Gándhí získal světový věhlas svými aktivitami za prosazování
indické nezávislosti na Británii bez použití násilí. Díky své matce byl silně
ovlivněn džinismem, který odmítá násilí proti všem tvorům a prosazuje askezi.
Gándhí se proslavil svými dlouhými protestními hladovkami a vystupováním na
veřejnosti pouze s šátkem kolem beder. Z dětství pamatuji sošku,
kterou jsme z nejasných důvodů měli doma, vyzáblého polonahého Gándhího se zkříženýma nohama, deset centimetrů vysokého a z
bronzu, sedícího na mramorové destičce zespodu potažené zeleným sametem. Indie svou samostatnost v roce 1947 získala, i když krveprolití se Gándhímu zabránit nepodařilo.
bronzu, sedícího na mramorové destičce zespodu potažené zeleným sametem. Indie svou samostatnost v roce 1947 získala, i když krveprolití se Gándhímu zabránit nepodařilo.
Před třemi měsíci byla v Indii odhalena největší socha
historie, nazvaná Socha jednoty, 182 metrů vysoká postava politika pokrytého
bronzem a stojícího na 58 metrů vysokém podstavci. Překvapivě nejde o Gándhího,
ale o Sardara Patela, prvního místopředsedy vlády. Po rozdělení Indie a odchodu
Britů uvažovalo 563 států a státečků indického poloostrova o autonomii nebo
dokonce samostatnosti, a Patel v komplikovaných jednáních přesvědčil
vládce 360 z oněch států, že musí vstoupit do jednotné Indie, 3 nepoddajné
pak získal silou; proto se jeho socha jmenuje Socha jednoty. Patel byl loajální
Gándhímu a Néhrúmu, ale nebál se občas nesouhlasit s častým ustupováním
muslimským požadavkům, za což získal popularitu.
Uvažujeme-li, proč není největší socha světa věnována
Gándhímu, napadne nás, že polonahý asketa tyčící se do výše 240 metrů by byl
ztělesněný oxymóron. Jsou k tomu však jistě i další důvody, vyplývající
z Gándhího života a z politické situace v Indii. Připomeňme si krátce
několik momentů z Gándhího života. V roce 1900, kdy žil v Jižní
Africe, zorganizoval Gándhí 1100 Indických dobrovolníků na pomoc britským
jednotkám v boji proti domácím Búrům. Búrové byli zemědělští potomci
holandských přistěhovalců, usilující v Búrské válce o nezávislost;
bojovali proti desetinásobné přesile profesionální britské armády. Zde se hned
na prahu 20. století objevily poprvé koncentrační tábory pro věznění civilistů;
Britové v nich nechali zemřít přes 26,000 búrských žen a dětí. Gándhí,
který v Indii později též bojoval za nezávislost na Británii, se v Búrské
válce octl na nesprávné straně.
V roce 1919 se Gándhí rozhodl pro podporu tureckého
kalifa a zanikajícího otomanského impéria, aby si naklonil indické muslimy;
opět šlápl vedle, protože sultanát i kalifát zrušil zanedlouho sám turecký
president Mustafa Kemal. Mnozí indičtí vůdci včetně Rabíndranátha Thákura
nechápali Gándhího snahu zalíbit se za každou cenu muslimům. Mnoho lidí též
nechápalo Gándhího důraz na nenásilnost protibritských protestů – obzvláště po
masakru 1600 civilistů v Amritsaru v dubnu 1919. Když v roce
1939 vyhlásila Británie válku Německu, zahájil Gándhí kampaň proti indické
účasti ve válce, ale neúspěšně – 2,5 miliónů indických dobrovolníků se na
straně Británie bojů proti Hitlerovi zúčastnilo.
Posledním velkým neúspěchem Gándhího byl jeho nerealistický boj
proti rozdělení Indie na hinduistickou část, dnešní Indii, a dvě muslimské
části, dnešní Pákistán a Bangladéš. Gándhí nedoceňoval muslimskou nesmiřitelnost
a fanatismus. Heslo muslimů bylo: „Buď Indii rozdělíme, nebo zničíme“ a na
podporu svých požadavků zahájili v srpnu 1946 protesty nazvané Přímá akce.
Během několika dnů bylo v akci zabito 5,000 až 50,000 hinduistů;
v následných odvetách bylo zabito několik tisíc muslimů. Přesná čísla
nejsou k dispozici, protože politikové Kongresové strany se je snažili utajit
v domnění, že tím zabrání zhoršení situace, a údaje muslimů jsou
nespolehlivé. Po rozdělení Indie 15. srpna 1947 následovalo masové stěhování,
hlavně hinduistů z Pákistánu a muslimů do Pákistánu; přestěhovalo se přes
14 miliónů lidí, nejméně půl milionu lidí bylo zabito a desítky tisíc žen bylo
znásilněno. Lze předpokládat, že většího násilí se dopouštěli muslimové, a tomu
odpovídá i fakt, že počet Hinduistů v Pákistánu klesl z původních asi
25% na dnešní asi 1,5% (přesností hodnot si nejsem jist), zatímco počet muslimů
v Indii vzrostl od té doby z asi 8% na dnešních 14%.
