V roce 1948
získali komunisté hladce moc nad obyvatelstvem, které jim v předchozích téměř
demokratických volbách dalo 38,0%. Připomíná to 37,2% hlasů, které dostali
nacisté v německých demokratických volbách v červenci 1932, krátce
než se zmocnili vlády a demokracii zrušili. V západním Německu byla
demokracie přerušena na 12 let, v Československu na 41 let.
Komunisté
v Česku popravili přes 200 politických odpůrců, na útěku z republiky
zabily přes 200 občanů, ve vězeních ubili či nechali zemřít přes 4000
politických vězňů, trestnými tábory a uranovými doly prošlo přes 20 000 vězňů, z nichž
tisíce později zemřeli na následky věznění. Přes 200 000 lidí z politických
důvodů emigrovalo, 200 000 lidí spolupracovalo s STB a donášelo na své
sousedy, milióny lidí strávilo desítky let svého života ponižováním sebe a
druhých. Miminka modrala z dusitanů ve vodě, lesy rezavěly
z kysličníků ve vzduchu, lidé umírali o 10 let dříve než v západních
zemích, obyvatelé trávili velkou část života ve frontách na všechno včetně pitné
vody pro miminka, toaletního papíru a základních potravin.
Proč lidé v roce
1948 tak snadno ustoupili? Předchozí pronacistická vláda mnoho lidí
zlikvidovala, zahnala do emigrace či morálně zlomila. Po válce lidé hledali na
východě něco nového a nechápali, že nový systém nebude na zkoušku ale napořád.
Pamětníci vymírají, ale dost lze vyčíst například v knize Únorová
tragédie od jednoho z účastníků oněch událostí, Huberta Ripky, který
byl Benešovým spolupracovníkem po mnoho let a který byl ministrem v jeho
vládě v celém kritickém období 1945-1948. Jako pravý socialista, Ripka věřil
s ostatními politiky kolem Beneše na učení o sociální spravedlnosti, která
je nadřazena zdravé ekonomice a osobním svobodám, a také věřil, že šikovnou
diplomacií se podaří zachovat demokracii i přes úzké vtahy se Sovětským svazem.
Ripka věřil, že všechny
vrstvy obyvatelstva měly oprávněně k Rusku přátelský vztah, a doufal, že
se ČSR vyhne komunizaci, když povede vůči SSSR pozitivní politiku. Chlubil se,
že Čechoslováci byli s Ruskem ve výborných vztazích, na rozdíl od Poláků,
kteří chovali vůči SSSR jakousi nepochopitelnou rezervovanost. Ripka hrdě
konstatoval, že všichni členové londýnské vlády byli nakloněni znárodnění. Od
počátku přijímala Benešova vláda ještě v emigraci požadavky komunistů, po
válce odsouhlasili komunistům zrušení agrární strany a zrušení volebního práva
pro část voličů pod záminkou, že kolaborovali s Němci.
