Prezident nestojí nad zákonem a nesmí diktovat podle osobních sympatií – zvlášť ne bývalý člen zločinné organizace

Nedávný titulek novin říká „Nekompromisní prezident Pavel: Těžko si představím, že něco zvrátí můj názor na Turka“, a článek pokračuje „Dokáže si těžko představit, že by něco výrazně zvrátilo jeho názor, řekl dnes novinářům, jelikož Turek je nositelem vlastností a přístupu, který není slučitelný s funkcí tak vysokého veřejného činitele, jako je ministr; čelí mimo jiné kritice za kontroverzní   příspěvky   na   sociálních  sítích“  (zde).  Médiím   se  rozmazáváním  Turkových  afér,  ať  již  vymyšlených  nebo

vyrýžovaných z jeho emailové historie, podařilo udělat z Turka nejkontroverznějšího politika posledních let, což je vzhledem k existenci desítek exotů denně se promenujících po české i světové politické scéně zcela směšné.

Průzkumy veřejného mínění se předhánějí v procentech veřejnosti, která nechce Turka za ministra, citujíce například dvě třetiny z 1000 dotazovaných (zde), ale většinou ho odmítá jen asi polovina, a to dokonce ze vzorku 50 000 dotázaných (zde). Každého napadne otázka, u kterého ze 17 současných ministrů by se polovina obyvatel vyslovila pro to, že si ho přejí za ministra? Kolik procent lidí by chtělo přeběhlíka od pirátů Lipavského za ministra zahraničí? Současného místopředsedu vlády a ministra vnitra Víta Rakušana například na jeho funkcích už léta nechce víc než polovina lidí (zde). U českých politiků je v posledních letech běžné, že prošustrují nebo dokonce zpronevěří miliony, nebo že zapletou Česko do sebevražedných mezinárodních závazků. O jejich kolaboraci s bývalým totalitním režimem ani nemluvě.

Ochranku Filipa Turka možná napadli v hospodě, ale on se neporval; Turek se oprávněně a odvážně zastal ženy napadené Arabem před jedním vyslanectvím, ale o žádný diplomatický incident nešlo. Ani jeho největším nepřátelům se nepovedlo nalézt nic silnějšího než žertovné zvednutí ruky k římskému pozdravu. Ať zvedne ruku, kdo ze žertu nikdy nehajloval (já ji nezvedám). Elizabeta Druhá patřila k nejváženějším panovníkům v historii, přestože v mládí hajlovala jako divá (zde, zde). Cožpak Trumpovi, Putinovi, Macronovi, Starmerovi, Meloniové atd, natož jejich ministrům, zabránili převzít funkci kvůli tomu, že někde něco napsali nebo někomu něco řekli? Může někdo s vážnou tváří říct, že jmenování Turka poškodí dobré jméno České republiky?

Co se týče dobrého jména, cožpak jsme již neviděli premiéra, jehož milenka použila tajné služby ke sledování premiérovy manželky? Nepoznali jsme nahého premiéra na italské party podle jeho náramku? Lze uvést mnoho dalších více i méně humorných i šokujících historek ze života premiérů a ministrů, stejně českých jako zahraničních. Pochybuji, že by Filip Turek představoval větší nebezpečí pro dobré jméno republiky než ony desítky dřívějších i dnešních politiků. Na rozdíl od mnoha z nich však má Filip Turek a jeho strana jasný cíl: pokusit se zabrzdit destruktivní zelené programy předchozích vlád. Sotva by jako ministr zahraničí nebo ministr pro životní prostředí udělal větší škody než přátelé Hamásu ze Strany pirátů nebo přátelé kůrovce ze Strany zelených. 