Gándhí určitě patří k velkým postavám 20. století. Jeho
nenásilný aktivizmus je v každém případě obdivuhodný. Od svých obdivovatelů získal
přízvisko Mahátma, tj. velký duch (srovnej české „mohutný“ pro velký a německé
„atmen“ pro dýchat). Několik let byl Brity vězněn. Uprostřed krvavých střetů
razil heslo „láska zvítězí nad nenávistí“ (Havel mu ho zcizil a polopatisticky
rozkošatil). Když si Gándhí vybral v roce 1930 solnou daň za objekt
nenásilného protestu proti Britům, nebrali akci vážně ani mnozí Gándhího
spolupracovníci ani Britové. Gándhí pochodoval 240 mil k moři, kde chtěl
ukázat, že si sůl mohou vyrábět Indové sami bez britské kontroly a daní. Tisíce
lidí se však přidalo, a tento happening nakonec získal milióny Indů pro bojkot
britského zboží a pro akce za nezávislost Indie. Letos uplyne 150 let od
Gándhího narození.
Gándhí říkal, že když náboženství vede k lásce a míru,
není důležité jaké má člověk náboženství, ale jak se chová; Hinduista se má
stát lepším Hinduistou a Muslim lepším muslimem. Gándhí sice znal násilnost
Koránu a muslimských tradic, ale prostě v případě islámu zavíral oči před
pravdou v rozporu se svým důrazem na pravdu – v tomto případě prostě nešlo
lásku s pravdou smířit. Gándhí držel na protest proti dělení Indie a proti
probíhajícímu násilí hladovky, místo aby realitu přijal a snažil se během
dělení alespoň nějak organizovat obranu před chaosem. Když se Pákistán prohlásil
za muslimský stát, Gándhí a jeho strana se bránili tlakům obyvatelstva vyhlásit
Indii za Hinduistický stát. Lze připomenout, že se Pákistán později stal jednou
z hlavních základen Al Kaidy a jiných teroristických skupin.
Stejně jako v jiných oblastech světa, kde se území
dělilo, muslimové svou část od nemuslimů vyčistili a v nemuslimské části
se množili rychleji než ostatní lidé. Podobná situace nastala přesně ve stejnou
dobu v v jiné Brity kontrolované oblasti – na Středním východě. Židé byli
odevšad vyhnáni, zatímco Arabové se na území Izraele díky sympatizující levici
namnožili. Dnes má Izrael podobné demografické problémy jako Indie. Například
v Negevu se 5,000 Beduínů namnožilo za 60 let na 160,000 (zdvojení každých
12 let v letech 1955-2015). Sebevražedné ideály a zavírání očí před
pravdou ohledně islámu vedou jen k většímu násilí – to by si měli uvědomit dnes
hlavně Evropané.
Mnozí Gándhímu vyčítali, že se snaží mluvit jménem všech,
jakoby neexistovaly jiné názory a jiné specifické zájmy mnoha náboženských a
jiných skupin. Churchill ho nazval Hinduistickým Mussolinim. V roce 1948
byl Gándhí zastřelen; atentátník Gándhího vinil z ignorování názorů všech
ostatních a z prosazování vlastní politiky, která navzdory Gándhího
nenásilnosti paradoxně přispěla k nesmírnému násilí. Néhrú začal okamžitě
využívat Gándhího mučednictví k umlčení hinduistických nacionalistů a k potlačení
pravice, 200,000 lidí bylo uvězněno. Je zvláštní, že podobná aktivní opatření nebyla
učiněna rok předtím, aby se zabránilo násilnostem během dělení. Podobně jako
v Izraeli po vzniku státu, levice vládla v Indii nerušeně celá léta. Do
roku 2014 vládl Indický národní kongres s výjimkou 16 let, přičemž
v čele státu většinou stáli Gándhího spolupracovník Néhrú a jeho příbuzní,
dcera Indira Gándhíová (nejde o příbuznou Mahátmy), vnuk Rádživ Gándhí a
manželka vnuka Soňa Gándhíová. Politika Kongresové strany byla systematicky
promuslimská a až do rozpadu Sovětského svazu prosovětská.
Je reálné nebezpečí, že v blízkých květnových volbách
mohou přijít v Indii k moci opět Gándhíovci (Nehrúovci), neboť proti
současnému pravicovému vůdci Modimu kandiduje Rahul Gándhí (syn Rádžíva a Soni)
a 14% voličů jsou muslimové. Skoro 200 miliónů indických muslimů, soutěžící
s indonéskými o titul největší muslimské komunity ve světě, je hrozivou
pátou kolonou. Moje kolegyně, která pochází z Indie a pravidelně tam pobývá,
věří, že mnoho Indů vnímá Gándhího i Néhrúa s jeho potomky jako příliš smířlivé
k islámu. To je další část vysvětlení, proč největší socha světa byla
věnována Patelovi a ne Gándhímu – spolu s faktem že to byla vládnoucí
pravice, která sochu prosazovala.
Muslimové nemají rádi, kromě mnoha dalších věcí, sochy, jak
ukázali v roce 2001 v Afganistánu. Pákistánem podporovaný Talibán tam
zničil Buddhovy sochy staré 1500 let, včetně 53 metrů vysoké sochy, jež výškou držela
světový rekord mnoho let. Kdyby jednou měli muslimové v Indii získat převahu,
bude Socha jednoty mezi prvními oběťmi jejich reforem.