Člověku třebas jen povrchně sledujícímu zprávy nemohla uniknout alespoň
jedna ze tří následujících událostí. Prvá: v únoru 2014 distribuovala
ruská vláda během zimní olympiády v Soči sportovcům doping, přičemž
uložiště vzorků i laboratoř postavila předem tak, aby tajná služba mohla vzorky
v noci vyměnit za předpřipravené vzorky stejných sportovců bez drogy.
Druhá: 15. února 2015 byl blízko Rudého náměstí v Moskvě ostentativně
zastřelen Boris Němcov, vůdce opozice proti Putinovi. Třetí: 4.
března 2018 byl
v Londýnském parku otráven bývalý ruský občan a jeho dcera nervovým jedem vyvinutým
v Rusku zvaným Novičok, ohroženy při tom byly desítky náhodných britských
občanů. Jde o tři z mnoha příkladů flagrantního porušení mezinárodních
zákonů i základních pravidel slušnosti. Nejstrašidelnější na ruském použití
lži, jedu a dýky je jeho samozřejmost a ostentativnost. Vraždy jsou
ostentativní, aby varovaly, a z podvodů čiší přesvědčení, že Rusku patří
vše, třebas i medaile získané pomocí chemie a tajných služeb. Navzdory uvedeným
příkladům si část veřejnosti barbarskost Ruska nepřipouští, a mnoho publicistů
toto nevědomí podporuje vytvářením dojmu, že spory Ruska se Západem jsou dozvukem studené války a že občasné negativní zprávy o Rusku jsem jen
dozníváním toho starobylého jednostranného pohledu. Proruští publicisté se rádi
uchýlí k bajkám o ruském bohatýru, který železnou pěstí rozdrtil nacisty u
Stalingradu a tak zachránil svět, což se nedá vymazat anekdotickými historkami
o drobných ruských přehmatech. Polovina Čechů již ani nepamatuje zotročení
Česka v letech 1948-1989 – což byl jeden z těch drobných přehmatů.
Jeden publicistický příklad za všechny je článek Jana Schneidera „Rus do
sebe nechá bušit“ ve Psu ze dne 3. 3. 2018. Autor na Rusech obdivuje to, že
jejich národním sportem jsou šachy, zatímco americkým národním sportem je pouze
baseball. Chválí Varšavskou smlouvu, a obviňuje NATO z rozpínavosti.
Sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou v roce 2014 a zabití 298
cestujících označuje autor za součást americké propagandy, stejně jako
organizované používání dopingu v Rusku; svá tvrzení dokládá aforismy známých
herců. Obdivuje Severní Koreu a tvrdí, že by se obě Koreje snadno dohodly bez
západního štvaní. Američané jsou „kovbojové“, jsou bez historie, jsou
terorističtí, krutí a hysteričtí. Autor dokonce tvrdí, že Američané se po
invazi do Iráku přijeli do Prahy poradit jak postupovat, ale radami pražského
think-tanku, v němž zřejmě pracoval i pan Schneider, se neřídili, a proto
prý dopadli špatně. Jediným Američanem, kterého si autor váží, je boxer
Muhammad Ali, a s ním srovnává Rusko (vzhledem k nízkému IQ Aliho nejde o
velkou lichotku): „…vraťme se k Rusovi. Ten stále drží a drží, nechá do sebe
bušit, ale na nohách stojí. Pamětníkům to cosi připomíná… Všichni tuší, jak to
asi dopadne.” Ano, autor předvídá, že bájné Rusko nakonec navzdory všemu vyhraje
jako ten bájný muslim, jako vyhrálo u Stalingradu. Navzdory čemu? Navzdory
sestřelení civilního letadla? Navzdory ruské podpoře pro Severní Koreu, která
zotročila 20 milionů lidí? Navzdory státem vynucenému dopingu a falšování
sportovních výsledků? Navzdory nesčíslným vraždám protivníků i stoupenců?
