Indický monument je bez Gándhího – nejvyšší socha v dějinách ukazuje, že Gándhí je v Indii méně populární než ve světě

Gándhí získal světový věhlas svými aktivitami za prosazování indické nezávislosti na Británii bez použití násilí. Díky své matce byl silně ovlivněn džinismem, který odmítá násilí proti všem tvorům a prosazuje askezi. Gándhí se proslavil svými dlouhými protestními hladovkami a vystupováním na veřejnosti pouze s šátkem kolem beder. Z dětství pamatuji sošku, kterou jsme z  nejasných  důvodů měli  doma,  vyzáblého  polonahého Gándhího  se  zkříženýma   nohama,  deset   centimetrů  vysokého  a  z
bronzu, sedícího na mramorové destičce zespodu potažené zeleným sametem. Indie svou samostatnost v roce 1947 získala, i když krveprolití se Gándhímu zabránit nepodařilo.  

Před třemi měsíci byla v Indii odhalena největší socha historie, nazvaná Socha jednoty, 182 metrů vysoká postava politika pokrytého bronzem a stojícího na 58 metrů vysokém podstavci. Překvapivě nejde o Gándhího, ale o Sardara Patela, prvního místopředsedy vlády. Po rozdělení Indie a odchodu Britů uvažovalo 563 států a státečků indického poloostrova o autonomii nebo dokonce samostatnosti, a Patel v komplikovaných jednáních přesvědčil vládce 360 z oněch států, že musí vstoupit do jednotné Indie, 3 nepoddajné pak získal silou; proto se jeho socha jmenuje Socha jednoty. Patel byl loajální Gándhímu a Néhrúmu, ale nebál se občas nesouhlasit s častým ustupováním muslimským požadavkům, za což získal popularitu.

Uvažujeme-li, proč není největší socha světa věnována Gándhímu, napadne nás, že polonahý asketa tyčící se do výše 240 metrů by byl ztělesněný oxymóron. Jsou k tomu však jistě i další důvody, vyplývající z Gándhího života a z politické situace v Indii. Připomeňme si krátce několik momentů z Gándhího života. V roce 1900, kdy žil v Jižní Africe, zorganizoval Gándhí 1100 Indických dobrovolníků na pomoc britským jednotkám v boji proti domácím Búrům. Búrové byli zemědělští potomci holandských přistěhovalců, usilující v Búrské válce o nezávislost; bojovali proti desetinásobné přesile profesionální britské armády. Zde se hned na prahu 20. století objevily poprvé koncentrační tábory pro věznění civilistů; Britové v nich nechali zemřít přes 26,000 búrských žen a dětí. Gándhí, který v Indii později též bojoval za nezávislost na Británii, se v Búrské válce octl na nesprávné straně.

V roce 1919 se Gándhí rozhodl pro podporu tureckého kalifa a zanikajícího otomanského impéria, aby si naklonil indické muslimy; opět šlápl vedle, protože sultanát i kalifát zrušil zanedlouho sám turecký president Mustafa Kemal. Mnozí indičtí vůdci včetně Rabíndranátha Thákura nechápali Gándhího snahu zalíbit se za každou cenu muslimům. Mnoho lidí též nechápalo Gándhího důraz na nenásilnost protibritských protestů – obzvláště po masakru 1600 civilistů v Amritsaru v dubnu 1919. Když v roce 1939 vyhlásila Británie válku Německu, zahájil Gándhí kampaň proti indické účasti ve válce, ale neúspěšně – 2,5 miliónů indických dobrovolníků se na straně Británie bojů proti Hitlerovi zúčastnilo.

Posledním velkým neúspěchem Gándhího byl jeho nerealistický boj proti rozdělení Indie na hinduistickou část, dnešní Indii, a dvě muslimské části, dnešní Pákistán a Bangladéš. Gándhí nedoceňoval muslimskou nesmiřitelnost a fanatismus. Heslo muslimů bylo: „Buď Indii rozdělíme, nebo zničíme“ a na podporu svých požadavků zahájili v srpnu 1946 protesty nazvané Přímá akce. Během několika dnů bylo v akci zabito 5,000 až 50,000 hinduistů; v následných odvetách bylo zabito několik tisíc muslimů. Přesná čísla nejsou k dispozici, protože politikové Kongresové strany se je snažili utajit v domnění, že tím zabrání zhoršení situace, a údaje muslimů jsou nespolehlivé. Po rozdělení Indie 15. srpna 1947 následovalo masové stěhování, hlavně hinduistů z Pákistánu a muslimů do Pákistánu; přestěhovalo se přes 14 miliónů lidí, nejméně půl milionu lidí bylo zabito a desítky tisíc žen bylo znásilněno. Lze předpokládat, že většího násilí se dopouštěli muslimové, a tomu odpovídá i fakt, že počet Hinduistů v Pákistánu klesl z původních asi 25% na dnešní asi 1,5% (přesností hodnot si nejsem jist), zatímco počet muslimů v Indii vzrostl od té doby z asi 8% na dnešních 14%.  

