Deep State proti Bibimu – levicová elita hluboko zakořeněná v izraelských institucích není s výsledky voleb spokojena

Pojem „deep state“ se používá pro instituce a skupiny lidí hluboce vrostlé do struktury státu a usilující o zachování určité politiky nezávisle na demokratických volbách. Jde o stát ve státě. Známý americký komentátor a publicista Michael Savage tak označuje globalistickou elitu ve Spojených státech, která se postavila proti Donaldu Trumpovi. V knize Trump’s war zahrnuje Savage  do  této progresivistické  elity  vrstvu  státních  zaměstnanců  v  obraně  a  bezpečnosti,  sociální inženýry,  a především
média, která hrají sjednocující roli. Podle zmíněného publicisty zahrnují tradiční hodnoty individuální svobodu, volné podnikání a židovsko-křesťanské tradice, zatímco globalistická kultura představuje kolektivismus, multikulturalismus a řízenou ekonomiku. Savageovy definice se dobře hodí i na izraelské poměry.

Avšak zatímco Spojené státy ustupují od svobody k socialismu, Izrael socialismem začal. Nadšení socialističtí zakladatelé chtěli vytvořit nového židovského člověka, který je k nerozeznání od svého nežidovského bližního. Živí se prací svých rukou a snadno se spřátelí se svými sousedy, včetně arabských. Kibucnik (člen kibucu) odhodil evropskou uhlazenost, ale pod drsnou slupkou mu bilo zlaté budovatelské srdce, proto se lidé narození v Izraeli hrdě nazývali cabar – podle kaktusového plodu majícího na povrchu bodliny a uvnitř sladký vnitřek. Na černobílých filmech z padesátých let nelze vidět nejmenšího rozdílu mezi pracovníky kibucu vjíždějícími se smíchem na pole a jejich protějšky z JZD v českých týdenících oné doby. V Izraeli byla ovšem politická svoboda, podobnost je spíše v budovatelské atmosféře.

Sympatická neformálnost vedla k tomu, že kravaty byly v parlamentu nahrazeny sandály bez ponožek, kouřit se mohlo v kinech i v samoobsluhách a všichni si říkali prvním jménem. S uhlazeností odhodil kibucnik i evropskou přesnost, kterou nahradil arabskou nedbalostí. Snaha spřátelit se s arabskými sousedy se stala obsesí, která se ukázala jako nevyléčitelná u izraelské politické elity. Nepomohly pogromy v roce 1929, kdy jen v Hebronu Arabové zabili 67 lidí, po té kdy nečekaně napadli mnohaleté židovské přátele a sousedy, znásilňovali, vypichovali oči a usekávali údy; nepomohly desetitisíce mrtvých a zraněných během sta let sousedského soužití. Sbratření se stalo nejvyšší metou izraelské elity. Spisovatelé jako třeba slavný Amos Oz si v morbidní fantasii vysnili svalnatého a ušlechtilého arabského hrdinu a přítele Izraele, přestože sňatky mezi příbuznými u dvou třetin Arabů vedly k vážnému postižení celé jejich populace, a přestože jejich nejvyšší ctností je zabití neposlušné dcery bratrem a otcem.

Kravaty se časem do parlamentu vrátily, kouřit se postupně zakázalo všude, a africká špína po ulicích začala mizet s nástupem svobodného trhu. Určitá neformálnost se však stala součástí izraelské DNA; dodnes Evropana na pohřbu překvapí lidé v kraťasech či trenýrkách a i v trepkách; během mých 32 let v Izraeli se mi málokdy podařilo nebýt první na schůzce nebo jakékoli jiné události kde se stanoví začátek, včetně rodičovských schůzek či svatebních oslav, další lidé se většinou začínají objevovat 10 až 40 minut po mně. Snaha přežít však změnila izraelskou DNA ještě jinak – neustávající teror způsobil, že se izraelští voliči postupně odvrátili od tradičních komunistických a socialistických stran ke stranám středu a k pravici (viz zde). V evoluci by sotva přežil lev stavějící práva zebry nad své vlastní. Pravice je realističtější a hájí zájmy národa lépe než dogmatická levice, a jako vedlejší produkt dostal národ zdravější ekonomiku.