Když Ruský medvěd
ukázal zuby, Ripka si nepřiznal chybu a napsal: „Nezmýlili jsme se
v politické linii: byla jediná možná, ale podcenili jsme dynamičnost ruského
imperialismu…“. Divné klišé. Trvá na svém: „Kam nás mohla dovést politika málo
přátelská vůči Rusku? Mohli jsme vyprovokovat konflikty se všemocným sousedem,
když jsme nemohli počítat s podporou západních mocností?“, a hořekuje: „V
Československu ujařmili zemi, v níž reakcionářské menšiny nepřátelské
sociálnímu pokroku vůbec nebyly“. Je tak podoben Dubčekovi, kterého také ruští
kamarádi zklamali. Zajímavé je, jak buržoasní demokrat Ripka používá zcela
vážně komunistickou hantýrku, včetně výrazů jako „reakcionáři“, „nepřátelé
pokroku“, aj. Těžko se můžeme divit, že takové buržoasní demokraty jako byl
Ripka, považovali komunisté za úplné – samozřejmě že užitečné – idioty. Jak
Národně socialistická strana tak Sociálně demokratická strana aktivně komunistům
pomáhaly. Při jednáních s Moskvou o přijetí či nepřijetí amerického
Marshallova plánu, Jan Masaryk telefonoval z moskevských jednání a
vehementně žádal československou vládu, aby přijala Stalinovy podmínky a aby odmítla
Marshallův plán. Moskva jednala s českými vyjednavači velmi urážlivě, ale
Ripka souhlasil s presidentem Benešem a celou vládou, že nezbývá než se
podřídit. „Odhodlali jsme se k tomu se sebezapřením a s pocitem
ponížení“, píše Ripka. Jan Masaryk se dokonce svěřil Ripkovi, že se červenal
hanbou; dodal: „Opravdu jsem měl co dělat, abych se udržel.“ Ale udržel se,
nezvedl prst ani hlas proti agresivitě komunistů a čekal, až ho přišli vyhodit
s okna. Protože byl synem Tomáše Masaryka, lidé si jej zidealizovali a mluvili
o něm jako o Honzovi Masarykovi; vytvořili kolem tohoto alkoholického žvanila
mýtus lidového aristokrata.
Vedle pocitu
ponížení popisuje Ripka také, jak se na veřejných shromážděních snažil
přesvědčit posluchače o skutečných výhodách, které sovětské dodávky pro Čechy
znamenaly, a divil se, že mu lidé nevěří. Schizofrenie? Beneš se zdál koncem
roku 1947 optimistický a věřil, že komunisté ve volbách prohrají. Krátce před
komunistickým pučem sdělil Ripkovi, že se mu zdá, že komunisté si nejsou svou
věcí jisti, mají strach a že za ním přišli prosit o ochranu. Naivita či idiotství?
U méně informovaného člověka bychom zdvořile připustili naivitu, ale u člověka,
který se věnoval celý život diplomacii a politikaření, nelze mluvit o naivitě.
Komunisté, za nepochopitelně pasivního přihlížení všech ostatních, se zmocnili
již dávno před únorem všech nitek moci a před pučem za ně začali tahat. Desítky
sovětských poradců komunistům asistovalo, komunisté vytvořili ozbrojené skupiny
po vzoru nacistických bojůvek SA, bránili přístupu do rozhlasu oponentům,
nutili dělníky manifestovat a mlátili ty, kteří se vzpírali. Papírny odmítly
dodat papír nekomunistickým novinám. Komunisté rozdělovali svým bojůvkám zbraně
a začali zatýkat příslušníky jiných stran.
Komunisté se sice
zmocnili značné části policie, ale armáda byla údajně připravena jít
v drtivé většině za Benešem. Komunisté sice strašili odpůrce tím, že
Rusové jim přijdou na pomoc, ale ruská armáda na našem území nebyla a Stalin
údajně s intervencí v Česku nepočítal. Ripka s dalšími demokraty
vyzvali v únoru Beneše, aby se komunistům konečně postavil na odpor, ale Beneš
ustrašeně namítal, že příchod Rusů nemůže vyloučit a ptal se: „A co budeme
dělat pak?“. Ripka řekl: „Je jasné, že bychom byli poraženi, ale celý svět
uvidí, že komunistický režim nám byl vnucen a že Československo se stalo obětí
agrese.“ Na to reagoval Beneš hysterickou tirádou o ruské agresivitě a
zrádnosti; takže Beneš nebyl takový naivka a ani hlupák? Poslanec Stránský se
podivil: „To říkáte vy, který jste udělal více než kdokoli na světě pro uskutečnění
spolupráce se sovětským Ruskem?“ Beneš se prý jen smutně usmál.
