31. 5. 2020

Anexe údolí kolem Jordánu Izraelem je jen formálním stvrzením 3000 let starých faktů – jde o obranu proti hrozbám synů tmy


Každého, kdo v posledních 100 letech pozoroval Jeruzalém jako na dlani z jižního předměstí Talpijot, upoutala zřetelná severojižní linie, od níž nalevo bylo zelené město a napravo pouštní krajina posetá šedivými staveními, uprostřed bylo Staré město obehnané hradbami.  Největší byl kontrast v roce 1967, kdy  Izrael  po  18 letech jordánské správy sjednotil  zelenou západní  část  s  dezolátní  východní částí.  Náhodou   se  hranice  z  roku  1967  nazývá  v diplomatickém  slangu  zelená  linie.
K hradbám Starého města přiléhá Olivová hora, která je pokryta jedním z největších hřbitovů světa; při bližším pohledu na hranici mezi hřbitovem a arabskými domy je vidět, že stavby obsahují náhrobní kameny a že arabská čtvrť vlastně vyrůstá ze židovského hřbitova; čím blíže domům, tím jsou kameny na hřbitově řidší. Na Olivové hoře Židé pohřbívali, kromě 18 let jordánské správy, nepřetržitě po dobu 2000 let.

Navzdory rozhodnutí OSN, obsadilo v roce 1949 Jordánsko východní Jeruzalém i se Starým městem a Olivovou horou; Židy vyhnalo, zbouralo desítky synagog a poškodilo hřbitov i mnoho dalších památek. Přes posvátnost Starého města pro Židy, s Chrámovou horou a Zdí nářků, nehodlalo izraelské levicové vedení východní část města obsadit až do posledního dne Šestidenní války v roce 1967; dezorientovaný a zákeřný jordánský král Hussein však začal ostřelovat izraelské civilní cíle a Izrael narychlo své plány změnil a s mnoha obětmi celý Jeruzalém dobyl. V roce 1988 se Jordánsko vzdalo jakýchkoli nároků na Jeruzalém a na Západní břeh Jordánu; ne tak z mírumilovnosti, ale aby se odpoutalo od palestinských teroristů a aby odvrátilo pozornost od faktu, že Palestinským státem mělo vlastně být Jordánsko.

Dnešní Jordánský král Abdalláh, stejně jako jeho otec Hussein po roce 1967, by bez izraelské podpory v arabské džungli nepřežil, ale přesto pravidelně demonstruje svou nenávist vůči Izraeli, navrhováním protiizraelských rezolucí v OSN, častým vyháněním izraelského vyslance z Ammánu, a neustálými protiizraelskými prohlášeními a často přímo nadávkami. Izraelská praktická politika dává přednost tzv. míru spojenému se spíláním a nadávkami před chaosem na své hranici. Krále podporuje bezpečnostně, politicky i ekonomicky – otevřeně i tajně. I v době kritického sucha Izrael dodával, a dosud dodává, Jordánsku cennou vodu zcela zadarmo jako dar a symbol dobré vůle (50 miliónů kubíků ročně = spotřeba celé Prahy).

Dalším gestem dobré vůle ze strany Izraele při podepisování mírové dohody s Jordánskem v roce 1994 bylo předání oblasti kolem řeky Jordán zvané Naharajim (asi 1 km2), o kterou si Jordánsko řeklo, přestože půda tam byla legitimně zakoupena židovskými osadníky již dávno před vznikem Jordánska (Jordánsko má plochu 89 000 km2, tj. 3,5 krát víc než Izrael). Jordánský král slíbil, že izraelští farmáři budou moci i nadále obdělávat svá políčka, alespoň 25 let. Nikoho na izraelské straně v ovzduší mírového nadšení nenapadlo, že by Jordánsko vyhnalo židovské farmáře na den přesně po 25 letech; Abdalláh prohlásil, že ani píď arabské půdy nesmí zůstat v rukou okupantů a tak se těžce vytvořená pole před pár měsíci stala opět pouští, jelikož Jordánci se o zemědělství příliš nezajímají, zvlášť ne v podmínkách údolí Jordánu, kde bylo před několika dny naměřeno 47 stupňů.

Většinu bodů mírové dohody Jordánsko neplní, podobně jako Egypt neplní izraelsko-egyptskou dohodu z roku 1979. Po podepsání dohody zastřelil voják jordánské armády 6 izraelských školaček a učitelku, a dalších 6 školaček zranil, když navštívily pohraniční turistickou oblast blízko Naharajim. V kultuře, kde lidský život neznamená nic, byl jordánský voják šetrně odzbrojen, na čas v Jordánsku uvězněn a pak propuštěn. Útoků proti Izraelcům bylo více a ušetřeni nebyli ani izraelští diplomaté.