Gándhí určitě patří k velkým postavám 20. století. Jeho nenásilný aktivizmus je v každém případě obdivuhodný. Od svých obdivovatelů získal přízvisko Mahátma, tj. velký duch (srovnej české „mohutný“ pro velký a německé „atmen“ pro dýchat). Několik let byl Brity vězněn. Uprostřed krvavých střetů razil heslo „láska zvítězí nad nenávistí“ (Havel mu ho zcizil a polopatisticky rozkošatil). Když si Gándhí vybral v roce 1930 solnou daň za objekt nenásilného protestu proti Britům, nebrali akci vážně ani mnozí Gándhího spolupracovníci ani Britové. Gándhí pochodoval 240 mil k moři, kde chtěl ukázat, že si sůl mohou vyrábět Indové sami bez britské kontroly a daní. Tisíce lidí se však přidalo, a tento happening nakonec získal milióny Indů pro bojkot britského zboží a pro akce za nezávislost Indie. Letos uplyne 150 let od Gándhího narození.

Gándhí říkal, že když náboženství vede k lásce a míru, není důležité jaké má člověk náboženství, ale jak se chová; Hinduista se má stát lepším Hinduistou a Muslim lepším muslimem. Gándhí sice znal násilnost Koránu a muslimských tradic, ale prostě v případě islámu zavíral oči před pravdou v rozporu se svým důrazem na pravdu – v tomto případě prostě nešlo lásku s pravdou smířit. Gándhí držel na protest proti dělení Indie a proti probíhajícímu násilí hladovky, místo aby realitu přijal a snažil se během dělení alespoň nějak organizovat obranu před chaosem. Když se Pákistán prohlásil za muslimský stát, Gándhí a jeho strana se bránili tlakům obyvatelstva vyhlásit Indii za Hinduistický stát. Lze připomenout, že se Pákistán později stal jednou z hlavních základen Al Kaidy a jiných teroristických skupin.

Stejně jako v jiných oblastech světa, kde se území dělilo, muslimové svou část od nemuslimů vyčistili a v nemuslimské části se množili rychleji než ostatní lidé. Podobná situace nastala přesně ve stejnou dobu v v jiné Brity kontrolované oblasti – na Středním východě. Židé byli odevšad vyhnáni, zatímco Arabové se na území Izraele díky sympatizující levici namnožili. Dnes má Izrael podobné demografické problémy jako Indie. Například v Negevu se 5,000 Beduínů namnožilo za 60 let na 160,000 (zdvojení každých 12 let v letech 1955-2015). Sebevražedné ideály a zavírání očí před pravdou ohledně islámu vedou jen k většímu násilí – to by si měli uvědomit dnes hlavně Evropané. 

Mnozí Gándhímu vyčítali, že se snaží mluvit jménem všech, jakoby neexistovaly jiné názory a jiné specifické zájmy mnoha náboženských a jiných skupin. Churchill ho nazval Hinduistickým Mussolinim. V roce 1948 byl Gándhí zastřelen; atentátník Gándhího vinil z ignorování názorů všech ostatních a z prosazování vlastní politiky, která navzdory Gándhího nenásilnosti paradoxně přispěla k nesmírnému násilí. Néhrú začal okamžitě využívat Gándhího mučednictví k umlčení hinduistických nacionalistů a k potlačení pravice, 200,000 lidí bylo uvězněno. Je zvláštní, že podobná aktivní opatření nebyla učiněna rok předtím, aby se zabránilo násilnostem během dělení. Podobně jako v Izraeli po vzniku státu, levice vládla v Indii nerušeně celá léta. Do roku 2014 vládl Indický národní kongres s výjimkou 16 let, přičemž v čele státu většinou stáli Gándhího spolupracovník Néhrú a jeho příbuzní, dcera Indira Gándhíová (nejde o příbuznou Mahátmy), vnuk Rádživ Gándhí a manželka vnuka Soňa Gándhíová. Politika Kongresové strany byla systematicky promuslimská a až do rozpadu Sovětského svazu prosovětská.

Je reálné nebezpečí, že v blízkých květnových volbách mohou přijít v Indii k moci opět Gándhíovci (Nehrúovci), neboť proti současnému pravicovému vůdci Modimu kandiduje Rahul Gándhí (syn Rádžíva a Soni) a 14% voličů jsou muslimové. Skoro 200 miliónů indických muslimů, soutěžící s indonéskými o titul největší muslimské komunity ve světě, je hrozivou pátou kolonou. Moje kolegyně, která pochází z Indie a pravidelně tam pobývá, věří, že mnoho Indů vnímá Gándhího i Néhrúa s jeho potomky jako příliš smířlivé k islámu. To je další část vysvětlení, proč největší socha světa byla věnována Patelovi a ne Gándhímu – spolu s faktem že to byla vládnoucí pravice, která sochu prosazovala.

Muslimové nemají rádi, kromě mnoha dalších věcí, sochy, jak ukázali v roce 2001 v Afganistánu. Pákistánem podporovaný Talibán tam zničil Buddhovy sochy staré 1500 let, včetně 53 metrů vysoké sochy, jež výškou držela světový rekord mnoho let. Kdyby jednou měli muslimové v Indii získat převahu, bude Socha jednoty mezi prvními oběťmi jejich reforem.