Proč jsme měli v Izraeli čtvery volby během dvou let – politik Avigdor Lieberman nepochopitelně převedl rozhodující mandáty z tábora pravice do tábora levice

Během svých 73 let měl Izrael 25 voleb do parlamentu. Jen polovina z nich proběhla pravidelně, tj. čtyři roky po předchozích volbách, ale nikdy nenásledovaly čtvery volby v tak rychlém sledu: duben 2019, září 2019, březen 2020 a březen 2021. V úřadu předsedy vlády je již 12 let předseda pravicové strany Likud, Benjamin Netanyjahu, zvaný Bibi. Rozdělení hlasů mezi pravý a levý blok je těsné, a nedaří se vytvořit stabilní koalici. Nejde ani tak o blok pravý versus levý jako o blok pravý versus centristický. A vlastně jde hlavně o blok Bibiho versus blok proti němu.

Ve volbách v roce 2015 získaly strana Likud a její spojenci, včetně náboženských stran, 67 mandátů ve 120 ti členném parlamentu, což stačilo bohatě k vytvoření vlády. Kromě formálních změn, získávaly strany ve všech následujících volbách téměř stejné počty hlasů jako předtím, ale protože se pravicová strana zvaná „Izrael je náš domov“, vedená Avigdorem Liebermanem, přesunula se svými 7 až 8 mandáty do tábora proti Bibimu, vytvořila se neřešitelná remíza. Proč se tak stalo je hlavním tématem tohoto textu.

Za časů našeho nejdéle vládnoucího premiéra (1996-1999, 2006-2021) se přestalo s ústupky neexistujícím mírovým partnerům a zároveň došlo k nebývalému hospodářskému rozkvětu. Byl téměř dokonán rozpad izraelské levice (bohužel ne úplně, viz dále), která dříve ovládala všechny aspekty života v Izraeli (viz graf v mém předchozím článku, zde, jehož je tento text pokračováním). Zatímco mezi průměrnými voliči je levice zastoupena již jen sotva 15 ti procenty, v kulturních a bezpečnostních elitách je to někdy až 85 %. Příkladem byli kandidáti na jednu z nejdůležitějších funkcí v Izraeli – na funkci náčelníka generálního štábu, kdy ze čtyř kandidátů v roce 2018 tři veřejně vyjadřovali radikálně levicové názory, a dva z nich (Nican Elon a Jair Golan) dokonce srovnávali Izrael s nacistickým Německem (vybrán byl ovšem nakonec ten čtvrtý).

Netanyjahovy vlády stály před olbřímími úkoly. Zahrnovaly nejen vykořenění zbytků socialismu v Izraeli a neutralizaci existenčních hrozeb z Iránu, ale i obranu před útoky z Gazy, Libanonu, autonomní Palestiny, a i ze strany izraelských Arabů. Tisíce raket byly vypáleny na izraelské civilisty, tisíce hektarů lesů byly spáleny. Problémy byly i s tzv. „mírovými spojenci“, bylo třeba řešit nenávistné diplomatické výpady Jordánska nebo pokus o lynč izraelských diplomatů v Egyptě.

Bibi sice nesplnil všechna očekávání voličů; hlavně se mu nepodařilo zrušit zasahování levičáckých aktivistů z nejvyššího soudu do života země. Ale i tak byl Bibi se svou pravicovou agendou příliš úspěšný pro levicovou elitu zakopanou v nejvyšších bezpečnostních funkcích a v médiích („deep state“ à la Trump), aby jej nechala na pokoji. Proti předsedovi vlády byla vykonstruována směšná obvinění ve stylu: „snažil se o získání přízně médií“ (v čemž samozřejmě neuspěl), a soudy proti němu vedou četné procesy.

