Boj za naši budoucnost – ale proti komu? Nepřítel je tak veliký, že všichni raději předstírají, že ho nevidí

Většina „normálních lidí“ v západních zemích cítí, že jejich budoucnost je ohrožena. Mezi normální lidi patří 70% občanů, kteří se necítí být součástí agresivních skupinek bojujících proti současnému demokratickému řádu pod různými exotickými hesly, jako jsou CLIMATE CRISIS, GENDER EQUALITY, LGBTQ, SAVE MIGRANTS či BLM.

František Mrož Novotný píše ve své eseji (zde), že opět přišla doba, kdy se nikdo na Západě nevyhne volbě a bude se muset rozhodnout pro jednu ze stran, a to zda jde s progresivisty anebo proti nim. Myslím, že výše zmínění „normální lidé“ si svou stranu již vybrali. Správně konstatuje Novotný, že progresivisté jsou uhnízděni ve všech médiích, universitách, politickém aparátu a na sociálních sítích. 

Součást destrukčních akcí progresivistů v Americe je delegitimace výsledků demokratických voleb. Nelze schvalovat boj proti vládě a výsledkům voleb mimoparlamentními prostředky, ale přesto mně, na rozdíl od Novotného, připadá Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii (MCPD) méně nebezpečný a kontroverzní než současný předseda vlády; Minář si ještě hledá svou cestu k úspěchu a slávě, zatímco Babiš ji dávno našel. Fakt je, že ať je hnutí MCPD jakkoli zbytečné nebo škodlivé, jeho stoupenci nepoužívají násilných metod a nelze je prostě všechny zařadit mezi ony nebezpečné progresivisty.

V boji proti čemukoli jsou potřeba lidé, kteří se nebojí, kteří se nebojí něco obětovat, kteří se nebojí jít proti proudu a vystoupit z davu; nestačí pasivní podpora lidí, jejichž srdce je na správné straně, a ani nestačí jejich podpora na milionovém meetingu. Jestli jednou „vzplane poslední bitva“ (pro mladší: verš z písně Internacionála, kterou jsme za komunismu ve škole zpívali), anebo jakákoli jiná bitva, budeme potřebovat lidi jako jsou Minář – a ne ten milion lidí co přišli na meeting a ani ne ten milion, co na ně nadávali.

Výstižně popisuje F. M. Novotný progresivisty jako hnutí tak různorodé a stěží uchopitelné, že je obtížné je dokonce i pojmenovat, jako hnutí bez pevné struktury, jehož činnost je matoucí tříští aktivit – které však všechny vedou k chaosu a k destrukci světa jak jsme ho znali. Progresivisté sice mají za cíl zničit západní civilizaci, ale podle Novotného „by bylo omylem se domnívat, že progresivismus má centrálu, kde se peče nějaké spiknutí“. Přestože nemají centrálu, tak se prý z dřívějších totalit poučili a nyní aktivizují malý počet organizátorů, přičemž řadoví účastníci ani nevědí, čemu slouží.

Je jasné, že v Novotného popisu něco chybí. Jestliže je cíl, musí být někdo, kdo koordinuje akce k jeho dosažení. O tříšti desítek exotických skupin lze sotva předpokládat, že všichni mají jeden cíl, že se všichni poučili z dřívějších chyb a že všichni spontánně zvolili stejnou strategii i stejnou taktiku. Když se ohlédneme za nedávnou historií sovětské špionáže a sovětských „aktivních opatření“, snadno usoudíme, že dnešní americká situace se zas tak neliší od krizí, kterými USA procházely během 20. století, a že dnešní spontánní tříšť protiamerických akcí se podobá akcím iniciovaným sovětskými aktivními opatřeními ke zničení Západu.

Rusko, v jehož čele je hrdý čekista Vladimír Putin, se jistě nevzdalo instituce, která jako jediná v Sovětském svazu fungovala na jedničku, tzn. své špionáže v celé její šíři. Po přečtení popisu sovětských aktivních opatření například v knize Mitrochinův archív je zřejmé, že to, co dnes na Západě pozorujeme, přesně odpovídá výsledkům takových opatření. Netvrdím, že chaos na Západě je pouze ruským dílem. Je třeba se vrátit k té klasické latinské otázce „komu to slouží“, a odpověď napadne hned každého. Který stát nebojuje proti změnám klimatu a za genderovou rovnost? Kterému státu na černých životech nezáleží? Který stát chce převzít vedoucí roli ve světové ekonomice a politice? Který stát převzal od Sovětského svazu štafetu komunismu?

Je přirozené se nechat zmást tím, jak se věc jeví na první pohled; Putin se křižuje v kostele. Zdá se, že dnes jde již o něco jiného než za Sovětského svazu. Ale Facebook a Twitter, které tak silně přispívají k destruktivní politické korektnosti, mají vazby na Rusko; ukazuje se, že Jurij Milner, investující do těchto gigantů, má finanční podporu Kremlu (zde). To může být jen malá epizoda, ale jiný Jurij podrobně popsal dlouhodobou strategii Ruska v rozkládání Západu; jde o bývalého pracovníka KGB, Jurije Bezmenova, který v symbolickém roce 1984 popsal v americké televizi čtyři fáze v protizápadní strategii KGB: demoralizace, destabilizace, krize a normalizace (zde, zkráceno zde).