Hlavním představitelem izraelské pravice je Benjamin Netanijahu, zvaný Bibi, který v letech 1996-2019, většinou jako vůdce strany Likud, podstatnou měrou přispěl k upevnění kapitalistické ekonomiky – jako premiér v letech 1996-1999 a 2009-2019, i jako ministr financí v letech 2002-2005. O jeho ekonomických úspěších nepochybují ani jeho nepřátelé, všichni patřící k nejbohatším lidem a tyjící z celkového růstu. Například, inflace klesla v letech 1996-1999 z 10,6% na 1,3%, a později na nulu; privatizace, diverzifikace, snížení daní, otevření trhu dovozu a finanční politika vedly ke snížení nezaměstnanosti, odstranění státního dluhu a k významnému růstu národního důchodu. Před Bibim byl kritický nedostatek vody, chyběl zemní plyn, který Egypťané odmítali Izraeli dodat navzdory mírové smlouvě, vše bylo drahé; dnes Izrael vodu i plyn může vyvážet, telefonujeme téměř zadarmo, a 8.5 milionů lidí vycestuje ročně do zahraničí, přičemž Izrael má devět milionů obyvatel. Z Izraele se stala technologická i lokální vojenská velmoc.

Tak proč levice Bibiho nenávidí víc než všechny pravicové politiky? Protože levice ve svých stereotypech prezentuje pravicové lidi jako primitivy z trhu, ale Bibi má lepší angličtinu než jejich modly jako byl Šimon Peres, protože vystudoval architekturu na nejprestižnější univerzitě na světě (MIT), protože jeho syn byl mezi vítězi soutěže o znalost bible, protože levici snadno svým sarkasmem zesměšní, protože mu v americkém kongresu tleskali když tam přijel proti vůli amerického prezidenta Obamy, protože má přátelské vztahy s americkým i ruským prezidentem, protože ho jako svého hlavního nepřítele označují arabští a iránští vůdci, protože ho mají rádi „primitivní“ lidé na trhu, a protože vítězí v demokratických volbách.

A tady přichází ke slovu onen izraelský „deep state“. Jde o globalistickou progresivní elitu tak jak ji definoval Savage, zahrnující aparátčíky v obraně a bezpečnosti, sociální vědce a kulturní činitele a média, kteří mají kořeny v dobách stalinismu. Jejich oporou je nejvyšší soud, který se vměšuje v posledních 25 letech do pravomocí výkonných i zákonodárných složek a kterému pomáhají instituce, jako je speciální policejní jednotka Lahav 433, nebo prokuratura a státní zástupce, jejichž personální obsazení je ovlivňováno hlavně legalistickou a bezpečnostní elitou, jejíž vliv se volení zástupci lidu léta marně snaží omezit, a která se brání zuby nehty změnám a konstruuje obvinění proti politikům podle své potřeby. Tato elita representuje politické názory extrémní levice podporované stranou Merec, volené čtyřmi procenty voličů. Nejvyšší soud pravidelně vydává rozsudky příznivé pro arabské teroristy, ale nejdestruktivnější je jeho vměšování do každodenního hospodářského života. Mezi výraznými případy vměšování do ekonomických záležitostí byla snaha nejvyššího soudu zabránit těžbě zemního plynu nedávno nalezeného u izraelského pobřeží, z kterého by se podle něho těšila pravicová vláda, přičemž podle něho „jde o majetek lidu“.

Od počátku své kariéry čelil Netanijahu obviněním, která se nakonec ukázala jako zcela vykonstruovaná, ale která byla médii vždy nadšeně propagována, takže již dvacet let dennodenně slyšíme o brzkém Bibiho nástupu ve věznění. Pravidelně se v médiích objevují tajné nahrávky Bibiho, jeho manželky a i jeho dětí, doprovázené svědectvím uklízeček a jiného personálu kolem nich o jejich přečinech a zločinech. Příkladem je obvinění, že Bibiho manželka Sára vracela zálohované láhve, aniž by peníze odevzdala do státní pokladny, a také že Sára nakupuje za státní peníze příliš drahé svíčky na sobotu a mnoho dalšího. Levice například Bibiho obvinila, že dovolil Německu prodat Egyptu ponorku, což je absurdní vzhledem k tomu, že levice jinak Egypt považuje za mírového partnera, k němuž se chová zcela podlézavě. Když Netanijahu nesmírně zvýšil izraelskou strategickou sílu nákupem německých ponorek, obvinila ho levice z toho, že se na nákupu prostě jen chtěl napakovat; důkladné policejní vyšetřování Bibiho očistilo.

