Anexe údolí kolem Jordánu Izraelem je jen formálním stvrzením 3000 let starých faktů – jde o obranu proti hrozbám synů tmy

Každého, kdo v posledních 100 letech pozoroval Jeruzalém jako na dlani z jižního předměstí Talpijot, upoutala zřetelná severojižní linie, od níž nalevo bylo zelené město a napravo pouštní krajina posetá šedivými staveními, uprostřed bylo Staré město obehnané hradbami.  Největší byl kontrast v roce 1967, kdy  Izrael  po  18 letech jordánské správy sjednotil  zelenou západní  část  s  dezolátní  východní částí.  Náhodou   se  hranice  z  roku  1967  nazývá  v diplomatickém  slangu  zelená  linie.

K hradbám Starého města přiléhá Olivová hora, která je pokryta jedním z největších hřbitovů světa; při bližším pohledu na hranici mezi hřbitovem a arabskými domy je vidět, že stavby obsahují náhrobní kameny a že arabská čtvrť vlastně vyrůstá ze židovského hřbitova; čím blíže domům, tím jsou kameny na hřbitově řidší. Na Olivové hoře Židé pohřbívali, kromě 18 let jordánské správy, nepřetržitě po dobu 2000 let.

Navzdory rozhodnutí OSN, obsadilo v roce 1949 Jordánsko východní Jeruzalém i se Starým městem a Olivovou horou; Židy vyhnalo, zbouralo desítky synagog a poškodilo hřbitov i mnoho dalších památek. Přes posvátnost Starého města pro Židy, s Chrámovou horou a Zdí nářků, nehodlalo izraelské levicové vedení východní část města obsadit až do posledního dne Šestidenní války v roce 1967; dezorientovaný a zákeřný jordánský král Hussein však začal ostřelovat izraelské civilní cíle a Izrael narychlo své plány změnil a s mnoha obětmi celý Jeruzalém dobyl. V roce 1988 se Jordánsko vzdalo jakýchkoli nároků na Jeruzalém a na Západní břeh Jordánu; ne tak z mírumilovnosti, ale aby se odpoutalo od palestinských teroristů a aby odvrátilo pozornost od faktu, že Palestinským státem mělo vlastně být Jordánsko.

Dnešní Jordánský král Abdalláh, stejně jako jeho otec Hussein po roce 1967, by bez izraelské podpory v arabské džungli nepřežil, ale přesto pravidelně demonstruje svou nenávist vůči Izraeli, navrhováním protiizraelských rezolucí v OSN, častým vyháněním izraelského vyslance z Ammánu, a neustálými protiizraelskými prohlášeními a často přímo nadávkami. Izraelská praktická politika dává přednost tzv. míru spojenému se spíláním a nadávkami před chaosem na své hranici. Krále podporuje bezpečnostně, politicky i ekonomicky – otevřeně i tajně. I v době kritického sucha Izrael dodával, a dosud dodává, Jordánsku cennou vodu zcela zadarmo jako dar a symbol dobré vůle (50 miliónů kubíků ročně = spotřeba celé Prahy).

Dalším gestem dobré vůle ze strany Izraele při podepisování mírové dohody s Jordánskem v roce 1994 bylo předání oblasti kolem řeky Jordán zvané Naharajim (asi 1 km²), o kterou si Jordánsko řeklo, přestože půda tam byla legitimně zakoupena židovskými osadníky již dávno před vznikem Jordánska (Jordánsko má plochu 89 000 km², tj. 3,5 krát víc než Izrael). Jordánský král slíbil, že izraelští farmáři budou moci i nadále obdělávat svá políčka, alespoň 25 let. Nikoho na izraelské straně v ovzduší mírového nadšení nenapadlo, že by Jordánsko vyhnalo židovské farmáře na den přesně po 25 letech; Abdalláh prohlásil, že ani píď arabské půdy nesmí zůstat v rukou okupantů a tak se těžce vytvořená pole před pár měsíci stala opět pouští, jelikož Jordánci se o zemědělství příliš nezajímají, zvlášť ne v podmínkách údolí Jordánu, kde bylo před několika dny naměřeno 47 stupňů.

Většinu bodů mírové dohody Jordánsko neplní, podobně jako Egypt neplní izraelsko-egyptskou dohodu z roku 1979. Po podepsání dohody zastřelil voják jordánské armády 6 izraelských školaček a učitelku, a dalších 6 školaček zranil, když navštívily pohraniční turistickou oblast blízko Naharajim. V kultuře, kde lidský život neznamená nic, byl jordánský voják šetrně odzbrojen, na čas v Jordánsku uvězněn a pak propuštěn. Útoků proti Izraelcům bylo více a ušetřeni nebyli ani izraelští diplomaté.

