Když kolem naší země byly ostnaté dráty a
komunisti nás za nimi hlídali pomocí psů a zaminovaných úseků, s humorem
jsme doufali, že jednou až bude svoboda, budou plaší komunisté žít jen někde
v horách anebo budou zalezlí v děrách. Bohužel se tak nestalo.
Nestydí se a jakoby byli nesmrtelní; i třicet let poté jsou vidět všude, v médiích,
u soudů i ve vládě. Komunisté již vládnoucí roli nemají, ale stále touží po
moci.
Teoreticky by se zdálo, že člověk, o němž lze
beztrestně říci, že je svině, se bude raději držet v pozadí. Kdyby například
chtěl dlouholetý člen komunistické strany dnes dohlížet na dodržování
spravedlnosti, třeba jako ministr, logicky bychom předpokládali, že se mu každý
vysměje jako idiotovi, obzvlášť kdyby se ukázalo, že za komunistů spolupracoval
s popravčími. Čekali bychom, že se ten blázen raději soudům vyhne, protože byl
členem strany, která byla uznána jako zločinecká organizace, takže označení za
svini bude raději ignorovat.
Bez ohledu na výše zmíněné teoretické úvahy,
přejděme nyní k něčemu úplně jinému, co s výše uvedeným – prohlašuji
jasně pro případ jakéhokoli nedorozumění – souvisí jen nepřímo. Všimněme si
ženy, která podle Wikipedie studovala za bezprávného komunistického režimu to,
co komunisté nazývali tehdy práva (šlo vlastně o takové jejich rudé právo).
Její odborností byl dohled nad delikventy, což byl v komunismu potenciálně
každý, kdo s režimem nesouhlasil; dokonce spolupracovala s notoricky
známým prokurátorem, který se podílel na justičních vraždách, a svou činnost ve
svém životopisu legračně označuje za vědeckou a sebe označuje za vědeckou
pracovnici. Její táta, který podle Wikipedie pracoval za války u protektorátní
policie, by z ní měl určitě radost. Tato paní vstoupila do zločinecké
strany hned po skončení dětství a ukončila členství hned po pádu komunismu (16
let ve straně), takže ji nikdo nemůže obviňovat z toho, že by čemukoli
z toho co dělala, věřila. Návštěvník z cizí galaxie by následujícímu
sdělení sotva uvěřil: tato paní (její jméno Helena Válková je pro návštěvníka
z jiné galaxie nerelevantní) se nakonec stala ve svobodné a demokratické
zemi na rok ministryní spravedlnosti (nedělám si legraci!).
Je zvláštní, že Helenina touha chránit spravedlnost
se tím nevyčerpala. Její stranický kolega Andrej Babiš jí pomohl v roce 2019 získat funkci zmocněnkyně
vlády pro lidská práva, a další její bývalý stranický kolega, Miloš Zeman, ji
v prosinci minulého roku navrhl na funkci veřejné ochránkyně práv. To už
ale neprošlo, a tak bude muset paní Válková bojovat za spravedlnost jinak.
Uvažuje například o zažalování těch, kdo připomněli její životopis a tím jí
jmenování zkazili.
Zajímala mě reakce na případ paní Válkové, například
na Neviditelném psu. Dva autoři jmenování Válkové na funkci neschvalovali
vzhledem k její spolupráci s Urválkem (Aston 13.1., Holásek 15.1.), tři
byli neutrální (Troška 17.1., Roller 18.1., Berka 30.1.) a tři se Válkové
zastali (Šebesta 13.1., Frank 14.1.,
Jemelík 14.1., 15.1., 3.2.). Radek Šebesta chválí Válkovou jako erudovanou
právničku a stěžuje si na české poměry: „Čím nejlépe diskreditovat někoho v
Čechách? Pokud je dost starý, aby kus produktivního života prožil v minulém
režimu, pak je nejlepší vytáhnout na něj spolupráci s StB... V rámci
rozbíhajícího se mediálního lynče bylo profesorce Válkové vyčteno i řadové
členství v komunistické straně. K tomu členství je dobré vědět, že stranický
průkaz byl v normalizačních časech pro určitá povolání a od určitých funkcí
něco jako pracovní knížka. Bylo na každém, jestli akceptuje neviditelný kariérní
strop, nebo se formálně dá ke komunistům... Jako občané moc naděje na zastání
nemáme.“
Jan Frank tvrdí, že každému se může stát so se
stalo Válkové, a navíc článek podepsaný Urválkem a Válkovou byl prý velmi
kvalitní; nevěřícně se ptá „Měla spolupráci s ním odmítnout?“. Zdeněk Jemelík si stěžuje na „vulgarizaci
našeho politického života, kdy uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že
na něj odpůrci vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence“.