Z nesčetných afér nakonec levicový establishment vyrýžoval tři údajné zločiny, za něž byl Netanijahu tento čtvrtek zažalován u oblastního soudu v Tel Avivu. Jde o aféry zvané „složka 1000“, „složka 2000“ a „složka 4000“. V prvním případě dostal Bibi v letech 2011-2016 doutníky a šampaňské od podnikatele Arnona Milchana, za což mu údajně pomáhal v jeho záležitostech. V druhém případě se Bibi v roce 2014 sešel se svým politickým nepřítelem, vydavatelem novin Jediot Achronot Arnonem Mozesem, který Bibimu nabídl příznivější články výměnou za omezení vlivu největšího Mozesova konkurenta – novin Jisrael Hajom; Bibi sice obchod nepřijal, ale podle obžaloby měl nabídku odmítnout rychleji. Ve třetím případě měl Bibi pomoci komunikačnímu magnátovi Shaulu Elovitchovi v jeho byznysu, výměnou za příznivější články v internetových novinách Walla. Paradoxní je, že Jisrael Hajom, jejichž vliv se měl údajně Bibi snažit potlačit, jsou jediné noviny, které nejsou proti Netanyahovi zaujaty, takže takovou věc určitě Natanijahu neuvažoval. Kromě toho, noviny Jediot Achronot a Walla nikdy žádný příznivý článek o Bibim neopublikovaly. V první i druhé složce se právníkům nepodařilo vykřesat v obvinění víc než „podvod a zklamání důvěry“, zatímco ve třetí složce navíc přidali „vzetí úplatku“.

Velká část veřejnosti je pobouřena, protože si dobře pamatuje, jak bývalý premiér Olmert byl souzen za milionové úplatky v podobě hotových peněz, přičemž rozsudek šesti let vězení oblastního soudu byl pod tlakem nejvyššího soudu snížen na osm měsícům, neboť Olmertova celá rodina byla angažována v extrémních levicových organizacích. V případě Netanijaha nebylo žádné z obvinění prokázáno, a navíc podle právníků nespojených s establishmentem nejsou vůbec činy, kterých se měl dopustit, trestné. Jde o čelné střetnutí demokraticky zvoleného premiéra s levicovou elitou zarostlou hlouběji ve struktuře státu, než si většina lidí chce přiznat, a která je ochotna využít všech prostředků ve snaze zachránit svůj vliv. Mezi tyto prostředky patří například šikovné využití politika Avigdora Liebermana, který je vydíratelný, neboť z neznámých důvodů dostal miliony dolarů od rakouského miliardáře Martina Schlaffa, bývalého agenta Stassi; kriminální vyšetřování Liebermana bylo ukončeno, a Lieberman, tiskem po léta označovaný za extrémního pravičáka až fašistu, byl zproštěn viny, aby se „překvapivě“ obrátil proti pravicové vládě a způsobil její pád – již třikrát v posledním roce – a tím i předčasné volby  .

Levice v regulérních volbách nemá šance a tak se opírá o svůj deep state. Bibi sice přivedl zemi k ekonomickému rozkvětu, získal ruský souhlas s izraelskými operacemi v Sýrii, přiměl Američany k přesunu vyslanectví do Jeruzaléma, k odstoupení od smlouvy s Iránem a  k uznání izraelské suverenity na Golanech, ale k čelnímu útoku na nejsilnějšího nepřítele – deep state – se Netanijahu během let neodhodlal. V každém případě nyní půjde o osudovou bitvu, nejen pro Bibiho, ale pro celý demokratický Izrael. Buď se v nějaké formě udrží dnešní pravicová vláda u moci, s nadějí zlomit moc levicových soudců a zajistit nám zde nějakou budoucnost, nebo nastane období oportunních politiků bez jakékoli vize v ekonomice a politice, ochotných v jednání s Araby k jakýmkoli ústupkům, třebas ohrožujícím existenci Izraele.