnout, že v první skupině (chvála Ruska) je
minimálně (2 ze 3) 67% autorů ovlivněno komunismem, v druhé skupině
(obhajoba Ruska) je minimálně (2 ze 7) 29% autorů ovlivněno, ve třetí skupině
(neutrálnost) je minimálně ( 1 ze 4) 25% autorů ovlivněno a ve čtvrté skupině (uznání
Ruské účasti) je (1 ze 6) 17% autorů ovlivněno komunismem. Korelace rusofilie
s vlivem komunismu tedy existuje. Čísla však vedou k jiné
otázce: proč 29 let po pádu komunismu je minimálně (6 z 20) 30% autorů,
kteří se vyjadřují k určité tematice a píší do relativně pravicových novin,
spjato s bývalým komunistickým režimem? Nevím.
Prolistování výše zmíněných článků potvrzuje, že proruské sympatie, asi nepochopitelné pro vnějšího
pozorovatele z jiné galaxie či z budoucna, jsou z poloviny
vysvětlitelné vlivem bývalého komunistického režimu. Druhou polovinu má na
svědomí globální relativismus a oslabení Západu. Zdánlivě není ke komu a
k čemu se přimknout. Ale bylo by nesmyslné přimykat se ke shnilému dubisku,
bylo by divné podporovat shnilou část světa jen proto, že svobodná část je
oslabena. Vždyť na tom oslabení má ta shnilá část velký podíl. Hlavní je
nezapomínat fakta. Mccarthismus není Stalinismus, dva není dva milióny,
tápající Západ není vražedný Východ, Trump není Putin, a USA není Rusko. Ruští
přátelé poukazují na mrakodrapy v Moskvě a obchodní dům plný zboží v Kemerovu, ale proti tomu lze uvést, že mrakodrapy slouží
vládnoucím oligarchům, a že v Kemerovu vypnuli hasiči při požáru sirény,
které je rušily v popíjení vodky, pracovníci obchodního domu zamkli děti v kinosále
a vláda zcensurovala počet shořelých dětí.
I moji
nejmilovanější umělci, které jsem už jako předškolní dítě poslouchal na
zašuměných šelakových deskách, Voskovec a Werich, se zmýlili, když v jedné
předscéně zesměšnili hladomor na Ukrajině jako antikomunistickou propagandu,
jistě se za to později styděli. Nejde o osobní prestiž, všichni se můžeme
mýlit. Jde o dobro a zlo, o pravdu a lež. Přiznejme si fakta – Rusofílie je
nebezpečná nemoc.
*Pavel Sudoplatov and Anatoli Sudoplatov, Special Tasks, Little, Brown andCompany, Great Britain, 1994, strana 270,