Demokratičtí
politikové očekávali od presidenta Beneše, který měl obrovskou autoritu
v celém národě, nějakou akci, ale ten zaujal zcela pasivní postoj, byl v kontaktu
s komunisty a jejich vůdcem Gottwaldem, ale demokratickým vůdcům se před
převratem začal vyhýbat – opustil je a zradil je. Ano, nešlo jen o idiotství,
ale i o zbabělost a zrádnost. Ne jen „Francie sladká a hrdý Albion“, jak píše o
francouzské a anglické zradě Halas, ale i naši vlastní vůdci zradili, a taková
zrada je destruktivnější než vnější zrada. Komunisté tlačili na Beneše, a
chtěli s jeho podporou získat legitimitu v očích národa i světa.
Beneš s nimi tu hru hrál. Pár dnů před pučem komunistům řekl, že se
nestaví proti jejich požadavkům, a že socialismus je způsob života, který si
přeje většina národa („a rejeme držkou v zemi“, zpíval Kryl).
Beneš se pak již s demokratickými
politiky nesetkal; už za svého života udělal tolik svinstev, že by se nestyděl,
jen by mu to bylo nepříjemné. Beneš dal souhlas se složením vlády navržené
Gottwaldem. Demokratičtí politikové nechápali, co se s Benešem stalo; nenapadlo
je, že si jen chtěl v klidu dožít. Gottwald mohl oznámit národu, že dědic
Tomáše Masaryka dal komunistům své požehnání. Část demokratických politiků spáchalo
sebevraždu, část uprchla do zahraničí a část byla popravena či uvězněna. Ne
náhodou navrhli komunisté a sociální demokraté v roce 2004 v parlamentu
Lex Beneš – zákon, jenž stanovil, že se Edvard Beneš zasloužil o stát.
Ripka byl zdrcen
Benešovou zradou a celým vývojem, ale navzdory všemu stále hájil přátelský
postoj vůči Sovětům a utěšoval se, že socialismus v Česku byl již na dobré
cestě, a že nebýt únorové tragédie, málem by se podařil, jakoby se to vše
zvrtlo nějakou nešťastnou náhodou. Znovu to připomíná Dubčekův pláč nad
srpnovou tragédií. Ti profesionální politikové a úředníci nechápali, že nejde o
socialismus ale o svobodu. Neviděli problém v tom, že Beneš již
v roce 1945 podepsal Košický vládní program nadiktovaný komunisty a Moskvou,
který zlikvidoval pravicovou opozici a nasměroval Československo na
socialistickou dráhu. To neznamená, že nešlo v roce 1948 již nic dělat, ale
od Beneše by bylo směšné cokoli čekat. Chceme-li poučení, pak je to opět rada:
bojuj, pokud máš volné ruce – až tě svážou, žádné analýzy situace nepomohou.
Ano, mělo se bojovat již v roce 1938. Byly by velké ztráty, ale asi by
Němci nedostali do ruky celou českou zbojní výrobu, neovládli by tak snadno
celou Evropu, nepostavili by v Polsku vyhlazovací tábory, a nezatáhli by
ruského medvěda do střední Evropy – asi by žádný černý únor nepřišel. Jenže i
v onom roce 1938 o kapitulaci rozhodl socialistický diplomat Beneš. Takže
co dál v historii opravit? Kdyby, kdyby. Snad, kdyby v magických
osmičkových letech 1938 nebo 1948 vystoupil nějaký generál nebo jiný vůdce,
který by získal širokou důvěru a vedl národ k obraně.
Zdá se být téměř
zázrak, že Česko přežilo jako samostatný stát všechny ty tragédie. I dnes jsou v Evropě
i v Česku šikovní diplomaté a politikáři, kteří tvrdohlavě sledují své teorie
zcela odporující realitě, pracují na zvýšení všeobecného dobra, i když většina
obyvatel o takové dobro neusiluje, a vytrvale se snaží znemožnit obranu národních
států proti novým nebezpečím, tentokrát spojeným s expansivním islámem.
Nezapomínejme, že politické novinky, které nám nabízejí pohrobci Chamberlaina a
Beneše na vyzkoušení, tady nebudou jen dočasně a na zkoušku, ale téměř
napořád.