Po vyhrané válce v roce 1967 nikdo vážně od Izraele nemohl očekávat, že se stáhne třeba i z jediného čtverečního centimetru, ale diplomatický svět spolu s mírotvorci uvnitř izraelského levicového establishmentu dosáhli postupně toho, že v roce 1979 se Izrael vzdal Sinaje (nárazník proti Egyptu, který předtím získal ve třech válkách), v roce 1994 uznal zvláštní práva Jordánska při správě posvátných míst v Jeruzalémě, v roce 1994 předal část Gazy a Západního břehu do správy teroristické organizace v čele s Arafatem, v roce 2000 se jednostranně stáhl z jižního Libanonu (proizraelská Jiholibanonská armáda tím byla zničena a na severní izraelské hranici se octla teroristická organizace Hizballáh) a v roce 2005 se jednostranně stáhl z usedlostí v Gaze (produkovaly 10% zemědělského vývozu a hlavně omezovaly teror z Gazy). Ústupky vedly k teroru proti Izraeli ze Sinaje, z Libanonu, z Jordánska, z Gazy a ze Západního břehu. Palestinci dostali autonomii, kterou využili k ničení židovských památek a k rozpoutání mohutného teroru proti Izraeli (1300 mrtvých); navíc se rozdělili na dvě skupiny (Gaza a Západní břeh), které útočí na Izrael ze dvou stran. Libanonský Hizballáh spolupracuje s Iránem na obklíčení Izraele, užívaje dokonce i syrského území.

Egypt porušil snad všechny body dohody s Izraelem. Po léta Egypt vede proti Izraeli diplomatickou válku v OSN a ve světě, vychovává obyvatelstvo v nenávisti proti Izraeli celou svou totalitní propagandou, odmítal dodávat zemní plyn ze Sinaje a nechal davem napadnout izraelské vyslanectví v Káhiře v roce 2011, přičemž diplomaté unikli před lynčem na poslední chvíli ze střechy vrtulníkem. Egypt si vyžádal na Izraeli zrušení bodu o demilitarizaci Sinaje a přesunul na Sinaj obrovské síly pod záminkou boje proti teroru. Navíc Egypt zorganizoval přesun 150 000 migrantů z Afriky do Izraele přes Sinaj, dříve než byla na hranici vybudována stěna; mnozí z migrantů, jejichž vyhoštění brání ultralevicový Nejvyšší soud, vraždí v jižním Tel Avivu a tuto oblast učinili téměř neobyvatelnou. V médiích se mlčí o tom, že Egyptské síly se neustále dopouštějí provokací a útoků proti Izraelcům; mimo jiné, byl přepaden autobus na cestě do Ejlatu a došlo též k zabití Izraelských civilistů pracujících na sinajské hranici. Občas egyptské tanky ze Sinaje „omylem“ vystřelí na Izraelské vesnice; naposledy se to stalo 26. listopadu 2019, kdy krátká zpráva oznámila zničení domu v oblasti Eškol egyptským tankem; izraelský levicový tisk vyjádřil přesvědčení, že k tomu došlo omylem (zde). Není jasné, co dělá egyptský tank na dostřel od izraelského domu, když podle dohod měl být za Suezským kanálem, 250 kilometrů daleko.

Voliči v Izraeli již léta odmítají sebevražednou mírotvornou politiku (zde). Součástí realističtější politiky je i snaha definitivně připojit k Izraeli úzký pruh mezi palestinskou autonomií a jordánskou hranicí. Anexe se týká 1200 km² celkem pustého terénu východně od části Palestinské autonomie nazývané Západní břeh. Západní břeh se na západě přibližuje na 20 kilometrů od centra Tel Avivu a na 2 kilometry od hustě osídlených telavivských předměstí jako jsou Roš Ha-ajin a Kfar Saba. Na východě se autonomie dotýká údolí Jordánu. Konzervativní král může být kdykoli odstraněn a vystřídán iráckými či iránskými teroristy; propojení teroristické Palestinské autonomie s Jordánskem by znamenalo pro Izrael konec.

Ani dnešní Jordánská vláda, ať již říká cokoliv, by si určitě nepřála hraničit s teroristickým palestinským státem. Prvním principem Arabů je zabíjet nepřátele pokud to jde a druhým principem je lhát. Podle druhého principu Jordánsko předstírá sympatie k Palestincům, ale podle prvního principu usmrtila jordánská armáda téměř 20 000 palestinských bojovníků a civilistů v roce 1970, v konfliktu známém jako Černé září; palestinské vedení spolu s mnoha civilisty bylo z Jordánska vyhnáno. Pásmo, jehož anexe se nyní uvažuje, představuje pouze 0,01% všech území ve světě, kterých se Arabové dodnes zmocnili a kde prosazují své nelidské zákony. Izrael má nad tímto pásmem faktickou kontrolu již od roku 1967 a žádný stát na světě si na ně nečiní nárok (Jordánsko se nároků vzdalo v roce 1988).