První fáze, demoralizace, prý vyžaduje trpělivost, protože je to otázka nejméně jedné generace; výsledkem je, že nová generace už vlastně neví, co je správné a co špatné, vše je relativní. Tato fáze podle Bezmenova už v USA téměř proběhla, zejména díky masovému působení levicových pedagogů. V poslední fázi prý moc převezmou noví vládci, kteří zajistí pořádek přijatelný pro nepřátele Západu. Bezmenov označil zmíněnou destruktivní činnost za časovanou bombu a poznamenal: „Vy ale pak nebudete mít kam utéct – na rozdíl ode mě“.

Slavný sovětský rebel Vladimír Bukovskij dostal v roce 1992 přístup do sovětských archivů a zjistil, že Západ byl infiltrován Sověty daleko hlouběji, než kdokoli tušil (zde). Vždyť díky fungující KGB a užitečným idiotům na Západě získala země, kde miliony umíraly hlady, atomovou bombu a meziplanetární družice. Ta země se rozpadla, ale její štafetu zvedla Čína; Gulagy jsou dnes tam (zde). Čína je nebezpečnější než SSSR, protože sovětský nepružný systém vylepšila pružným přejímáním západních technologických i ekonomických výhod.

Podle některých zdrojů, již dnes Čína Ameriku předstihla, ale není to zcela tak. Číně se povedlo napodobit výrobu téměř všeho, i když většinou na nižší úrovni, ale například nejdůležitější počítačové součásti ještě neumí vyrobit. V seznamu výrobců těchto součástí (zde) lze vidět, že centrální procesor (CPU) vyrábí jen 2 americké firmy, AMD a Intel, a data-řídící systém (chipset) vyrábí 5 amerických firem a 2 Tchajwanské. Prostě Číňanům se ještě nepodařilo ukrást úplně všechno. Ale je to jen otázka času; moje dcera pracovala v Intelu a byla překvapena dvěma věcmi: extrémní utajeností pracovních procesů a extrémní levicovostí vedení celé odbočky.

Idioti drancující obchody a zapalující auta už tady byli. Dříve bojovali proti americkým raketám v Německu či proti americkému radaru v Brdech. Vždy bylo obtížné je pojmenovat, nikdy neměli pevnou strukturu a jejich matoucí tříšť aktivit vedla k chaosu. Někteří z idiotů nevědí čemu slouží a někteří ano.  Nemusí dojít k destrukci celého našeho světa, jestliže se proti idiotům postaví dostatečný počet normálních lidí. Bohužel nestačí být normální. V tomto boji budou třeba i inteligentní lidé, kteří rozpoznají nepřítele, a taky stateční lidé, kteří se postaví proti idiotům i když nebudou zrovna na milionové demonstraci – i když budou úplně sami.

Zdá se, že nepřátel je příliš hodně; všichni ti barbaři co nás chtějí zničit a tlačí se dovnitř k nám, a i ti uvnitř co jim pomáhají; všude se to hemží zachránci migrantů a staviteli větrníků, a taky černými aktivisty a cis-trans-sexuálními aktivisty; ale ti všichni se dají zneutralizovat jednoduchým zákonodárstvím. K tomu ale bude třeba smíření mezi sluníčkáři a realisty (v Izraeli jsou bohužel také sluníčkáři a říká se jim „čisté duše“).

Chceme bojovat za svou budoucnost, ale nevíme přesně proti komu? Bohužel hlavní nepřítel je příliš veliký, ale kvůli tomu nesmíme dělat že ho nevidíme – je to Čína. My na Východě poněkud tápeme a nechápeme, kdo je hlavním nepřítelem. V Izraeli předává pravicová vláda, přes americké protesty, kontrolu nad svým největším přístavem v Haifě čínské firmě na 25 let, přestože do přístavu přijíždí americká vojenská plavidla. V Česku se president a předseda vlády klaní čínskému letadlu, které přiváží partiové zboží. V demokracii nám nezbývá než pokusit se nekupovat čínské zboží a tlačit na své zákonodárce, aby nespolupracovali s Čínou. Mýlí se ti, kdo říkají, že o naši budoucnost se nebojuje na Tchajwanu.

Naděje se samozřejmě opět upínají k Americe, která jako jediná může zachránit západní svět; hrdina z divokého Západu opět sám vjíždí do města a bez ohledu na všechny ostatní chrání zákon a bojuje proti bezpráví. Americká vláda jasně nepřítele označila – je jím zcela jasně Čína. Nezbývá nám než doufat ve vítězství Trumpa a bojovat proti našim lokálním idiotům (nebo se pokusit je přesvědčit).