Při velkém muslimském třesku po
Mohamedově smrti expandovali muslimové po celém Středním východě, severní
Africe, a Asii. Jednou dobytá území nesmí být již nikdy opuštěna. Toto
přikázání muslimové porušili snad jen jednou a to ve Španělsku, odkud se
nechali vyhnat. Jejich hegemonie v severní Africe a na Středním východě je
při pohledu na mapu zřejmá – jen Izrael je trnem v jejich souvislém území.
Tento trn měl být v roce 1967 vypálen, ale on se rozšířil.
Dlouhodobá propagační kampaň
v arabských zemích, podporovaná Sovětským svazem, za zničení Izraele a
vyhlazení jeho obyvatel nabírala v roce 1967 na síle a v květnu
vyvrcholila: 14. května přesunul egyptský president Násir velké vojenské síly
na Sinaj, kde byly od předchozí války v roce 1956 umístěny jednotky OSN, 16.
května Egypt požádal o stažení těchto jednotek, 19. května byly jednotky OSN
staženy a 22. května zablokoval Egypt Izraeli přístup k Ejlatu
z Tiranské úžiny. Arabské sdělovací prostředky se předháněly
v hrůzostrašných plánech na vyhlazení všech Židů v Izraeli a jejich
zahnání do moře, a nejvyšší arabští představitelé tyto plány potvrzovali.
Například, 16. května egyptský rozhlas oznámil, že nastala velká hodina zničení
Izraele, 19. května káhirský rozhlas vyhlásil: “Arabové, máme nyní možnost
zasadit Izraeli smrtící ránu a zničit ho“, 27. května prohlásil Násir: „Naším
hlavním úkolem je zničit Izrael“, a 3. června četli v káhirském radiu denní
rozkaz velitele egyptských sil na Sinaji, v němž se mluvilo o svaté válce
za znovudobytí Palestiny. Jordánský král Hussein formálně svěřil svou armádu
egyptskému velení. Egyptské, saudskoarabské, a irácké jednotky byly poslány do Jordánska,
zatímco irácké, alžírské a kuvaitské do Egypta. Kruh kolem státu Izrael, 15 km
širokého a stokrát menšího v ploše i obyvatelstvu než byli jeho sousedé,
se dusivě stahoval, aniž by svět hnul za záchranu Izraele prstem. Když 5.
června vypukla válka, světové sdělovací prostředky opakovaly egyptská tvrzení o
oslnivém egyptském postupu a o těžkých izraelských ztrátách. Jako patnáctiletý
Pražák jsem toho moc o situaci nevěděl, ale vzpomínám si jak se na počátku
války moje matka, jinak nesentimentální žena věcně mi líčící své dětské zážitky
z Terezína a Osvětimi, rozplakala a říkala, že Arabové zaženou všechny
Židy v Izraeli do moře.
Nestalo se tak. Rychle bylo
jasné, že Arabové v bleskové válce prohrávají a z plánovaných vrahů
miminek se změnili v brečící oběti tak zvané izraelské agrese a prosící
Sovětský svaz, OSN a celý svět, aby jim pomohl. Tíseň se výbuchem proměnila v euforii.
Dokonce i mnozí komunističtí novináři v utlačeném Československu před
Pražským jarem se nemohli ovládat a s nadšením v televizi ukazovali
trosky obrovských arabských armád, Izraelce poskytující vodu egyptským vojákům
prchajících pouští a obdivované izraelské generály. S nepokrytým obdivem
líčila část komunistických médií v předjarním ovzduší, jak Izrael přesně ničil
na zemi letadla, aniž by zasáhl blízké makety. Jako by se stal zázrak – i ze
vzdáleného pražského pohledu.
Jak to bylo zblízka? Ráno 5.
června napadla izraelská letadla letiště v Egyptě, Jordánsku, Iráku a Sýrii,
přičemž bylo během méně než tří hodin zničeno 452 letadel, z toho 391 na
zemi. Tankové divize prolomily egyptské linie u Negevu a 7. června již byly v centru
Sinaje, kde obklíčily hlavní egyptské síly. Při frontálním střetnutí 1000 tanků
na obou stranách byly egyptské síly zničeny a Izrael dosáhl 8. června Suezu, 400
egyptských tanků bylo zničeno a 200 ukořistěno. Egypt měl 10,000 mrtvých a 12,000
zajatců. Jordánskému králi Izrael ráno 5.
června nabídl mír, on však pod vlivem Násirových dezinformací odmítl a zahájil
palbu na západní Jerusalem a dokonce ostřeloval předměstí Tel Avivu ze 155 mm
kanónů, čímž způsobil zabití 20 a zranění 1000 civilistů. Během intensivních
bojů se celý Jeruzalém, kromě Starého města, dostal do izraelských rukou už druhý
den války, následujícího dne dobyl Izrael města na západním břehu Jordánu,
včetně Náblusu, Ramallahu, Jericha a Betléma. V Jeruzalémě bylo Staré
město dobýváno dům od domu, a izraelští vojáci se snažili co nejvíce šetřit civilní
obyvatelstvo a své svaté město. Třetího dne války byl Jeruzalém sjednocen a
Izraelci stanuli u Zdi nářků, k níž Jordánci Židy nepouštěli. Jeruzalém
byl dobýván a ničen za Babylóňanů, Asyřanů, Peršanů, Řeků, Římanů, Byzantinců,
Arabů, křižáků, Turků a Britů, ale rozdělen byl jen v letech 1948-1967. Na
syrské frontě došlo k ostřelování a leteckým útokům proti Izraeli hned první
den, též pod vlivem egyptských lží o zdárném průběhu sinajských bojů. Ale
k izraelskému útoku proti těžce opevněným Golanským výšinám došlo až pátého
dne války. Izrael musel útočit do prudkých svahů, 500 metrů vysokých, přes
minová pole proti početní přesile. Šest dnů po začátku války, 10. června,
Izrael ovládal Sinaj, Západní břeh, Golany a Jeruzalém, a celkem přidal 67,000 km2 ke svým 20,000 km2. To vše Izrael získal proti asi trojnásobné přesile
vojáků, tanků a letadel. Eventuálnímu postupu Izraele na Damašek a Káhiru by tenkrát
stěží někdo mohl zabránit, ale Izraelská politická elita bohužel vyrostla na
heslu, že mír je důležitější než území. Izrael ztratil 777 vojáků, 2586 bylo zraněno,
Arabských vojáků padlo více než 15, 000.