Po přečtení sebevědomé Pavlovy věty „Těžko si představím, že něco zvrátí můj názor na Turka“ každého pamětníka těch starých totalitních časů, kdy rodina Petra Pavla patřila k elitě stejně jako dnes, napadne věta: „Těžko si představím, že něco zvrátí můj názor na Pavla“. Podle historiků prošel Petr Pavel, syn agenta vojenské kontrarozvědky, v roce 1987 přijímacím řízením ke Zpravodajské správě generálního štábu, což byla předlistopadová komunistická vojenská rozvědka, vedle Státní bezpečnosti druhá největší tajná služba v období komunistického režimu. V roce 1988 nastoupil do jedné z nejvíc utajovaných částí armády, institutu pro přípravu vojenských rozvědčíků, jak tzv. nelegálů, tak pracovníků rezidentur po celém světě; spolupracovali s 1. správou, což byla komunistická civilní rozvědka spadající pod StB. Přihlášku do KSČ podal již v roce 1983, byl členem stranického výboru, i předsedou základní organizace KSČ pro celý ročník. V jeho kádrovém profilu nebylo nic, co by zavdalo jakoukoliv pochybnost, že jde o soudruha stoprocentně oddaného KSČ a Sovětskému svazu, připravoval se na dráhu rozvědčíka (zde).

Pro ty, kteří jako dospělí totalitu nezažili (již 2/3 občanů), připomínám, že tehdejší rozvědka stejně jako ostatní orgány moci byly zaměřeny hlavně proti vlastním občanům. Kontrašpionážní pracovníci v armádě představovali ty nejspolehlivější a nejaktivnější zastánce komunistického režimu. Když jsem například v roce 1977 sloužil svou jednoroční vojenskou službu u tankové divize v Žatci, byl jsem svědkem, jak velký strach budili příslušníci vojenské kontrašpionáže, zvaní „kontráši“, mezi všemi vojáky – měli moc nade všemi. Měl jsem náhodou smůlu, že se na mě zaměřili kvůli poslechu západního rádia, Hlasu Ameriky (vyhrožovali mně dlouhým vězením a prodloužením vojny, nakonec jsem z toho vyšel s pouhým týdenním vězením a prodloužením vojny o týden). Před pár lety jsem si vyžádal od Ministerstva vnitra „svůj svazek“, má číslo č. 778920, a byl předaný vojenskou kontrarozvědkou civilní StB; dočetl jsem se v něm, že mě na vojně nahlásil jejich agent zvaný Emilo (označený jako „AG Emilo Reg. č. v. 75660“, jeho plné jméno znám, ale uvedu jen že to byl Jarda). Byl jsem mladý a bral to vše sportovně, mnohým způsobili daleko větší problémy; jde mi jen o to, nezapomenout, kdo oni byli a kým by se možná mohli opět stát.

K takovým lidem patřila rodina Petra Pavla. Zpočátku se Pavel za svou minulost kál s tím, že si své přehmaty odpracoval, ale jak se uvelebil na Hradě, tak ve všeobecné náladě odpuštění a nastavování druhé tváře na to všechno zapomněl. Pochybujeme-li o loajalitě některých lidí, nejde o pomstu. Jde o to, aby země nešla směrem, který vyhovuje někomu jinému než jeho loajálním občanům. Pro koho vlastně zrovna teď prezident odpracovává své hříchy, není jasné. Jasné ale je, že nejedná v souladu se zákony a zvyky země. O dobrém jménu republiky mluví někdo, kdo v první polovině svého života aktivně pracoval pro organizaci, kterou zákon č. 198/1993 Sb. § 2 (2) označuje jako zločinnou.

Podle Pavla je Turek nositelem přístupu, který není slučitelný s funkcí tak vysokého veřejného činitele, jako je ministr, ale je jasné, že když se Pavel mohl stát prezidentem, nic nestojí v cestě Turkovi, aby se stal ministrem. Podle článku 68 (2) ústavy prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh jmenuje ministry. Není zákonného důvodu, aby Pavel nejmenoval Turka ministrem čehokoli. Sám Pavel by dříve měl problém vůbec dostat vstupní vízum do USA, jelikož členství v komunistické straně to znemožňovalo, stejně jako nebezpečná nakažlivá nemoc. Otázka je, zda u prezidenta jde jen o osobní antipatii, nebo zda v jeho zavilém odporu zrovna proti těm, kteří se nejzásadněji vyjádřili proti zelené ideologii, nejde navíc o něco dalšího – třeba o nějaké nové přehmaty, které bude v budoucnu třeba zase odpracovat.