Hrdina z mojí obce – včera byl v obci Meitar pohřben poslední z rukojmí držených přes dva roky v Gaze

Na počátku své vojenské služby utrpěl Ran Gvili těžké zranění, po němž byl z armády propuštěn, ale prošel intenzivní rehabilitací a trval na návratu do služby. Po vojně nastoupil u policie. Na podzim 2023 měl jít na operaci zraněného ramene. Přestože byl na nemocenské před operací, z vlastní iniciativy se 7. října hned po útoku brzy ráno vydal ze svého domova v Meitaru (malého  městečka  u  Beer  Ševy) směrem  ke  Gaze.  Cestou  potkával  prchající účastníky  hudebního  festivalu Nova

a pod palbou teroristů je pomáhal evakuovat. Pak se přidal k obráncům kibucu Alumim. V intenzivním boji utrpěl zranění ruky a nohy. Ukryl se za eukalyptem, kde si zastavil krvácení z tepny a pokračoval ve výměně střelby s teroristy, kterými se to kolem hemžilo. Stihl poslat SMS o své pozici v 10:39. Odhaduje se, že ho odvlekli kolem 11:00, poté co mu došlo střelivo. Podle mrtvých teroristů později nalezených kolem jeho úkrytu se soudí, že jich zabil nejméně 14. Zdá se, že příčinou jeho smrti byla zranění, která jeho únosci neošetřili.

Do kibuců a vojenských stanovišť kolem Gazy vpadlo 7. října 2023 na 6000 arabských teroristů. Zavraždili 779 civilistů a do Gazy unesli 251 lidí. Bylo zabito asi 400 příslušníků izraelských ozbrojených sil a 1609 teroristů. Z 251 rukojmí se z Gazy 166 vrátili živí. Z 85 vrácených mrtvých bylo 41 zavražděno v zajetí, včetně čtyřletého Ariela a devítiměsíčního Kfira Bibasových. Část rukojmí byla vyměněna za „neproporcionálně“ hodně arabských vrahů. Arabům se tato umanutost Izraelců zachránit svoje lidi může zdát výhodná; stejná umanutost Izraelců v boji je však pro Araby smrtelná. Během dvouleté války popírali levicoví politikové možnost získat zpět všechny rukojmí. Ran Gvili byl posledním z těch 251 unešených a různí mírotvorci chtěli rezignovat na jeho vrácení, protože se jim zdálo škoda zkazit šance na údajný mír kvůli jedné mrtvole, ale jeho rodina se vytrvale obracela na nejvyšší izraelské i americké představitele a neustala v boji za jeho navrácení. Jeho matka přestala pracovat a plně se věnovala akcím za propuštění syna, jehož smrt bez jasných důkazů odmítala přijmout.

Hamás věděl, kde je Ran pohřben, ale rozhodl se alespoň jednoho unešeného nevrátit, znaje, jak je pro jejich židovské nepřátele důležité dostat domů všechny živé i mrtvé. Proti tlaku Američanů, žhavých pokračovat ve svých mírových plánech a předstírat, že Hamás plní vše podle dohody, stál tlak Ranovy rodiny a izraelské veřejnosti, která bojovala za svého syna stejně, jako by byl naživu. Na základě informací zpravodajských služeb začali 25. ledna izraelští vojáci prohledávat okolí jednoho hromadného hrobu v severní Gaze. Po prozkoumání stovek těl byl 26. ledna identifikován Ran. Trumpovy mírové body ze začátku října zahrnovaly návrat všech unešených do tří dnů, ale ani po třech měsících Hamás podmínky nesplnil. Izrael sám svého posledního unešeného lokalizoval, vyprostil a převezl domů. Nyní se bude předstírat, že Hamás vše plní a přejde se k dalšímu „mírovému“ bodu – k odzbrojení Hamásu. Už nyní dal Hamás najevo, že lehké osobní zbraně nepovažuje za součást odzbrojení. Sotva si lze představit, že Trumpem utvořená mírová rada pro Gazu bude o odzbrojení Hamásu usilovat, vždyť hlavními aktéry v ní jsou největší nepřátelé Izraele, včetně Kataru, Turecka, Egypta, Jordánska, Pákistánu a Palestinské autonomie.

Pesimista by současný stav snadno označil za porážku Izraele, neboť po sadistických orgiích Gazanů v Izraelských kibucech je Gaze nabídnuta velkorysá zahraniční pomoc s cílem přestavět jejich špinavé smetiště prolezlé teroristickými tunely na luxusní pobřeží po vzoru francouzské riviéry či Abu Dhabi. Avšak Izraelci jsou optimisté a, ignorujíc budoucnost i realitu, oslavili návrat svého posledního rukojmí jako vítězství. Rakev zabalená do izraelského praporu byla převezena do Ranova rodného Meitaru. Na fotbalovém hřišti místní školy (do níž chodí můj vnuk) se kolem rakve shromáždili nejvyšší představitelé země i nejvyšší velení policie, jejímž byl Ran členem. Pohřební obřad sledovala celá země, a jelikož Ranova rodina nepatří k radikální levici, umožnila promluvit nejen předsedovi vlády Netanjahuovi ale i ministru policie Ben Gvirovi – nenáviděných levicí a většinou médií. Z hřiště se pak průvod praporů a desítek policejních aut odebral na náš nedaleký hřbitov. V projevech se opakoval fakt, že se Ran do této dvouleté války vydal mezi prvními a vrátil se jako poslední.

Všechny země a národy mají bezcharakterní sobce a taky mírotvorce ochotné spojit se s čertem i ďáblem, aby si uchovali svůj klid a své malé pohodlíčko, ale nikde není tolik lidí ochotných bez váhání vyrazit do boje, když cítí, že jejich země je v nebezpečí. Ran Gvili byl obyčejným 24letým mladíkem, který jen dělá to, co považuje za svou povinnost. Ranova rodina je obyčejná izraelská rodina, která jen bojuje za svého syna, i když se to zdá beznadějné. Velkým štěstím Izraele je, že takových obyčejných lidí a obyčejných rodin je tady mnoho – dost na to, aby svou zemi ubránili.