Jedna šestina Izraelských Židů mluví rusky, a část z nich čte jen noviny v ruštině a sleduje četné izraelské programy v ruštině. Hlavně na ně se orientoval Avigdor Lieberman, když založil stranu „Izrael je náš domov“. Hulákavý Avigdor bouchal pěstí do stolu a razil dobře zapamatovatelná hesla. Nejdříve šlo o finanční podporu pro ruské přistěhovalce: „získáme kontrolu nad tímto státem“, a později šlo o „boj“ proti Arabům ve stylu: „když neslíbí loajalitu našemu státu, sebereme jim občanství“. Lieberman propagoval témata, která byla v Izraeli již léta tabu, jako například odsun Arabů z Izraele; při bližším zkoumání jsem přišel na to, že jeho program mluví o přesunu Arabů do Palestiny i s celým jejich územím na kterém žijí, takže vlastně navrhoval zmenšení izraelského území, ale to nikdo z jeho podporovatelů nechápal. Prostě Liebermanova strana byla médii nadefinována jako extrémní pravice, skoro fašistická, a Lieberman tak získal asi 7 % židovských voličů, kteří by jinak volili Likud. On však bez jasných důvodů náhle vyřízl z bloku izraelské pravice těchto 7 mandátů a přesunul je do tábora proti Bibimu. Otázka je proč.

Odpověď (některým připadá konspirativní) najdeme v jeho životopisu. Pracoval v Sovětském svazu jako vyhazovač v baru a ve dvaceti se rozhodl emigrovat do Izraele. Bylo to v roce 1978, v době hlubokého komunismu, a každý kdo dostal povolení k vystěhování musel slíbit spolupráci s KGB. V souladu s tím je fakt, že Lieberman jel do Izraele přes Vídeň, kde „náhodou“ navštívil rakouského miliardáře Martina Schlaffa (spolupracovníka východoněmecké tajné služby Stasi, a velice pravděpodobně i KGB, zde), od něhož dostal v následujících letech několik miliónů dolarů. V Izraeli udělal Lieberman rychlou kariéru a stal se funkcionářem ve straně Likud.

Samozřejmě, že izraelské tajné službě Šin Bet Lieberman sotva mohl uniknout, a tak se snadno stal hříčkou v rukou bezpečnostních elit. Umožnili mu vybudovat si „byznys“ a jezdit do bývalého Sovětského svazu, a také pokračovat v politické kariéře, kde dosáhl nejvyšších pozic. V politice bojuje fanaticky proti vlivu náboženství na veřejný život, ale jeho děti jsou prý ortodoxními věřícími. Nic v jeho politických rozhodnutích a ani v jeho údajných názorech není pochopitelné, pokud nevezmeme v úvahu, že jde u něho jen o hru a že plní úkoly. A jeho hlavním úkolem, který podle mého názoru dostal od svých levicových pánů, je svržení pravicové vlády.

Nikdo neví, jaký byznys vlastně má a co na svých cestách po bývalém Sovětském svazu dělá. Během let byla proti němu zahájena četná vyšetřování, ale v roce 2013 byl překvapivě zproštěn všech obvinění a všechny jeho složky byly uzavřeny; následujícího roku založil svou stranu nezávislou na Likudu. Likud jeho voliče potřeboval, a tak ho Netanyjahu jmenoval do druhé nejdůležitější funkce ve státě, do funkce ministra obrany. Přestože měl nyní Lieberman před sebou zdánlivě zářnou kariéru, nečekaně v roce 2018 odstoupil pod nesmyslnou záminkou, že vláda je příliš měkká vůči Arabům. Postavil se proti Likudu a tím rozbil stabilní vládu pravice v Izraeli. To byl podle mě jeho úkol a on ho dobře plní již dva roky.

Když se v médiích mluví o úloze Liebermana v dnešní krizi, zmiňuje se jeho ego, kvůli kterému prý útočí na Bibiho. To ale nedává žádný smysl. Kdyby sledoval čistě svou kariéru, pokračoval by ve funkci ministra obrany a pokoušel by se získat Bibiho následnictví. On ale jednal jasně proti svým osobním zájmům. Nevidím jiné vysvětlení než to, že je pouhou loutkou v rukách levicových elit a že musí dělat co mu nakážou.

V současné situaci se zdá nemožné vytvořit v Izraeli jakoukoli stabilní vládu. Establishment může sotva přiznat takovou ostudnou věc, jako je spiknutí jeho levicové části proti demokratické vládě. Alespoň lze snad doufat, že Lieberman bude nějak odstraněn z izraelské politiky, nebo že jeho voliči prohlédnou, čímž by se současná patová situace zjednodušila.