Po vyhrané válce v roce 1967 nikdo vážně od Izraele nemohl očekávat, že se stáhne třeba i z jediného čtverečního centimetru, ale diplomatický svět spolu s mírotvorci uvnitř izraelského levicového establishmentu dosáhli postupně toho, že v roce 1979 se Izrael vzdal Sinaje (nárazník proti Egyptu, který předtím získal ve třech válkách), v roce 1994 uznal zvláštní práva Jordánska při správě posvátných míst v Jeruzalémě, v roce 1994 předal část Gazy a Západního břehu do správy teroristické organizace v čele s Arafatem, v roce 2000 se jednostranně stáhl z jižního Libanonu (proizraelská Jiholibanonská armáda tím byla zničena a na severní izraelské hranici se octla teroristická organizace Hizballáh) a v roce 2005 se jednostranně stáhl z usedlostí v Gaze (produkovaly 10% zemědělského vývozu a hlavně omezovaly teror z Gazy). Ústupky vedly k teroru proti Izraeli ze Sinaje, z Libanonu, z Jordánska, z Gazy a ze Západního břehu. Palestinci dostali autonomii, kterou využili k ničení židovských památek a k rozpoutání mohutného teroru proti Izraeli (1300 mrtvých); navíc se rozdělili na dvě skupiny (Gaza a Západní břeh), které útočí na Izrael ze dvou stran. Libanonský Hizballáh spolupracuje s Iránem na obklíčení Izraele, užívaje dokonce i syrského území.

Egypt porušil snad všechny body dohody s Izraelem. Po léta Egypt vede proti Izraeli diplomatickou válku v OSN a ve světě, vychovává obyvatelstvo v nenávisti proti Izraeli celou svou totalitní propagandou, odmítal dodávat zemní plyn ze Sinaje a nechal davem napadnout izraelské vyslanectví v Káhiře v roce 2011, přičemž diplomaté unikli před lynčem na poslední chvíli ze střechy vrtulníkem. Egypt si vyžádal na Izraeli zrušení bodu o demilitarizaci Sinaje a přesunul na Sinaj obrovské síly pod záminkou boje proti teroru. Navíc Egypt zorganizoval přesun 150 000 migrantů z Afriky do Izraele přes Sinaj, dříve než byla na hranici vybudována stěna; mnozí z migrantů, jejichž vyhoštění brání ultralevicový Nejvyšší soud, vraždí v jižním Tel Avivu a tuto oblast učinili téměř neobyvatelnou. V médiích se mlčí o tom, že Egyptské síly se neustále dopouštějí provokací a útoků proti Izraelcům; mimo jiné, byl přepaden autobus na cestě do Ejlatu a došlo též k zabití Izraelských civilistů pracujících na sinajské hranici. Občas egyptské tanky ze Sinaje „omylem“ vystřelí na Izraelské vesnice; naposledy se to stalo 26. listopadu 2019, kdy krátká zpráva oznámila zničení domu v oblasti Eškol egyptským tankem; izraelský levicový tisk vyjádřil přesvědčení, že k tomu došlo omylem (zde). Není jasné, co dělá egyptský tank na dostřel od izraelského domu, když podle dohod měl být za Suezským kanálem, 250 kilometrů daleko.

Voliči v Izraeli již léta odmítají sebevražednou mírotvornou politiku (zde). Součástí realističtější politiky je i snaha definitivně připojit k Izraeli úzký pruh mezi palestinskou autonomií a jordánskou hranicí. Anexe se týká 1200 km2 celkem pustého terénu východně od části Palestinské autonomie nazývané Západní břeh. Západní břeh se na západě přibližuje na 20 kilometrů od centra Tel Avivu a na 2 kilometry od hustě osídlených telavivských předměstí jako jsou Roš Ha-ajin a Kfar Saba. Na východě se autonomie dotýká údolí Jordánu. Konzervativní král může být kdykoli odstraněn a vystřídán iráckými či iránskými teroristy; propojení teroristické Palestinské autonomie s Jordánskem by znamenalo pro Izrael konec.

Ani dnešní Jordánská vláda, ať již říká cokoliv, by si určitě nepřála hraničit s teroristickým palestinským státem. Prvním principem Arabů je zabíjet nepřátele pokud to jde a druhým principem je lhát. Podle druhého principu Jordánsko předstírá sympatie k Palestincům, ale podle prvního principu usmrtila jordánská armáda téměř 20 000 palestinských bojovníků a civilistů v roce 1970, v konfliktu známém jako Černé září; palestinské vedení spolu s mnoha civilisty bylo z Jordánska vyhnáno. Pásmo, jehož anexe se nyní uvažuje, představuje pouze 0,01% všech území ve světě, kterých se Arabové dodnes zmocnili a kde prosazují své nelidské zákony. Izrael má nad tímto pásmem faktickou kontrolu již od roku 1967 a žádný stát na světě si na ně nečiní nárok (Jordánsko se nároků vzdalo v roce 1988).

