Komunisté lokte neztratili – již vládnoucí roli nemají, ale jejich touha po moci je stále nenasytná

Když kolem naší země byly ostnaté dráty a komunisti nás za nimi hlídali pomocí psů a zaminovaných úseků, s humorem jsme doufali, že jednou až bude svoboda, budou plaší komunisté žít jen někde v horách anebo budou zalezlí v děrách. Bohužel se tak nestalo. Nestydí se a jakoby byli nesmrtelní; i třicet let poté jsou vidět všude, v médiích, u soudů i ve vládě. Komunisté již vládnoucí roli nemají, ale stále touží po moci.

Teoreticky by se zdálo, že člověk, o němž lze beztrestně říci, že je svině, se bude raději držet v pozadí. Kdyby například chtěl dlouholetý člen komunistické strany dnes dohlížet na dodržování spravedlnosti, třeba jako ministr, logicky bychom předpokládali, že se mu každý vysměje jako idiotovi, obzvlášť kdyby se ukázalo, že za komunistů spolupracoval s popravčími. Čekali bychom, že se ten blázen raději soudům vyhne, protože byl členem strany, která byla uznána jako zločinecká organizace, takže označení za svini bude raději ignorovat.

Bez ohledu na výše zmíněné teoretické úvahy, přejděme nyní k něčemu úplně jinému, co s výše uvedeným – prohlašuji jasně pro případ jakéhokoli nedorozumění – souvisí jen nepřímo. Všimněme si ženy, která podle Wikipedie studovala za bezprávného komunistického režimu to, co komunisté nazývali tehdy práva (šlo vlastně o takové jejich rudé právo). Její odborností byl dohled nad delikventy, což byl v komunismu potenciálně každý, kdo s režimem nesouhlasil; dokonce spolupracovala s notoricky známým prokurátorem, který se podílel na justičních vraždách, a svou činnost ve svém životopisu legračně označuje za vědeckou a sebe označuje za vědeckou pracovnici. Její táta, který podle Wikipedie pracoval za války u protektorátní policie, by z ní měl určitě radost. Tato paní vstoupila do zločinecké strany hned po skončení dětství a ukončila členství hned po pádu komunismu (16 let ve straně), takže ji nikdo nemůže obviňovat z toho, že by čemukoli z toho co dělala, věřila. Návštěvník z cizí galaxie by následujícímu sdělení sotva uvěřil: tato paní (její jméno Helena Válková je pro návštěvníka z jiné galaxie nerelevantní) se nakonec stala ve svobodné a demokratické zemi na rok ministryní spravedlnosti (nedělám si legraci!).  

Je zvláštní, že Helenina touha chránit spravedlnost se tím nevyčerpala. Její stranický kolega Andrej Babiš jí  pomohl v roce 2019 získat funkci zmocněnkyně vlády pro lidská práva, a další její bývalý stranický kolega, Miloš Zeman, ji v prosinci minulého roku navrhl na funkci veřejné ochránkyně práv. To už ale neprošlo, a tak bude muset paní Válková bojovat za spravedlnost jinak. Uvažuje například o zažalování těch, kdo připomněli její životopis a tím jí jmenování zkazili.

Zajímala mě reakce na případ paní Válkové, například na Neviditelném psu. Dva autoři jmenování Válkové na funkci neschvalovali vzhledem k její spolupráci s Urválkem (Aston 13.1., Holásek 15.1.), tři byli neutrální (Troška 17.1., Roller 18.1., Berka 30.1.) a tři se Válkové zastali (Šebesta 13.1., Frank 14.1.,  Jemelík 14.1., 15.1., 3.2.). Radek Šebesta chválí Válkovou jako erudovanou právničku a stěžuje si na české poměry: „Čím nejlépe diskreditovat někoho v Čechách? Pokud je dost starý, aby kus produktivního života prožil v minulém režimu, pak je nejlepší vytáhnout na něj spolupráci s StB... V rámci rozbíhajícího se mediálního lynče bylo profesorce Válkové vyčteno i řadové členství v komunistické straně. K tomu členství je dobré vědět, že stranický průkaz byl v normalizačních časech pro určitá povolání a od určitých funkcí něco jako pracovní knížka. Bylo na každém, jestli akceptuje neviditelný kariérní strop, nebo se formálně dá ke komunistům... Jako občané moc naděje na zastání nemáme.“

Jan Frank tvrdí, že každému se může stát so se stalo Válkové, a navíc článek podepsaný Urválkem a Válkovou byl prý velmi kvalitní; nevěřícně se ptá „Měla spolupráci s ním odmítnout?“. Zdeněk Jemelík si stěžuje na „vulgarizaci našeho politického života, kdy uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence“. Její článek údajně podepsal Urválek bez jejího vědomí a procesy padesátých let prožívala v batolecím věku; Jemelík dále říká: „Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že byla krátkou dobu členkou KSČ. Toto uznala za skvrnu na svém štítě... Helena Válková byla krátkou dobu řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou... Kde je v tomto případě Havlova tlustá čára za minulostí?“. V následujícím článku Jemelík pochválil Válkovou, že ho sama upozornila, že ve straně nebyla krátkou dobu, ale dlouhou. Jemelík velice ocenil její upřímnost a poučuje nás: „Moralistům se může jevit kariérní členství v KSČ jako nemravné, ale nelze nikoho nutit, aby se vymkl z bezpečného stádného způsobu života... Celá štvanice na Helenu Válkovou ilustruje mravní úpadek.“ Ve třetí obhajobě své hrdinky kritizuje Jemelík Zemana, že „nenašel odvahu, aby se postavil proti běsnící smečce novinářů“ a sdělil nám, že Válková nemohla vědět, že „vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně neblaze proslulý žalobce... Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem ´jsem vrah Milady Horákové´“.

Zastánci Válkové neváhají lhát „pro dobrou věc“, tzn., aby dokázali svou pravdu. Samozřejmě nevěří, že by někdo Urválka neznal, tím méně protřelá komunistická právnička. Pan Jemelík se dokonce pokusil v prvním příspěvku poopravit délku její stranické příslušnosti. Zastánci bezostyšně tvrdí, že je pro kariéru správné udělat cokoli. Samozřejmě jim nechybí komunistická dialektika: Válková je zároveň velmi erudovanou vědkyní na navrhovanou funkci, ale zároveň byla vedle Urválka bezvýznamnou badatelkou. Dělala a publikovala věci, kterým nevěřila, ale pro veřejnou ochranu práv je vysoce morální. Oni se diví, co se od nich chce po tom, co se slíbilo, že my nebudeme jako oni a že se udělá tlustá čára za minulostí.

Argumenty zastánců jsou legrační, ale argumenty neutrálů jsou znepokojivé. Například Zdeněk Roller říká, snad ne zcela vážně: „Pokud bychom na všechny posty volili lidi, kteří nikomu nevadí, byli bychom nejspíše v rukou nýmandů“. Cožpak nejsou kandidáti s čistou minulostí? Je zvláštní a smutné, že nikdo tady neřekl jasně, že na post veřejné ochránkyně práv se nehodí člověk, který vystudoval práva v době bezpráví na komunistické škole, a navíc byl členem zločinecké komunistické strany po dobu 16 let, a navíc přiznal veřejně, že ničemu z toho, co dělal, nevěřil a že to dělal jen pro kariéru. 

   

Myslím si, že o paní Válkové může každý říci úplně cokoli a ona nemá šance jít si stěžovat k soudu – úplně cokoli, co je napsáno v jejím životopisu – ona nás nemůže žalovat, protože spolupracovala s Urválkem a taky byla léta ve zločinecké organizaci.