Před třiceti lety se rozhodla Strana – ta
hlavní, komunistická, o moc víc jich tenkrát nebylo – darovat lidu
k vánocům pluralitu. Hezky o svátečním ovzduší tehdejších vánoc píší
tehdejší noviny – ty hlavní, RP – o moc víc jich tenkrát nebylo (viz
například zde).
Lid, i když se zpočátku ve své nezralosti vzpíral, pod čtyřicetiletým vedením
Strany dospěl a uzrál, a tudíž od něho v roce 1989 již žádné nebezpečí nehrozilo a Strana se s ním rozhodla nezištně rozdělit o svou moc.
Připomíná to Izraelský lid ve
Druhé knize Mojžíšově, který se také vzpíral Mojžíšovým přikázáním, a proto za trest musel bloudit 40 let pouští a do Země
zaslíbené mohli vstoupit jen ti, již se narodili na cestě.
Na počátku strana popravila 200 lidí, aby
přiměla lid vzdát se těch nejhorších bludů, a přesunula do trestných táborů a
uranových dolů asi 20 000 zaostalců, kteří nebyli schopni pochopit co je to
opravdová svoboda. Pedagogická činnost pokračovala ve věznicích, kde se
odselektovalo asi 4000 politicky slaboduchých padavek. Přes 200 000 nevyzrálých
individuí z republiky uteklo, čímž se zvýšila průměrná vyzrálost obyvatel.
Ti, co zůstali, dále zráli desítky let ve frontách na toaletní papír, pastu na
zuby, pitnou vodu a různé další povrchní nesmysly, čímž pochopili nesmyslnost
konzumního života. Asi 200 nedospělců, kteří nevěřili, že na druhé straně
státní hranice budou vykořisťováni, byli na hranici zneutralizováni. Strana
sledovala zrání národa pomocí 200 000 pedagogických asistentů, též zvaných
spolupracovníci StB, kteří poskytovali Straně feedback z terénu.
V prosinci 1989 Strana viděla, že národ již dospěl a vyzrál.
Samozřejmě, že zpočátku bylo třeba čerstvě
vyzrálému národu pomáhat, protože na začátku dospělosti neměl s pluralitou
velké zkušenosti a mohl by jí zneužít proti těm, kteří dříve z vývojových
důvodů (pohyb po dialektické spirále) po 40 let pluralitě bránili. Proto Strana
měla připraveno přechodné vedení, které jasně dialekticky nařídilo změnu o 180
stupňů příkazem: „nebudeme jako oni.“ Aby se kandidáti neprali o funkce, Strana
navrhla jediného kandidáta na prezidenta a oznámila lidu, že je to výsledek dohod u kulatého
stolu (viz RP, 30 prosinec, strana 1, „Slovo ke dni“). Hlavním kritériem
pro volbu kandidáta na příštího vůdce byl pro Stranu požadavek mravnosti –
v prosinci 1989 bylo toto slovo použito na stránkách RP víckrát než
za minulých 40 let. Hlavní kandidát měl toto slovo na svém praporu, a proto byl
nakonec Stranou potvrzen (viz RP, 30 prosinec, strana 1, „Blahopřánípředstavitelů KSČ“).
Samozřejmě, že kandidátovi pomohly i jeho
pokrokové názory; jasně odsoudil Ameriku, přihlásil se k socialismu, a
varoval před volbou kohokoli jiného než sebe (viz RP, 18 prosinec,
strana 3, „Vystoupení Václava Havla v Čs. Televizi“). Kandidát slíbil, že
se vrátí brzy do divadla a o Straně se hezky vyjádřil, že je v ní bezpočet
chytrých a nadaných lidí (viz RP, 2 prosinec, strana 4, „Několik otázekVáclavu Havlovi“) – nezvolte pak takového kandidáta. Ano Strana byla spokojena,
a pod heslem „Proletáři všech zemí spojte se“ se radovala ze slavnostní mše ve Svatovítském
chrámu na počest kandidáta (viz RP, 30. prosinec, strana 1, zeleněpodtrženo).
Vždy se však najdou kazisvěti, hledající na
každé dobré věci nějakou mrvu. Někteří například zneužívají životopisu Václava
Havla, který napsal český novinář, redaktor Lidovek, BBC a Echo24, Daniel
Kaiser s podporou samotného Havla. Nepřátelé dnešní plurality vytrhávají
z kontextu různé nesmyslné detaily, aby pošpinily mírové předání moci
v roce 1989. Tito lidé si všímají toho, že Havel chodil za Stalina
v modré svazácké košili (Kaiser, 1. díl, strana 32) a v době
politických procesů vášnivě hájil socialismus (1. díl, s. 38); StB byla údajně v kontaktu
s Havlem od roku 1954 (1. díl, s. 60) a dostávala od něho informace již
v šedesátých letech (1. díl, s. 61), a Havlův vztah s StB označil Kaiser
nešťastně jako „pakt s ďáblem“ (1. díl, s. 131); později jako president,
Havel s ministrem vnitra Sacherem, který byl obviňován z ničení dokumentů,
o samotě probírali svazky spolupracovníků StB (2. díl, s. 36).
Škarohlídům se nelíbí, že předání moci
proběhlo spořádaně jak v roce 1948, tak v roce 1989. Ale na druhé
straně mnoho lidí si váží toho, že mají klid k práci, nezávisle na tom,
zda se zrovna buduje socialismus nebo kapitalismus. Mezi ně patří mnoho lidí ve
vládě, u soudů a na burze, stejně jako v tisku. Například Zdeněk Porybný, který byl zástupcem
šéfredaktora Rudého Práva před listopadem, je nyní šéfredaktorem Práva
po listopadu. Za socialismu patřilo Rudé Právo všemu lidu, dnes patří Právo
jen Zdeňkovi, protože si je zprivatizoval – to bylo samozřejmě jeho právo, po
tom co lid dospěl a uzrál. Zdeněk si každé ráno říká: „dobře, že oni nejsou
jako my“. Může dále vychovávat národ svou osvětou, neboť ani za kapitalismu
není všechno každému jasné, a byla by škoda, kdyby Zdeněk seděl dnes ve vězení
a nemohl pracovat pro národ. Byla by škoda, kdyby všichni ti chytří a nadaní
lidé trpěli za historicky vynucené přehmaty a nemohli si užívat pluralismu,
který pomáhali budovat.
Lidé pomatení nepřátelskou propagandou se
ptají na těch 400, co zemřeli na přehmaty, a na těch 20 000 zavřených, a na
těch 4000 skonaných na slabost, a na 200 000 zrádných emigrantů, a na různé
další problémy růstu co byly, a i na údajnou bídu, v níž byl národ během
své převýchovy údajně držen v letech 1948-1989, ale oni nechápou, že šlo o
zákonitou cenu za pohyb po dialektické spirále, který nás nakonec dovedl k dnešnímu
bohatství a k pluralitě, kdy i člověk se zcela opačnými názory může
vlastnit svoje noviny. Lidi pod horou Sinaj nakonec přijal Mojžíšovo pomatené desatero;
dobře, že většina lidí tady taky přijala pravidla Zdeňka a dalších avatárů,
z nichž první přikázání zní: „Nebuďte jako my“.
Daniel Kaiser, Disident,
Václav Havel 1936-1989, Paseka, Praha, 2009 (1. díl)
Daniel Kaiser, Prezident,
Václav Havel 1990-2003, Paseka, Praha, 2014 (2. díl)
Žádné komentáře:
Okomentovat