Uplynulo 50 let od smrti
černošského vůdce Martina Kinga. Je připomínán jako křesťanský duchovní, který
nenásilnými prostředky bojoval za práva černých Američanů. Po násilné smrti byl
King zařazen mezi legendární postavy americké historie, a nejčastěji se
s tímto jménem setkáváme v názvech ulic amerických měst. Jestliže není
jeho jméno zkráceno na MLK, musí být ukazatel názvu dosti dlouhý, neboť celé
jeho jméno bylo dosud uváděno jako „Dr. Martin Luther King, Jr.“
Hledáme-li opravdového člověka za
touto legendou, musíme si nejprve zpřesnit jeho jméno. Začneme vymazáním „Dr“ z dlouhého
názvu, neboť Bostonská universita v roce 1991 zjistila, že doktorská práce
duchovního Martina Luthera Kinga mladšího z roku 1955 byla z velké části
plagiátem; kopíroval hlavně od studentů, kteří studovali několik let před ním.
Příslušná komise sice rozhodla, že „zrušení doktorátu by nemělo žádný účel“,
ale zdá se, že někteří Kingovi obdivovatelé začínají jeho titul pomalu
vymazávat, aby se na tuto nepříjemnost mohlo zapomenout. Pohled do dětství
Kinga dále ukazuje, že se ve skutečnosti jmenoval Michael, takže
z dlouhého Doktora Martina Luthera Kinga Junior by zůstal prostý Michael
King.
Michael se od mládí projevoval
jako schopný vůdce a dobrý řečník. Spoluzakládal skupinu „Southern Christian
Leadership Conference“, která zapojovala černé křesťanské organizace do
nenásilných akcí prosazujících černošská práva. King se bohužel obklopil
poradci, kteří byli z velké většiny spojeni s prosovětskou komunistickou
stranou USA, a kteří dokonce měli kontakty s KGB, jako byl například Stanley
David Levison. Kingovo křesťanství nebylo v žádném sporu
s ultralevicovými myšlenkami. Levison napsal v roce 1962 generálnímu tajemníku
komunistické strany USA (KSUSA), Gus Hallovi: „King je Marxistou celým srdcem, …
ale jako pastor si netroufá se k tomu veřejně hlásit.“ King rád mluvil a
od předem napsaných řečí se někdy odchyloval v emocionálních
improvizacích. Projevy připravoval se svými poradci. Například, když dostal v roce
1964 Nobelovu cenu míru, King žádal od svých poradců několik verzí pro svou
děkovnou řeč, z kterých by si mohl vybrat. I svou slavnou řeč „I have a
dream“ z roku 1963 připravoval s poradci, ale citovanou pasáž „Mám
sen“ možná improvizoval. Proslov byl mosaikou složenou z mnoha zdrojů,
které jsou na internetu kompletně rekonstruovány, ale King k nepůvodnímu
textu přispěl dojemnou naléhavostí.
King hlásal nenásilí, ale jeho
agenda nebyla příliš smířlivá a ani konstruktivní. Propagoval občanskou
neposlušnost a narušování veřejného pořádku. Mimo jiné hlásal, že by černoši
měli od státu dostávat kompensaci za utrpení, kterým oni a jejich předkové
prošli. Přispěl tak k dnešní ublíženecké filosofii některých menšin, které
očekávají výhody vyplývající z pouhého faktu, že jsou menšinami. Od
Ameriky čekal pomoc, ale s ostatními „pokrokovými“ lidmi se zapojil do
protiamerických akcí. S eskalací vietnamské války začali prosovětští
poradci Kinga tlačit, aby svou pokrokovou agendu rozšířil i do této oblasti, a
uspěli. V dubnu 1967 mluvil King o Americe jako o největším šiřiteli násilí ve
světě, v souladu s politikou KSUSA, podřízenou Moskvě.
King získal proslulost a
s tím i mnoho peněz, například prostředky od Fordovy nadace na výchovu nových
politických vůdců pro městské komunity. V rámci různých „výchovných akcí“
organizoval národní moralista a křesťanský kazatel King divoké pitky a barvité
orgie, takže i někteří jeho stoupenci, kteří byli svědky takových akcí, byli
šokováni. Kromě toho udržoval King i stabilnější vztahy s milenkami, někdy
i se třemi v jednom období, s jednou měl nemanželské dítě. Tušil, že
byl sledován, a před svými poradci vyjadřoval obavy, že by jej FBI mohl zdiskreditovat,
ale FBI se spokojil sledováním situace, a diskreditující dokumenty zveřejnil až
dlouho po Kingově smrti. Kingova manželka Coretta vždy tvrdila, že taková obvinění
jsou součástí vládního spiknutí proti jejímu muži.
Čtvrtého dubna 1968 byl King
zastřelen rasistou James Earl Rayem, který se přiznal a byl jednoznačně
usvědčen a odsouzen na 99 let. Correta a všechny Kingovi děti však vraha
označily za nevinného, a za vraždou viděli spiknutí americké mafie
s americkou vládou. V roce 1983 uzákonil president Reagan den
Kingových narozenin za americký státní svátek.
Po letmém seznámení
s Kingovým životem se nabízí otázka, zda jde o člověka, který patří do
amerického politického panteonu. Záleží na tom, co od kandidáta do pantheonu
čekáme. Jestliže má být černý, pak je King relativně dobrým kandidátem. Je třeba
srovnávat. Vezměme například mladšího Kingova spolupracovníka, slavného pastora
Jesse Jacksona. Den po zastřelení Kinga se Jackson objevil na veřejnosti
s krvavým oblečením a líčil, jak po atentátu objímal Kingovu hlavu, která
mu na oděvu zanechala krev. Když byl veřejně usvědčen ze lži, přiznal Jackson,
že se zmýlil a že nedržel Kingovu hlavu, ale že Kingovi spěchal rychle na
pomoc. Tento Kingův samozvaný nástupce ve funkci křesťanského politického vůdce
nevynechal žádnou příležitost, aby nenapadl USA a západní svět, a aby
nepodpořil totalitní země a všechny teroristy světa. Hledejme tedy kandidáty do
černého panteonu mezi nekřesťany. Jedním z nejslavnějších černých vůdců je
duchovní Malcolm X, který byl členem organizace zvané Nation of Islam (NOI); propagoval
učení, podle kterého jsou všichni běloši ďáblovi potomci a je třeba je
vyhladit. S hnutím se ale rozešel a to ho nechalo zavraždit. Novým
islámským vůdcem amerických černochů se stal vůdce NOI, duchovní Louis
Farrakhan, jemuž by adjektivum nacistický lichotilo. Dalším zkoumáním
amerických černošských politiků a „duchovních“ každého jen utvrdí, že lepších
kandidátů než King do panteonu opravdu mnoho není.
A co tedy po Martinu Lutherovi
Kingovi nakonec zůstalo? Samozřejmě mnoho ulic po něm pojmenovaných; například
v nejlevicovějším americkém městě Berkeley je to „Martin Luther King Jr Way“,
dlouhá několik kilometrů. I když v osobní morálce zdaleka nešel příkladem,
a v politice nevedl k jednotě a k vlastenectví, alespoň slovně
podporoval „nenásilí“, takže jeho slova, ať již jakkoli nepůvodní, lze dávat
mladým za příklad. A bez ohledu na fakta, úplně každý ocení jeden den volna
navíc.