Přes uvedená fakta, považují západní liberálně levicové elity za svůj prvořadý úkol zatlačit Izrael na zelenou linii. V případě boje proti Srbsku šlo u těchto elit o náklonnost k islámu (Srbsko se bránilo muslimským Albáncům), ale v případě Izraele jde navíc o nenávist k židovství. Tato kombinace, náklonnost k islámu spolu s protižidovskou nenávistí, žene tyto elity zvýšenou silou. Socialismus a islám se vždy přitahovaly; Hitler měl islám vyloženě v lásce, komunisté ho politicky podporovali, a když zestárli tak k němu dokonce někteří i konvertovali, jako například největší marxistický teoretik 20. století, Roger Garaudy. Naopak, všichni moderní arabští vůdci se hlásili k socialismu, včetně Násira, Asáda, Saddáma, a Kadáfího, přičemž všichni také obdivovali Hitlera. Stejně tak lze ukázat protiizraelské či protižidovské emoce u většiny socialistických vůdců (v čele s Marxem). Protiizraelští bojovníci nic neriskují; na jejich straně jsou všichni muslimové, všichni komunisté, sjednocená Evropa, a často až 198 z 200 států světa při hlasování v OSN.

Nikoho by nenapadlo žádat Turecko, aby Řecku vrátilo Istanbul a celou Malou Asii (783 000 km2), nebo žádat Francii aby opustila Guyanu (84 000 km2), nebo žádat Spojené státy aby Mexiku vrátily Kalifornii a další státy (1 370 000 km2), nebo žádat Rusko aby Finsku vrátilo Karélii (46 000 km2), nebo žádat Čínu aby opustila Tibet (1 200 000 km2), atd. atd. Ale každého napadne žádat Izrael, aby formálně neanektoval část (vrátit ji není komu) Jordánského údolí (1200 km2), přestože je pro něj životně důležitá. Zmíněné pásmo (viz oranžová plocha na mapě zde) je zcela bezvýznamné pro celý svět i pro Araby a islám. Navíc bylo toto pásmo v historii vždy součástí židovského státu, anebo v dobách okupace cizí mocností bylo součástí území, na němž Židé pobývali.

Odkazuji na vydání Bible Kralické z roku 1936. Jedna z nejdůležitějších knih českých dějin obsahuje v tomto vydání mapy vytvořené Společností pro výzkum Palestiny (Biblí Svatá, podle posledního vydání kralického z roku 1613, v Praze, nákladem Biblické společnosti britické a zahraniční, 1936). Na mapě ukazující rozdělení země mezi izraelské kmeny v době asi před 3200 lety je sporné pásmo kolem Jordánu jasně součástí židovské země (mapa vpravo zde). Stejně tak i mapy ukazující politickou situaci v Izraeli v době židovských králů (asi před 2800 lety) či v římském období před 2000 lety, v čase Ježíšově, jasně ukazují sporné pásmo jako součást Izraele (zde). Mapy navíc ukazují, že nejen západní břeh, ale i východní břeh, dnes součást Jordánska, byl vždy součástí židovského území.

Ostrou linii mezi řádem a chaosem jsem jasně viděl na hranici mezi izraelským územím v Guš Katif a arabskou Gazou před izraelským stažením; spořádaná políčka s domky na jedné straně hranice a favely obklopené odpadky na straně druhé (zde). Ostrá zelená linie mezi izraelskou civilizací a arabskou pouští mně taky připomíná ostrou hranici mezi světlým jihem a temným severem na Korejském poloostrově (zde). V obou případech jde náhodou taky o rozdělení mezi pravicí a levicí. Stále se mi vybavuje ona ostrá červená linie mezi normálními lidmi usilujícími o svobodu a těmi, kteří jsou otroky iracionálních levicových ideologií a chaosu (červená čára zde). Nelze nemyslet na židovskou sektu Esejských, která inspirovala Ježíše a jejíž stoupenci žili právě v tom pásmu, které se má nyní anektovat; nejznámější spis Esejců o židovském boji proti Řekům a Římanům se jmenuje „Boj synů světla proti synům tmy“ a byl nalezen v Kumránské jeskyni, která je ve zmíněném pásmu.

V sociálních a orientalistických kurzech na nesčetných humanitních učilištích po světě je Izrael vyučován jako hlavní nepřítel humanistů, a tak různí „vědci“, politikové a novináři všech odstínů, od komunisticky rudého až po sociálně-demokraticky růžový, bojují na Západě proti „izraelskému zlu“. Tyto bojovníky nezajímá, když muslimové zabijí v Pákistánském kostele 127 křesťanů (například v roce 2013) nebo když v Afganistánu zaútočí na muslimskou svatbu a zabijí 40 svatebčanů (např. v roce 2019); je zajímá jen to, když zbloudilá izraelská kulka zabije Araba, i když se nakonec většinou ukáže, že kulka vyšla z arabské zbraně (např. zde a zde). Bojovníky za všeobecné dobro nezajímá, že 200 miliónů islámských žen absolvovalo uříznutí nejcitlivějších částí genitálií žiletkou bez umrtvení ve věku 1 až 15 let; víc tyto bojovníky zajímá 1200 km2 pustiny, kterou Izrael zvažuje formálně anektovat, která mu de facto stejně patří a která byla jeho součástí po dobu 3000 let.

K žádné formální anexi možná v nejbližší době nedojde, ale diskuse alespoň zostřila hranici mezi světlem a tmou – mezi rozumem a liberálně-levicovou pomateností.

Žádné komentáře:

Okomentovat