Egyptský president, Gamal Abdul
Násir, jehož od egyptské socialistické revoluce v roce 1956 většina Arabů,
stejně jako socialistů a komunistů na Západě i na Východě, nesmírně obdivovala
jako charizmatického bojovníka proti kolonialismu, si po válce stěžoval, že
Izraelští agresoři přiletěli se svými letadly od západu, což bylo nelogické a
nikdo to nečekal, protože Izrael leží na východě. Po prohrané válce diktátor Násir
plakal před očima všech Egypťanů a nabízel demisi, která ale od něho nebyla přijata.
Násirův kamarád a nástupce, oba obdivovatelé Hitlera, v roce 1973 opět
napadl Izrael a v Jomkipurové válce byly Egypt a Sýrie opět drtivě
poraženi, přičemž Jordánsko zůstalo moudře mimo konflikt. Sice Izrael mohl,
tentokrát dokonce bez boje a během několika hodin, dojít do Káhiry a Damašku, ale
izraelská socialistická elita dala opět přednost mírovým jednáním, aniž si
uvědomila, že opakovaným válkám mohla nejlépe předejít jen požadováním
bezpodmínečné kapitulace, tak jak se stalo po porážce Němců a Japonců po druhé
světové válce. Izrael začal spolupracovat na všeobecném předstírání, že válka
dopadla skoro nerozhodně, aby se pomohlo při hojení uražené „arabské cti“,
která stála v cestě mírovým dohodám. Izrael se vzdal Sinaje za cár papíru.
Sinaj se svými 60,000 km2 mohl být nárazníkem proti agresi, bezpečnostní zónou
pro eventuální rozptýlení obyvatel při útoku zbraněmi hromadného ničení,
zdrojem nafty a plynu, a i turistickou oblastí z velkým potenciálem. Sinaj
hrál též důležitou úlohu v izraelských dějinách, jak je zřejmé
z biblických textů, a na Sinaji našli archeologové nejstarší formy
hebrejského písma. Slavná mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem z roku 1979
obsahovala mnoho článků o kulturní a vědecké spolupráci, o turistice, o dodávce
plynu ze Sinaje do Izraele, atpod. Izrael zboural své nové město Jamit na
Sinaji a nadšeně se pustil do turistického ruchu. Egypt však od počátku smlouvu
sabotoval a dodnes přísně trestá kohokoli, kdo by chtěl s Izraelem
spolupracovat. Egypt několik Izraelců uvěznil na mnoho let, aby turismus
zarazil. Mnoho Izraelců bylo na Sinaji zavražděno. Dokonce bylo provedeno mnoho
útoků, na nichž se podíleli egyptští vojáci, ze Sinaje proti Izraelskému území.
Izraelský diplomatický sbor je v Káhiře pravidelně napadán, takže často ani
v Egyptě nepobývá. Dodávky plynu Egypt svévolně zastavil. Egypt podporuje
otevřenou protižidovskou propagandu nacistického typu ve svých sdělovacích prostředcích
a iniciuje protiizraelské rezoluce v OSN. Na Sinaji v současnosti operuje ISIS,
a Egypt to používá za záminku ke své stále intensivnější vojenské
přítomnosti navzdory dohodnuté demilitarizaci poloostrova.
Kromě pár prohraných bitev
s křižáky či Srby, a kromě vyhnání ze Španělska, muslimové mnoho ústupů a
porážek ve své 1300 let dlouhé historii nezažili. Šestidenní válka definitivně
narušila hegemonii islámu na Středním východě a stala se snad největší prohrou
v islámské historii, což je jistě velkým přínosem pro celý svět, včetně Česka,
takže lze říci, že v Jeruzalémě se bojovalo i za Prahu. Výsledek války
vůbec nebyl samozřejmý. Mnoho lidí propadlo před válkou 1967 v Izraeli strachu
a panice. Mluvil jsem s vysloužilými izraelskými důstojníky, kteří
vzpomínali, jak armáda na jaře tajně připravovala místa pro masové hroby pro
případ velkých obětí; v izraelském klimatu by mohly snadno propuknout
epidemie. Název pro válku v roce 1967 byl vzat z biblické věty: „Šest
dnů Hospodin tvořil svět a sedmý den odpočíval“ – odtud Šestidenní válka. Proto
se i dnes a i ve zpětném pohledu tato válka může jevit jako zázrak. Pod vlivem
prohraných válek byly Egypt a Jordánsko ochotni podepsat mírové dohody, tolik
vytoužené v izraelské kultuře. Iluze, že je s kým jednat a že mír
pomalu přeci jen postupuje, je ale velice chatrná a každý chápe, že se rozplyne
hned, jak Izrael ukáže slabost. Šestidenní válka ukázala 22 let po holokaustu,
že se Židé nenechají zahnat tak snadno do moře. Jde o jednu
z nejjasnějších událostí židovské historie.