Přes uvedená fakta, považují západní liberálně levicové elity za svůj prvořadý úkol zatlačit Izrael na zelenou linii. V případě boje proti Srbsku šlo u těchto elit o náklonnost k islámu (Srbsko se bránilo muslimským Albáncům), ale v případě Izraele jde navíc o nenávist k židovství. Tato kombinace, náklonnost k islámu spolu s protižidovskou nenávistí, žene tyto elity zvýšenou silou. Socialismus a islám se vždy přitahovaly; Hitler měl islám vyloženě v lásce, komunisté ho politicky podporovali, a když zestárli tak k němu dokonce někteří i konvertovali, jako například největší marxistický teoretik 20. století, Roger Garaudy. Naopak, všichni moderní arabští vůdci se hlásili k socialismu, včetně Násira, Asáda, Saddáma, a Kadáfího, přičemž všichni také obdivovali Hitlera. Stejně tak lze ukázat protiizraelské či protižidovské emoce u většiny socialistických vůdců (v čele s Marxem). Protiizraelští bojovníci nic neriskují; na jejich straně jsou všichni muslimové, všichni komunisté, sjednocená Evropa, a často až 198 z 200 států světa při hlasování v OSN.

Nikoho by nenapadlo žádat Turecko, aby Řecku vrátilo Istanbul a celou Malou Asii (783 000 km²), nebo žádat Francii aby opustila Guyanu (84 000 km²), nebo žádat Spojené státy aby Mexiku vrátily Kalifornii a další státy (1 370 000 km²), nebo žádat Rusko aby Finsku vrátilo Karélii (46 000 km²), nebo žádat Čínu aby opustila Tibet (1 200 000 km²), atd. atd. Ale každého napadne žádat Izrael, aby formálně neanektoval část (vrátit ji není komu) Jordánského údolí (1200 km²), přestože je pro něj životně důležitá. Zmíněné pásmo (viz oranžová plocha na mapě zde) je zcela bezvýznamné pro celý svět i pro Araby a islám. Navíc bylo toto pásmo v historii vždy součástí židovského státu, anebo v dobách okupace cizí mocností bylo součástí území, na němž Židé pobývali.

Odkazuji na vydání Bible Kralické z roku 1936. Jedna z nejdůležitějších knih českých dějin obsahuje v tomto vydání mapy vytvořené Společností pro výzkum Palestiny (Biblí Svatá, podle posledního vydání kralického z roku 1613, v Praze, nákladem Biblické společnosti britické a zahraniční, 1936). Na mapě ukazující rozdělení země mezi izraelské kmeny v době asi před 3200 lety je sporné pásmo kolem Jordánu jasně součástí židovské země (mapa vpravo zde). Stejně tak i mapy ukazující politickou situaci v Izraeli v době židovských králů (asi před 2800 lety) či v římském období před 2000 lety, v čase Ježíšově, jasně ukazují sporné pásmo jako součást Izraele (zde). Mapy navíc ukazují, že nejen západní břeh, ale i východní břeh, dnes součást Jordánska, byl vždy součástí židovského území.

Ostrou linii mezi řádem a chaosem jsem jasně viděl na hranici mezi izraelským územím v Guš Katif a arabskou Gazou před izraelským stažením; spořádaná políčka s domky na jedné straně hranice a favely obklopené odpadky na straně druhé (zde). Ostrá zelená linie mezi izraelskou civilizací a arabskou pouští mně taky připomíná ostrou hranici mezi světlým jihem a temným severem na Korejském poloostrově (zde). V obou případech jde náhodou taky o rozdělení mezi pravicí a levicí. Stále se mi vybavuje ona ostrá červená linie mezi normálními lidmi usilujícími o svobodu a těmi, kteří jsou otroky iracionálních levicových ideologií a chaosu (červená čára zde). Nelze nemyslet na židovskou sektu Esejských, která inspirovala Ježíše a jejíž stoupenci žili právě v tom pásmu, které se má nyní anektovat; nejznámější spis Esejců o židovském boji proti Řekům a Římanům se jmenuje „Boj synů světla proti synům tmy“ a byl nalezen v Kumránské jeskyni, která je ve zmíněném pásmu.

V sociálních a orientalistických kurzech na nesčetných humanitních učilištích po světě je Izrael vyučován jako hlavní nepřítel humanistů, a tak různí „vědci“, politikové a novináři všech odstínů, od komunisticky rudého až po sociálně-demokraticky růžový, bojují na Západě proti „izraelskému zlu“. Tyto bojovníky nezajímá, když muslimové zabijí v Pákistánském kostele 127 křesťanů (například v roce 2013) nebo když v Afganistánu zaútočí na muslimskou svatbu a zabijí 40 svatebčanů (např. v roce 2019); je zajímá jen to, když zbloudilá izraelská kulka zabije Araba, i když se nakonec většinou ukáže, že kulka vyšla z arabské zbraně (např. zde a zde). Bojovníky za všeobecné dobro nezajímá, že 200 miliónů islámských žen absolvovalo uříznutí nejcitlivějších částí genitálií žiletkou bez umrtvení ve věku 1 až 15 let; víc tyto bojovníky zajímá 1200 km² pustiny, kterou Izrael zvažuje formálně anektovat, která mu de facto stejně patří a která byla jeho součástí po dobu 3000 let.

K žádné formální anexi možná v nejbližší době nedojde, ale diskuse alespoň zostřila hranici mezi světlem a tmou – mezi rozumem a liberálně-levicovou pomateností.