Pojmy jako
„elity“ nebo „lid“ sice nejsou jasné, ale jejich antagonismus se paradoxně
často objevuje zrovna v demokratických státech a zrovna v souvislosti
s demokratickými volbami. Tam, kde proti sobě stála šlechta a lid, nebo
boháči a lid, se antagonismu není třeba divit. V posledních letech však
můžeme vidět zvláštní rozdělení obyvatel v demokratických zemích na ty,
kteří sami sebe považují za osvícenější část společnosti a na ty, kteří se tam
nepočítají. Aniž bychom definovali jakékoli pojmy, lidé se samy rozdělí na dvě
skupiny podle tohoto kritéria. Pozoruji tento jev ve všech třech státech, o
které se hlavně zajímám (protože v nich žije moje rodina): Česko, Izrael a
USA. Přestože jde o tři různé národy, probíhá zmíněné rozdělení na osvícené
elity a na neosvícený lid podivuhodně podobně.
Na počátku
osvícenské éry před 250 lety šlo hlavně o rozšíření politické moci
z vládnoucí menšiny na mlčící většinu. Později šlo o uznání práv i pro
ženy a různé menšiny. Politická práva se nakonec rozšířila na všechny třídy, i
na náboženské a politické skupiny. Co se týče sexuálních zaměřeních, před 250
lety předčítal Jean-Jacques Rousseau svým přátelům ze svých Konfesí, v nichž
se přiznal ke svých úchylkám včetně exhibicionismu, a přátelé a i všichni
budoucí intelektuálové mu za jeho odvahu tleskali; i on tak pomohl dnešním
transgenderům k jejich právům na neomezenou kombinaci pocitů. Před
padesáti lety bylo zrovnoprávnění všech lidí v demokratických zemích
dokonáno, ale bojovníci neradi odchází na odpočinek, včetně bojovníků za práva
menšin, a tak je kyvadlo dějin tlačeno do opačného extrému – panuje tendence přidat
práva bývalým menšinám na úkor většiny. Dnešní osvícenství nebojuje jen proti
rozdílům v politických právech různých lidí, ale popírá samotnou existenci rozdílů
mezi lidmi. Přestože osvícenci popírají rozdíly, velice dobře poznají, komu
přidat pozitivně diskriminační body a neuvědomují si, že tak přispívají k negativní
diskriminaci stále větší skupiny lidí, kteří se časem mohou stát menšinou. K podporovaným
menšinám bohužel nepatří jen lidé s alternativním sexuálním zaměřením, ale
i příslušníci stěhovavých národů, které vytlačují domácí obyvatele.
Ve všech
demokratických zemích probíhá tento boj mezi samozvanými světlonoši a
zatemnělým davem stejně; dav zatím tvoří většinu, ale v mnoha zemích již ne
nadlouho. Na straně osvícenců je většina médií, herců a dalších bavičů. Na svůj
prapor si dali Lásku a Pravdu, jako vládci z románu 1984. Nelze se
divit, že mnoho lidí, kteří chtějí konat dobro, se dávají na jejich stranu, protože
není žádná jiná tak hlasitá strana, která deklaruje konání dobra. Bylo by
nespravedlivé nazývat tyto podporovatele užitečnými idioty – mnoho z nich
jsou inteligentní lidé, i když často zcela neužiteční. Navzdory deklarované
lásce, média i srdce osvícenců jsou naplněna nejvyšší nenávistí, když se mluví
o lidech s jiným názorem, a nejvíce, když jiný názor mají kandidáti na
nejvyšší funkci ve státě. Viděli jsme to v USA kolem presidentských voleb,
i v Izraeli kolem voleb předsedy vlády, a i v českých presidentských
volbách. Všude jde trochu o něco jiného; v Izraeli šlo o jasně pravicového
kandidáta, v Americe šlo o bývalého podporovatele demokratické strany, a
v Česku jde o nominálně levicového politika. Ale ve všech případech jde o
kandidáty, kteří se nebojí mluvit o vlastenectví a o ochraně životně důležitých
zájmů státu proti prázdným humanistickým sloganům a nebezpečným experimentům, které
ohrožují existenci demokratické a technologické společnosti. Navzdory
deklarované pravdě, média osvícenců jsou zahlcena pomluvami a falešnými
průzkumy, které povyšují spravedlivou fantasii nad nespravedlivou skutečnost.
Oni se nespoléhají na rozhodnutí lidu, jsou proti referendům a odsuzují brexit
jako rozhodnutí lůzy. Ve všech třech státech skutečnost osvícence volbami zcela
zaskočila. V Americe osvícenci rozbíjeli výlohy, v Izraeli zahájili
trestní stíhání zvoleného předsedy vlády a jeho manželky; na obranu českých
osvícenců je třeba říci, že jsou méně agresivní než jejich zahraniční kolegové.
Elity se to zatím stydí říci, ale v podstatě považují demokracii za vládu lůzy.
A kdo je ta lůza? To není žádná homogenní skupina, jsou to prostě lidé, kteří ony osvícence nepodporují, často praktičtí lidé, kteří udržují společnost při životě. Ani osvícenci nejsou homogenní skupinou, vedle bavičů k nim patří většina neexaktní inteligence, kteří se často označují za intelektuály, ale fyzik nebo vynálezce za intelektuály většinou považováni nejsou, stejně jako ošetřovatelka, zemědělec nebo prodavač. Osvícenci dostávají ve volbách podporu od lidí, kteří nechtějí být počítáni mezi lid, a bohužel taky od lidí, pro které je kandidát druhé strany osobně nesympatický. Důležitou volební podporu dostávají osvícenci od těch, kteří jsou pro západní společnost nebezpeční, například od legalizátorů drog, stoupenců alternativních životních orientací, a od neintegrovatelných uživatelů podpor. Jak se kyvadlo dějin zhouplo, z mnoha osvícenců se stali tmáři. Zakazují říci, že černá se jmenuje černá, ale přikazují říkat, že „ne vše je černobílé“. Rozdělení mezi lidem a elitou nesouvisí s rozdělením na dobro a zlo, ale rozdělení na pravici a levici stále trvá. Přehnaná regulace, to je levice, včetně mesianistických opatření ke změnám společnosti a klimatu, rostoucí podpory příživníkům a zvýšené regulace způsobu vyjadřování a i myšlení.
Lid náhodou
v poslední době vyhrává volby, ale jestliže se příliv migrantů nezastaví,
mohl by lid být v budoucnu vyměněn jinými kulturami, které se zpočátku
budou opírat o místní elity, ale postupně si je nahradí svými. Kanabis, alkohol
a i homosexualita budou povoleny jen vůdcům. Jean-Jacques Rousseau, Martin
Lurther King i Václav Havel budou z učebnic i z názvů ulic vytlačeni slavnými
teroristy a Mohamedem. Zbývá jen doufat, že lid (populus) se včas vzpamatuje a že
jejich vůdci (populisté) pomohou zachránit západní civilizaci.