Na to, že je Jan Scheider bezpečnostním analytikem, jsou některá jeho
tvrzení nepochopitelně naivní. Ve svých životopisech například tvrdí, že byl
z venkova, a proto si jej STB za komunismu nevšímala, i když byl postupně
přítelem téměř všech lidí, kteří nakonec skončili ve vězení nebo ve
vyšetřovacích celách. Autor se chlubí, že deset let opisoval pro Egona Bondyho
texty, jejichž byl prvním čtenářem, ale že Bondy pracoval pro STB v letech 1952-1955,
1961-1968, 1973-1977 a 1985-1989 autorovi nevadí. V rozhovoru se Stanislavem Novotným v roce 2015,
Schneider řekl: „Kdo byli ke spolupráci s STB přinuceni, zasluhují úctu,
kvůli tomu co si vytrpěli…“, a dále: „klobouk dolů před těmi, kteří
spolupracovali s STB a komunisty, protože věřili…“
Pro oběti ruských zločinů není důležité, jestli se na jejich hroby plive
kvůli naivitě, víře nebo jiným důvodům. Mladým by se měla připomínat fakta,
protože jinak se stanou hříčkou v rukou (naivních či jinak nebezpečných) publicistů
a politiků. V mnoha dokumentech (viz níže) si mladí mohou přečíst, že
oslavovaní ruští bohatýři posílali vlastní ženy a děti zmrznout za polární
kruh, dělali sadistické pokusy s jedy na vlastních občanech, stříleli děti, vyhlazovali
vesnice pomocí kulometů a jedovatých plynů, vyklešťovali kněze, zavraždili stovky tisíc vlastních
vojáků za to, že upadli do zajetí, a organizovali pochody smrti pro národnostní
menšiny; například počet zabitých za Stalina představoval 15 % ukrajinské populace
a asi 50 % kazašské populace. Informace o těchto „přehmatech“ podávají často
ti, kteří je v dobré víře pomáhali organizovat. Během Druhé světové války
znásilnili Rusové milióny žen. Rusko prošlo organizovanými hladomory, utajenými
zemětřeseními, a strašlivými průmyslovými katastrofami. V chaosu Černobylu
zemřely desetitisíce; někteří mladíci ztratili kůži a před očima příbuzných
křičeli a umírali, nedostali v nemocnici ani prostředky na utišení bolesti a někdy
ani vodu na utišení žízně. Rusové nestačili technologicky civilizovanému
západu, a tak se snažili držet krok pomocí špionáže, podvracení a násilí, což
jejich obdivovatelé po celém světě (v dobré víře?) dodnes popírají. Klišé o
„honu na čarodějnice“ za doby mccarthismu okamžitě prozradí milovníka Ruska.
Milovníkům špionážních příběhů a bezpečnostním analytikům často imponuje, že do
půl těla nahý Putin jede na koni jako kovboj (kterým by pohrdali, kdyby byl
Američan), zabývá se bojovými sporty a kašle na zbytečné žvanění, jakým se
vyznačují údajně úpadkoví Američané.
Mladým je třeba říci, že USA jsou vojensky i technologicky silnější než
zbylý svět dohromady, což je štěstí, protože jde o humanistickou kulturu, která
již třikrát spasila západní civilizaci mezi lety 1918 a 1989. Mladým je třeba
vysvětlovat, že získávat medaile podvodem jak to činí Rusko je opovrženíhodné,
a že ohrožování občanů nervovými jedy na cizím území je téměř výzva
k válce. Rusko nikdo neohrožuje více než jeho vládnoucí elity, a nic než
odpor a bojkot západního světa, jako za časů presidenta Reagana, neudrží
agresivní Rusko v mezích. Mladým je třeba ukázat, nejlépe na příkladech
kterých je více než dost, že sympatizanti s Ruskem, ať již z Česka
nebo ze zahraničí, buď prošli ostrým brainwashingem na jehož překonání jejich inteligence
nestačí, anebo byli s komunistickým režimem či jejich rozvědkami nějak
spjati, a proto nemohou či nechtějí ruskou necivilizovanost vnímat.
Mladým je třeba zdůraznit, že Ruská vláda je zcela zločinná, a že je z
hlediska morálky na opačné straně než Západ, i když to může mnoha filosofujícím
analytikům a publicistům připadat jako zastaralé a černobílé vidění krásného
barevného světa.
Pavel Sudoplatov and Anatoli Sudoplatov: Special Tasks, Little,
Brown and Company, Great Britain, 1994
Anthony Beevor: Berlin, The Downfall 1948, Penguin Books, 2003
Svetlana Alexievich: Voices from Chernobyl, Picador, New York, 2006
Alexandr Jakovlev: Rusko plné křížů, Od vpádu do pádu bolševismu,
Nakladatelství Doplněk, Brno, 2008