Její článek údajně podepsal Urválek bez jejího vědomí a procesy padesátých let
prožívala v batolecím věku; Jemelík dále říká: „Posléze se na ni nahrnuly
výčitky, že byla krátkou dobu členkou KSČ. Toto uznala za skvrnu na svém
štítě... Helena Válková byla krátkou dobu řadovou členkou KSČ a byla
bezvýznamnou badatelkou... Kde je v tomto případě Havlova tlustá čára za
minulostí?“. V následujícím článku Jemelík pochválil Válkovou, že ho sama upozornila,
že ve straně nebyla krátkou dobu, ale dlouhou. Jemelík velice ocenil její
upřímnost a poučuje nás: „Moralistům se může jevit kariérní členství v KSČ jako
nemravné, ale nelze nikoho nutit, aby se vymkl z bezpečného stádného způsobu
života... Celá štvanice na Helenu Válkovou ilustruje mravní úpadek.“ Ve třetí
obhajobě své hrdinky kritizuje Jemelík Zemana, že „nenašel odvahu, aby se
postavil proti běsnící smečce novinářů“ a sdělil nám, že Válková nemohla vědět,
že „vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně
neblaze proslulý žalobce... Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem ´jsem vrah
Milady Horákové´“.
Zastánci Válkové neváhají lhát „pro dobrou
věc“, tzn., aby dokázali svou pravdu. Samozřejmě nevěří, že by někdo Urválka
neznal, tím méně protřelá komunistická právnička. Pan Jemelík se dokonce
pokusil v prvním příspěvku poopravit délku její stranické příslušnosti.
Zastánci bezostyšně tvrdí, že je pro kariéru správné udělat cokoli. Samozřejmě
jim nechybí komunistická dialektika: Válková je zároveň velmi erudovanou
vědkyní na navrhovanou funkci, ale zároveň byla vedle Urválka bezvýznamnou
badatelkou. Dělala a publikovala věci, kterým nevěřila, ale pro veřejnou
ochranu práv je vysoce morální. Oni se diví, co se od nich chce po tom, co se
slíbilo, že my nebudeme jako oni a že se udělá tlustá čára za minulostí.
Argumenty zastánců jsou legrační, ale
argumenty neutrálů jsou znepokojivé. Například Zdeněk Roller říká, snad ne
zcela vážně: „Pokud bychom na všechny posty volili lidi, kteří nikomu nevadí,
byli bychom nejspíše v rukou nýmandů“. Cožpak nejsou kandidáti s čistou
minulostí? Je zvláštní a smutné, že nikdo tady neřekl jasně, že na post veřejné
ochránkyně práv se nehodí člověk, který vystudoval práva v době bezpráví
na komunistické škole, a navíc byl členem zločinecké komunistické strany po
dobu 16 let, a navíc přiznal veřejně, že ničemu z toho, co dělal, nevěřil
a že to dělal jen pro kariéru.
Myslím si, že o paní Válkové může každý říci
úplně cokoli a ona nemá šance jít si stěžovat k soudu – úplně cokoli, co
je napsáno v jejím životopisu – ona nás nemůže žalovat, protože
spolupracovala s Urválkem a taky byla léta ve zločinecké organizaci.
Havlovi se posmrtně zdařila jeho vize s nepolitickou politikou. Ve společnosti je pravicový a levicový politický postoj v podstatě irelevantní. Společnost zákony a postupy komunisty zcela toleruje. Jen když se to hodí, je komunista napadán. Kdy se to má hodit, rozhodují nikým nevolení a zvolení zastupitelé občanů jsou nucení přijmout populistický směr útoku.
OdpovědětVymazatPolitická strana komunistů měla být v počátcích zakázaná, její ideologie měla být vyhlášena za společnosti smrtelně škodlivou, její vůdci měli být postaveni před soudy a systematicky vytěsněni z veřejného působení. Namísto tohoto se udrželi všichni(!) straníci ve svých státně zaměstnaneckých a obecních funkcích, sobě si pořídili klientelistickou společnost a zmatená ostatní občanská společnost stále žasne, jak to funguje.
Nejsme jako oni! Jsme blbci!